ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1428.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1428/2022-1798
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/2, PSČ 110 00, a 2) P. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, PSČ 602 00 o zaplacení 225.000.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 65/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2022, č. j. 5 Cmo 43/2017-1727, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 162.866 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce prvního žalovaného.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit 225.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit žalobkyni, když jako členové jejího představenstva rozhodli, že žalobkyně uzavře smlouvu o úplatném převodu 90% podílu (připadajícího na vklad ve výši 54.000.000 Kč) ve společnosti S. s., identifikační číslo osoby XY (dále jen „S. s.“).
[2] Rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 28 Cm 65/2012-1088, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 65/2012-1135, Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 225.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.) a uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek (výrok V.).
[3] K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až šestý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289, vyjma jeho prvního výroku, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 27 Cdo 2756/2018-1375, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[6] Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že (podle jejího názoru) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek:
1/ „Jsou členové statutárního orgánu při rozhodování o nákupu aktiva oprávnění nekriticky vycházet z podkladů zpracovaných třetími osobami, včetně podkladů předložených prodávajícím takového aktiva, nebo jsou povinně pečlivě zvážit a analyzovat rozpoznatelná rizika a řešit rozpory, které z takových podkladů plynou?“,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, nebo ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1873/2019, podle nichž platí, že aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí.
2/ „Pověří-li členové statutárního orgánu výkonem činností spadajících do jejich působnosti jiné osoby, jsou při spoléhání se na závěry a doporučení těchto osob oprávnění rezignovat na kritické posouzení, jak tyto osoby svěřenou činnost vykonávají?“,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů formulovaných v (odmítavém) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, tím, že „upřednostnil formální stránku věci před stránkou obsahovou“ a „aproboval nedbalý přístup žalovaných“.
[7] Odvolací soud přitom v důvodech svého rozhodnutí taktéž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (z části totožnou s tou, na kterou poukazuje dovolatelka), a to zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněné pod čísly 75/2013 a 131/2017 Sb. rozh. obč. ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016.
[8] Z těchto rozhodnutí se (mimo jiné) podává, že:
1/ Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2/ Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3/ Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4/ Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5/ Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6/ Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
7/ Člen statutárního orgánu nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má. Při výběru takové osoby musí člen statutárního orgánu postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr).
8/ Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (člena představenstva), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
9/ Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
[9] Odvolací soud vzal citované judikatorní závěry v úvahu, obsáhle odůvodnil, proč žalovaní v poměrech projednávané věci při výkonu funkce členů představenstva dovolatelky péči řádného hospodáře neporušili, a vypořádal se s námitkami dovolatelky. Jeho závěr, podle něhož žalovaní standardu péče řádného hospodáře dostáli, je tak (navzdory námitkám dovolatelky) plně v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
[10] Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že dovolatelka při formulaci námitky, podle níž se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil, vychází z jiného hodnocení důkazů, než jaké bylo provedeno odvolacím soudem (kupříkladu tvrdí-li, že členové představenstva přehlíželi „zjevné a zásadní rozpory“ v podkladových dokumentech – zatímco odvolací soud dovodil, že „nereálnost údajů rozhodně zjevná nebyla“).
[11] Hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem však, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
[13] Náklady dovolacího řízení vzniklé prvnímu žalovanému sestávají z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 7. 10. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 134.300 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 28.266 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobkyně celkem 162.866 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu