ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.955.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 955/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci navrhovatele Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, IČO 00034398, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, za účasti Společenství vlastníků XY , zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 27. 11. 2018, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 21/2019, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 6 Cmo 10/2022-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Navrhovatel napadl dovoláním výrok usnesení Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 23. 11. 2022, č. j. 6 Cmo 10/2022-157, jímž potvrdil výrok usnesení Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 27. 5. 2021, č. j. 73 Cm 21/2019-127, kterým zamítl návrh na prohlášení neplatnosti usnesení přijatých pod č. 2 až 9 na zasedání shromáždění účastníka konaném 27. 11. 2018.
2. Nejvyšší soud dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
3. Předně dovolatel obsáhlou polemikou se závěry odvolacího soudu zpochybňuje jeho právní posouzení /věci především prostřednictvím skutkových námitek (že Ing. Sovovi nebylo umožněno účastnit se shromáždění, přestože předložil plnou moc opravňující jej k zastupování navrhovatele a že byl v té době v obchodním rejstříku zapsán jako předseda představenstva). Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. Soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
4. Ostatně namítá-li dovolatel, že Ing. Sova se mohl shromáždění účastnit jako platný předseda jeho představenstva, neboť byl v době konání shromáždění takto zapsán v obchodním rejstříku (vymazán byl až dne 28. 12. 2018), je třeba zdůraznit, že současně nijak nezpochybňuje skutečnost, že funkce členů jeho představenstva (jehož předsedou byl Ing. Sova) zanikla ke dni 23. 11. 2018, následujícího dne začalo funkční období nových členů, včetně Ing. Sovy, který se předsedou představenstva stal opět až 28. 11. 2018. V době konání shromáždění (bez ohledu na zápis v obchodním rejstříku, který je pouze deklaratorního charakteru) tedy Ing. Sova předsedou představenstva navrhovatele vskutku nebyl; třetí osoby se přitom vždy mohou dovolat údajů nezveřejněných v obchodním rejstříku, neodnímá-li jim nezveřejnění účinnost (§8 odst. 3 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob).
5. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami (nezabýval se některými jeho námitkami k průběhu shromáždění, nepoučil jej o důkazní povinnosti, porušil §132 o. s. ř. a jeho právo na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé). Svými námitkami však nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tak opět jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost je možné dodat, že vytýkanými vadami napadené rozhodnutí ani netrpí. Rozhodnutí odvolacího soudu má náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř. a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nebyl tak důvod pro postup podle §118a o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019); rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ani nelze považovat za překvapivé.
6. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (vyplývající z obsahu dovolání), zda jeho právní zájem na přezkum napadených usnesení vyplývá přímo ze zákona, a to z §258 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále též jen „o. z.“). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné pod číslem 84/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že §1209 odst. 1 o. z. jakožto lex specialis vylučuje použití §258 a §259 o. z. na soudní přezkum platnosti rozhodnutí shromáždění. Protože §1209 odst. 1 o. z. řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, je vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu §1221 o. z.) §258 a §259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 388/2021 je nepřípadný, neboť se týkal žaloby podané na základě výzvy soudu ve smyslu §260 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
7. Dovolání nemůže být přípustné ani pro další otázku formulovanou dovolatelem (jako otázku „zásadního právního významu“) ohledně neusnášeníschopného shromáždění. Uzavřel-li totiž odvolací soud, že nebyly-li naplněny předpoklady pro přezkum napadených usnesení podle §1209 odst. 1 o. z., bylo již nadbytečné, aby se zabýval otázkou, zda po odchodu navrhovatele bylo shromáždění usnášeníschopné či nikoliv.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu