ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3593.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3593/2022-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně GASTROMANIA CZ s. r. o. , se sídlem v Českém Těšíně, Frýdecká 827/21, PSČ 737 01, identifikační číslo osoby 28654684, zastoupené Mgr. Davidem Buzkem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 853/46, PSČ 737 01, proti žalovanému Aleksanderu Damianu Kiełkowskému , narozenému 16. 5. 1981, bytem v Těšíně, Kazimierza Przerwy-Tetmajera 15, 43-400, Polská republika, zastoupenému Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, PSČ 737 01, o zaplacení 322.755 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 18/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2022, č. j. 8 Cmo 104/2022-346, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2022, č. j. 8 Cmo 104/2022-346, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2022, č. j. 42 Cm 18/2017-321, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 9. 1. 2017 se žalobkyně domáhá na žalovaném jako bývalém jednateli zaplacení 322.755 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením péče řádného hospodáře, kterého se měl dopustit tím, že společnosti TECHNICA GROUP sp. z o. o. sp. k. (dále též jen „TECHNICA GROUP“), se sídlem v Polské republice, v lednu 2013 vyplatil za žalobkyni částku 522.755 Kč za služby, které však pro žalobkyni nikdy nebyly provedeny.
[2] Žalovaný vznesl (současně s prvním úkonem v řízení – vyjádřením k žalobě) námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že obchodní vedení žalobkyně vykonával z Polské republiky. Navrhl proto řízení zastavit.
[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2022, č. j. 42 Cm 18/2017-321, námitku žalovaného „k nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci“ zamítl.
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2019, č. j. 42 Cm 18/2017-202, kterým soud prvního stupně zamítl námitku žalovaného „k nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci“, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 8 Cmo 21/2020-217, potvrdil. Nejvyšší soud, k dovolání žalovaného, usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 27 Cdo 2913/2020-246, rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Podle soudu prvního stupně spadá „žaloba žalobkyně proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci … pod pojem ‚nároky ze smlouvy‘ ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen ‚nařízení Brusel I bis‘)“. Pro aplikaci daného článku je však třeba zhodnotit, „v jakém místě docházelo k hlavnímu výkonu činnosti žalovaného“. K tomu soud prvního stupně uvedl, že „hlavní místo poskytování služeb žalovaného jako jednatele žalobkyně nebylo ujednáno ve smlouvě o výkonu funkce (ta nebyla ani uzavřena), ani nevyplývá ze společenské smlouvy, případně z jiného dokumentu“.
[6] Proto soud prvního stupně provedl řadu důkazů (především listinami, e-mailovou komunikací a výpověďmi svědků), na jejichž základě uzavřel, že „žalovaný v Polsku trávil většinu svého času, neboť zde řídil svou polskou společnost TECHNICA GROUP... Z žádného provedeného důkazu však nebylo možné dovodit, že by odsud žalovaný řídil také žalobkyni“. Soud prvního stupně dále uvedl, že „úkony obchodního vedení“ žalobkyně ze strany žalovaného lze „částečně nalézt … při výběru nových zaměstnanců, v podpisu pracovních smluv, v účasti žalovaného při kontrole živnostenského úřadu, či v pravidelných cestách k účetnímu“. Všechny tyto úkony byly „učiněny žalovaným v České republice, nikoliv v Polsku“. V řízení zjištěné úkony, které žalovaný v rámci obchodního vedení žalobkyně učinil z Polska, jsou „zcela marginální“ v porovnání s úkony, které činil „za žalobkyni v České republice“. K projednání a rozhodnutí věci jsou tak podle soudu prvního stupně příslušné soudy České republiky.
[7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[8] Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že „každodenní chod žalobkyně byl zajišťován druhým jednatelem … a nikoli žalovaným“. Ten „dohlížel na spolupráci TECHNICA GROUP a žalobkyně, přitom se zdržoval převážně v Polsku … Pokud žalovaný potřeboval kontaktovat žalobkyni, činil tak prostřednictvím e-mailové korespondence nebo osobně, v jejím sídle“.
[9] K námitce žalovaného, podle níž soud prvního stupně nesprávně neprovedl jeho účastnický výslech, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně „provedl obsáhlé dokazování, na základě něhož měl skutkový stav za prokázaný. Pokud tedy neprovedl účastnických výslech …, nepochybil, měl-li skutkový stav za zjištěný jinými důkazy“.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
[11] Podle dovolatele měly soudy při řešení otázky aplikace čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis posuzovat, odkud dovolatel „převážně vykonával činnosti obchodního vedení žalobkyně“, a zohlednit „čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti“. Na místo toho vzaly v potaz pouze dílčí činnosti dovolatele spočívající ve „výběru nových zaměstnanců, v podpisu pracovních smluv, v účasti … na kontrole živnostenského úřadu či v pravidelných cestách k účetnímu“. Jedná se však o „ojedinělé“ úkony obchodního vedení, které dovolatel nebyl schopen „vyřídit na dálku, a za tímto účelem tedy musel přijet do České republiky“.
[12] Dovolatel uvádí, že (jak samy soudy zjistily) „téměř veškerý čas … trávil v Polsku v TECHNICA GROUP“, odkud vykonával „ostatní složky obchodního vedení žalobkyně“. Jednalo se např. o rozhodování o provozních záležitostech žalobkyně, o financování jejího provozu, o strategické rozhodování či o porady s druhým jednatelem. Podle dovolatele bylo možné tyto skutečnosti zjistit „pouze a jen z účastnického výslechu dovolatele, který soudem nebyl připuštěn … s odkazem na jeho nadbytečnost“. Svědci, které soud vyslechl, se mohli podle dovolatele vyjádřit pouze „k jednotlivým dílčím úkolům v rámci obchodního vedení“, které dovolatel vykonával. Dovolatel má za to, že soud prvního stupně „neměl skutkový stav za zjištěný, když výslovně uvádí, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by žalovaný řídil žalobkyni z Polska“.
[13] Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[14] Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
[15] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky, kde se nachází místo, v němž měla být splněna smluvní povinnost ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a Soudního dvora Evropské unie citované již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2913/2020, přijatém v této věci.
[16] Soudy nižších stupňů, poté, co uzavřely, že hlavní místo poskytování služeb dovolatele jako jednatele nebylo ujednáno ve smlouvě o výkonu funkce, ani nevyplývá ze společenské smlouvy, či z jiného dokumentu, se správně zabývaly otázkou, kde dovolatel skutečně převážně vykonával činnost jednatele. K tomu provedly řadu důkazů, z nichž posléze ve svých rozhodnutích vycházely.
[17] Přesto je soudům nutné vytknout, že se spokojily pouze s dílčími skutkovými zjištěními týkajícími se konkrétních úkonů dovolatele, aniž si vyjasnily, zda, na jakém místě a jaké další činnosti (ve svém celku) dovolatel v působnosti jednatele žalobkyně v rozhodné době vykonával. Jinými slovy řečeno, odvolací soud se měl zabývat tím, zda a jak si oba jednatelé rozdělili působnost a zda, na jakém místě a jak často společně projednávali a rozhodovali záležitosti týkající se strategického řízení a obchodního vedení žalobkyně, popř. dalších věcí v jejich působnosti, resp. které z těchto činností, jak často a na jakém místě vykonával pouze dovolatel [k působnosti jednatelů srov. zejména §13 odst. 1, §128 a §133 až 135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §163 a 164 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, §181, 182, 194 a §195 až 197 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakož i závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněného pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[18] Nejvyšší soud se shoduje s dovolatelem v tom, že slyšení svědci se jen stěží mohli vyjádřit k tomu, které činnosti (ve svém celku) a kde dovolatel jako jednatel žalobkyně vykonával. Z jejich výslechu lze zjistit nanejvýše pouze to, jak se výkon funkce jednatele dovolatelem jevil (zejména zaměstnancům žalobkyně) navenek. Dovolatel při tom již před soudem prvního stupně tvrdil, že rozsah jeho činnosti byl mnohem širší, než se podávalo z dosud provedeného dokazování, a ke svému tvrzení označil jako důkaz svůj účastnický výslech. Soudy však tento důkaz z důvodu nadbytečnosti nepřipustily.
[19] K charakteru a významu důkazu výslechem účastníka Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že účastnická výpověď je koncipována v §131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010).
[20] V poměrech projednávané věci nelze bez provedení účastnického výslechu dovolatele řádně posoudit, jakou dobu a na jakém místě dovolatel vykonával jednotlivé činnosti v rámci funkce jednatele žalobkyně a jaký byl význam těchto jednotlivých činností.
[21] Určil-li odvolací soud mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž provedl účastnický výslech dovolatele, nerozhodoval na základě plně zjištěného skutkového stavu. Tato neúplnost má za následek, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné.
[22] Jelikož řešení dovoláním otevřené právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[23] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu