ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1038.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1038/2023-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalované AB Banka, a. s. v likvidaci , se sídlem v Mladé Boleslavi, Pivovarská 113/1, identifikační číslo osoby: 14799731, o určení neexistence zástavního práva – o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 35 Co 140/2021, podané obchodní korporací REALIS-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, identifikační číslo osoby: 25872478, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, o dovolání obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 5 Co 140/2022-586, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Na základě žaloby podané žalobkyní M. K. proti žalované AB Banka, a.s. v likvidaci, bylo rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále „okresní soud“) ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 C 281/2013-222, určeno, že neexistuje zástavní právo smluvní č. 33/93 ve výši 53.000.000,-ATS, zapsané pro oprávněného obchodní korporaci REALIS-INVEST, s. r. o., ke stavební parcele č. XY o výměře 2.586 m2, jejíž součástí je stavba XY, stojící na tomto pozemku, k pozemkové parcele č. XY o výměře 2.023 m2 a k pozemkové parcele č. XY o výměře 32 m2, vše zapsáno pro katastrální území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na základě původní listiny – smlouva V2 1389/1993 ze dne 8. 6. 1993 s právními účinky vkladu ke dni 10. 6. 1993 (výrok I.). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18.681,- Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel ze skutkového stavu, dle nějž zajišťovaná pohledávka, která byla důvodem pro zřízení předmětného zástavního práva (jenž měla vzniknout směnečnému rukojmímu AB Banka, a. s., v likvidaci, v důsledku zaplacení směnky proti tomu, za koho se zaručila, tedy vůči P. W.), nevznikla, neboť v řízení pravomocně skončeném rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 15 Cmo 252/2009-230, bylo prokázáno, že AB Banka, a.s., v likvidaci, nikdy záruku za částku 53.000.000,- ATS úpadci P. W. neposkytla, resp. byla zrušena, a to odstřižením avalu od směnky; proto pohledávka banky ve výši 53.000.000,- ATS není existentní. Jestliže nebylo prokázáno, že AB Bance, a. s., v likvidaci, tato pohledávka, mající být zajištěna zástavním právem, vznikla, nemůže existovat ani zástavní právo coby zajišťující institut k hlavnímu závazku, tj. předmětné pohledávce. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání obchodní korporací REALIS-INVEST, s. r. o., které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „krajský soud“) ze dne 15. 7. 2021, č. j. 35 Co 140/2021-330, odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolatelka není subjektivně legitimována k podání odvolání proti výše uvedenému rozsudku.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 7. 2021, č. j. 35 Co 140/ 2021-330, podala obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o. žalobu pro zmatečnost. V žalobě tvrdila, že měla být účastníkem nalézacího řízení, neboť v něm bylo rozhodováno i o jejích právech a povinnostech, neboť se jednalo o určení neexistence zástavního práva zapsaného v tu dobu v její prospěch v katastru nemovitostí; dovozovala, že má postavení opomenutého účastníka řízení. Řízení proběhlo zcela bez její účasti, a proto napadla rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 C 281/2013-222, včasným odvoláním, v němž se domáhala zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dle obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o., bylo řízení postiženo vadou spočívající v nesplnění podmínek řízení, v důsledku čehož nebyl dostatečně a správně zjištěn skutkový stav věci. Dále pak uvedla, že byla porušena její ústavně zaručená práva, neboť byla zbavena možnosti uplatnit své procesní právo být přítomna projednání její věci u soudu a na něj navazujících oprávnění účastníka řízení, zejména vyjádřit se k prováděným důkazům. Soudy v řízení o určení neexistence zástavního práva porušily, dle jejího úsudku, článek 6 odst. 1 a článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále článek 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a také článek 90 a článek 95 Ústavy České republiky.
3. Dle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Podle ustanovení §234 odst. 1 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadaného rozhodnutí. Dle ustanovení §235 odst. 1 o. s. ř. žalobu projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 však projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno; to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud. V této věci proto o podané žalobě pro zmatečnost rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
4. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „zmatečnostní soud“) ze dne 15. 3. 2022, č. j. 35 Co 140/ 2021-500, byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Zmatečnostní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že žaloba nebyla podána oprávněnou osobou, neboť obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o. nebyla účastníkem původního řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Konstatoval, že obecně žaloba pro zmatečnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je přípustná, ale že tento mimořádný opravný prostředek svědčí pouze účastníkovi řízení, a tím obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o. není a nebyla, přičemž není a nebyla ani vedlejším účastníkem řízení.
Proti tomuto usnesení podala obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o., odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 11. 2022, č. j. 5 Co 140/2022-586, usnesení zmatečnostního soudu potvrdil (výrok I.), a uložil obchodní korporaci REALIS-INVEST, s. r. o. povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.932,-Kč (výrok II.). Ve vztahu mezi obchodní korporací REALIS-INVEST, s.r.o. a žalovanou pak rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
6. Odvolací soud, aniž připustil návrhy na doplnění dokazování, jež směřovaly k posouzení merita věci a nikoliv k prověření správnosti procesního postupu soudů v řízení, jež mělo být důvodem zmatečnosti postiženo, dospěl - na rozdíl od zmatečnostního soudu - k závěru, že obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o., je aktivně legitimována k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., neboť takovou žalobu může podat i ten, jehož odvolání bylo odmítnuto s argumentem, že jej podala osoba k tomu neoprávněná, protože není účastníkem řízení [§218 písm. b) o. s. ř.], jako je tomu v této věci. Odvolací soud připomněl, že v poměrech projednávané věci mohl být důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005, jež je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
7. Odvolací soud dále zdůraznil, že v původním řízení o určení neexistence zástavního práva se jednalo o řízení sporné, v němž jako účastníci řízení vystupují žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.). Soud ve sporném řízení z úřední povinnosti okruh účastníků neurčuje, neboť ten vymezuje žalobce žalobou; soud proto nemůže jednat s jiným, než žalobou označeným žalovaným. V případě institutu vedlejšího účastenství odvolací soud připomněl pravidla vstupu do řízení upravená v ustanovení §91 o. s. ř., respektive v ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř., pro poměry odvolacího řízení. Odvolací soud vysvětlil, že obchodní korporce REALIS-INVEST, s. r. o. mohla účinně vstoupit do řízení do patnácti dnů od doručení rozsudku žalované, na jejíž stranu hodlala do řízení jako vedlejší účastník vstoupit. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 C 281/2013-222, byl žalované doručen dne 7. 5. 2021, obchodní korporace REALIS-INVEST, s.r.o. podala návrh na vstup do řízení a odvolání až dne 11. 6. 2021, tedy po uplynutí zákonné lhůty; zmatečnostní soud tudíž rozhodl správně.
8. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o. (dále „dovolatelka“) dovolání dne 30. 1. 2023, které následně bylo doplněno dalším podáním ze dne 23. 2. 2023, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelka spatřuje jednak v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále v posouzení několika otázek, jež nebyly doposud v praxi dovolacího soudu řešeny. K přezkumu pak otevřela dle svého mínění otázky procesního práva spočívající v posouzení účasti osoby ve sporném řízení, jež je zapsána v katastru nemovitostí jako subjekt oprávněný z věcného práva, o které má být dle žalobního žádání rozhodnuto ve věci samé. Dále pak nastolila otázky spočívající v posouzení přímého účastenství, tj. kdo je žalovaným subjektem uváděným v samotné žalobě jakožto osoba/osoby, proti kterým žaloba směřuje a vůči kterým se vymezuje samotný žalobní návrh. S další otázkou pak spojila posouzení, zda a za jakých podmínek je možné prolomit zásadu rei iudicatae. Jakožto dovolací důvod potom dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, který chybně posoudil postavení dovolatelky jako vedlejšího účastníka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení zmatečnostního soudu, zrušil a věc vrátil zmatečnostnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně a ani žalovaná se k dovolání nevyjádřily.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odlišně.
13. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Nutno dodat, že žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě universality, která by umožňovala brojit proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. V daném případě se možnost uplatnit tento institut opírá o ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., dle nějž žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že účastníky občanského soudního řízení jsou (podle tzv. první definice) žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.) nebo (podle tzv. druhé definice) navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§6 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), anebo (podle tzv. třetí definice) navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno (§6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Podle tzv. první definice se účastenství zakládá v řízení ve věcech týkajících se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným, tj. v tzv. sporném řízení. V dalších řízeních se účastenství řídí tzv. druhou definicí (označuje-li účastníky řízení zákon) nebo tzv. třetí definicí (v ostatních řízeních). Vymezení účastníků řízení podle tzv. první definice (§90 o. s. ř.) se zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je (vždy a pouze) ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Procesně se vymezuje rovněž postavení navrhovatele při účastenství podle tzv. druhé a třetí definice. Označení toho, kdo bude – kromě navrhovatele – účastníkem občanského soudního řízení podle tzv. druhé nebo třetí definice, má původ v hmotném právu; účastníky řízení jsou v těchto případech ti, jež jsou také účastníky hmotněprávního vztahu, o nějž v řízení jde, nebo ti, jejichž práv a povinností z hmotněprávního vztahu se řízení dotýká (k této problematice srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1545/200, a ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2728/2000, a důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem (s výjimkou obsaženou v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.), tedy primárně i určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení - sporu). Soud následně rozhoduje o všech základních skutečnostech obsažených v žalobě, tedy mimo jiné i o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků řízení. Soud ve sporném řízení však sám o sobě (ex offo) do vymezení přímého účastenství v řízení neingeruje a ani po jeho zahájení ke změně účastenství nedává žádný podnět.
16. V již připomenutém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2728/2000, Nejvyšší soud zdůraznil, že okruh účastníků v případě tzv. první definice účastenství vymezuje – jak vyplývá z dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení tzv. sporného řízení - navrhovatel (žalobce). Navrhovatelem (žalobcem) je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a odpůrcem (žalovaným) je ten, koho navrhovatel (žalobce) označil v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) za odpůrce (žalovaného). Jiná osoba se může stát za řízení navrhovatelem (žalobcem) nebo odpůrcem (žalovaným), jen jestliže soud na návrh navrhovatele (žalobce) pravomocným usnesením připustí, aby do řízení přistoupila jako další účastník (viz §92 odst. 1 o. s. ř.) nebo aby zaměnila dosavadního účastníka řízení (viz §92 odst. 2 o. s. ř.).
17. Smyslem vedlejšího účastenství je pak „pomoc ve sporu“ některému z účastníků řízení - jedné ze stran sporu. Pomoc poskytovaná vedlejším účastníkem může spočívat též v tom, že podá „ve prospěch“ jím podporovaného účastníka odvolání. Vedlejší účastník může podat odvolání jen v případě, že vstoupil do řízení před soudem prvního stupně. V takovém případě doručuje soud prvního stupně své rozhodnutí též vedlejšímu účastníku a vedlejší účastník může podat odvolání proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě uvedené v §204 o. s. ř. Neúčastnil-li se dosud na řízení, je vedlejší účastník legitimován k odvolání jen tehdy, jestliže kromě podání odvolání též způsobem uvedeným v ustanovení §93 o. s. ř. oznámí soudu, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník, a to do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého chce v řízení podporovat a v jehož prospěch proto podává odvolání.
18. V posuzovaném případě, jak vyplývá z obsahu spisu, však k žádnému z výše uvedených procesních úkonů nedošlo. Dovolatelka mohla účinně vstoupit do řízení do patnácti dnů od doručení rozsudku žalované, na jejíž stranu hodlala jako vedlejší účastník vstoupit (viz §203 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 C 281/2013-222, byl žalované doručen dne 7. 5. 2021, dovolatelka oznámila vstup do řízení a odvolání až dne 11. 6. 2021, tedy po uplynutí zákonné lhůty. V souladu se zásadou vigilantibus iura jde absence procesní aktivity (zmeškání lhůty pro podání návrhu na vedlejší účastenství a řádného odvolání) k tíži dovolatelky, přičemž soud v řízení o určení neexistence zástavního práva nijak nepochybil, jestliže dovolatelku neinformoval o vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť k tomu neměl žádný legitimní důvod. Je-li ze strany dovolatelky soudům nižších stupňů vytýkáno, že jí nepřibraly do řízení jakožto vedlejšího účastníka, upozorňuje dovolací soud na to, že tento postup by byl contra legem , neboť ze zákonné dikce jasně vyplývá, že vedlejší účastník přistupuje do řízení buďto na základě vlastního podnětu, či na základě podnětu některého z účastníků, přičemž případná výzva další osobě ke vstupu do řízení je soudem činěna zprostředkovaně pouze na základě tohoto podnětu účastníka.
19. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné upozornit, že názor vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019, na nějž odkazuje dovolatelka („ že již ze samotné žaloby by mělo být patrné tvrzení, z jakého důvodu je skutečný právní stav odlišný od stavu katastrálního, a v takovém případě má být uvažováno alespoň o vedlejším účastenství“), byl formulován v řízení o zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví. S ohledem na specifika uvedeného řízení, jež jsou v citovaném rozsudku podrobně popsána (viz zejména s přihlédnutím ke konsekvencím souvisejícím s ustanovením §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a riziky, jež přináší samotné vypořádání spoluvlastnictví, pokud by mělo proběhnout mezi osobami, jimiž sice svědčí zápis v katastru nemovitostí, ale takový zápis by nebyl souladný se skutečným právním stavem), se citovaná konkluze do poměrů jiného řízení bez dalšího neprosadí. I citovaný rozsudek ovšem s odkazem na prejudikaturu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný pod číslem 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 77/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3152/2011) formuloval tezi, že „ v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná.“ V projednávané věci z obsahu spisu jasně vyplývá, že žalobkyně v žalobě ze dne 9. 12. 2013 zevrubně vysvětlila důvod, pro který označila jakožto žalovanou právě obchodní korporaci AB Banka a. s. v likvidaci, a nikoliv dovolatelku. Má-li dovolatelka za to, že soudy v řízení o určení neexistence zástavního práva zapsaného v její prospěch v katastru nemovitostí, měly dovolatelce z vlastní iniciativy umožnit se zřetelem na obecné zásady civilního řízení účast v takovém řízení (alespoň v pozici vedlejšího účastníka), pak je zřejmé, že takovou roli soudům ve sporném řízení občanský soudní řád nepředepisuje a nelze ji dovodit ani z právě připomenuté judikatury Nejvyššího soudu. rovině dovolací soud striktně vymezuje
20. K námitce dovolatelky spočívající v posouzení práva na její účast ve sporném řízení jako osoby zapsané v katastru nemovitostí a oprávněné z věcného práva (zástavního práva zajišťujícího pohledávku, jež zatěžuje nemovitost žalobkyně), o kterém má být dle žalobního návrhu rozhodnuto ve věci samé, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 (ústavní stížnosti proti rozsudku směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2100/11), v němž bylo judikováno, že domáhá-li se zástavní dlužník určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je v řízení pasivně legitimován zástavní věřitel bez ohledu na to, zda je zástavní právo v katastru nemovitostí vyznačeno ve prospěch někoho jiného. V odkazované věci Nejvyšší soud vyložil, že má-li být zápis (výmaz vkladu) zástavního práva proveden záznamem podle ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb., může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá právní vztah, který má být zapsán (jde o rozhodnutí státního orgánu) a katastrální úřad je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat (vymazat) záznamem zástavní právo na nemovitosti (srovnej obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003 , který byl uveřejněn pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva, je tak zcela nerozhodná . Nepřiléhavost námitky dovolatelky o splnění podmínek pro účastenství (i vedlejší) v řízení o určení neexistence zástavního práva, jež dovolatelka spojuje se stavem zápisu v katastru nemovitostí, jenž ovšem není v souladu se skutečným právním stavem, je násobena tím, že sama dovolatelka byla účastníkem odkazovaného řízení (ve věci žalobkyně M. K. a žalované REALIS-INVEST, s. r. o.), v němž bylo rozhodnuto, že v obsahově shodném řízení (o určení, že totožné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem) není věcně pasivně legitimována. Z rozsudku Nejvyššího soudu v odkazované věci tak zřetelně vyplývá konkluze, že je-li zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost (jiná věc, právo nebo majetková hodnota) není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován věřitel závazku bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného.
21. S ohledem na právě uvedené lze proto uzavřít, že odvolací soud se při řešení otázky přímého, respektive i vedlejšího, účastenství dovolatelky v řízení o určení neexistence zástavního práva (odvozované od stavu zápisu v katastru nemovitostí), jež byla nastolena v tomto řízení o zmatečnostní žalobě z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil (a současně se přitom nejedná o otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené). Její posouzení totiž dopadá zvláště do poměrů žalobkyně M. K. a dovolatelky v postavení žalované z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009. Nepřiléhavé jsou proto z důvodu skutkové i právní nesouměřitelnosti řešených věcí odkazy dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu při posouzení otázky přímého/vedlejšího účastenství, respektive zcela odlišné problematiky nerozlučného společenství účastníků na straně žalované, v incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 96/2015, a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 29 ICdo 65/2017), v řízení o neplatnosti smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, pod číslem 36, v sešitě číslo 2, ročník 1988, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4257/2017, sp. zn. 22 Cdo 1701/99, sp. zn. 30 Cdo 2604/2004, sp. zn. 29 Odo 10/2002, sp. zn. 30 Cdo 483/2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, sp. zn. 30 Cdo 2806/2005, sp. zn. 29 Cdo 1879/2011, sp. zn. 33 Odo 217/2005, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006), při posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určovací žalobě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2689/2005), nebo v řízení o určení vlastnického práva (sp. zn. 21 Cdo 2770/2004). Vzhledem k tomu, jakým způsobem je vymezeno účastenství ve sporném řízení, kdo jej vymezuje a jaké jsou předpoklady pro vstup vedlejšího účastníka do řízení ve fázi řízení před soudem prvního stupně, popřípadě v řízení odvolacím, nemohlo dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu o zmatečnostní žalobě ani petrifikovat stav zakládající porušení ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces.
22. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, „zda a za jakých podmínek je možné prolomit zásadu res iudicata“, jež již je v dovolací praxi – na rozdíl od mínění dovolatelky – konstantně řešena a odvolací soud se při jejím posouzení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2966/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4902/2008).
24. V projednávané věci se však úvahy o existující překážce věci pravomocně (již) rozhodnuté neuplatní, neboť zde není naplněn jeden z nezbytných předpokladů totožnosti osob řízení pravomocně skončeného a řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou od sp. zn. 9 C 281/2013. V řízení o určení, že stejné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedeným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod. sp. zn. 9 C 326/2006, nebyla totiž nynější žalovaná (AB Banka, a. s. v likvidaci) účastníkem řízení a subjektivní meze závaznosti pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 9 C 326/2004-135 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 35 Co 463/2007-195), se tudíž na nynější žalovanou vztahovat nemohly. Této okolnosti si ostatně dovolatelka musí být vědoma, neboť v pravomocně skončené věci byla vůči ní žaloba zamítnuta s odůvodněním, že ve věci není i přes stav zápisu v katastru nemovitostí pasivně legitimována, neboť se nestala věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009).
25. Jelikož dovolání obchodní korporace REALIS-INVEST, s. r. o. není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu