ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.143.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 143/2023-1647
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 149/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2022, č. j. 21 Co 195/2022-1631, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2022, č. j. 21 Co 195/2022-1631, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. května 2022, č. j. 3 C 149/2017-1605, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 3 C 149/2017-1605, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), hodnotu tohoto pozemku stanovil částkou 178.129,60 Kč (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 308.266,10 Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 195/2022-1631, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 303.958,50 Kč (výrok II.) a žalované rovněž uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23.476,40 Kč (výrok III.).
3. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále „o. s. ř.“) za přípustné pro vyřešení otázky procesního práva [„zda navzdory trvání zákonné překážky dle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), a naplnění důvodu pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je soud vydatelnost pozemku třetí osobě oprávněn si posoudit sám jako předběžnou otázku dle §135 odst. 2 o. s. ř.“], při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání oponuje jeho přípustnosti, jakož i důvodnosti.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
8. Dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení shora vymezené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a se zřetelem k ní si současně nesprávně vyložil závazný právní názor vyjádřený v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném v přítomné právní věci.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované, jež je pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné.
10. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
11. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
12. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo podle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu (včetně zákona č. 229/1991 Sb.) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto.
14. Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
15. Rozsudkem ze dne 9. 3. 2021. č. j. 28 Cdo 547/2021-1507 (dále „Kasační rozhodnutí“), Nejvyšší soud v této právní věci zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1487 (ve znění opravného usnesení), a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 1. 2020, č. j. 3 C 149/2017-1389, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V Kasačním rozhodnutí se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž aproboval konkluzi soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku [coby pozemku náhradního dle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“)] pro existenci překážky vydání pozemku oprávněné osobě upravené v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., tj. že nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu (včetně zákona o půdě) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto. Se zřetelem k ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř. dovolací soud v Kasačním rozhodnutí vzal za relevantní skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů a procesní situaci existující v okamžiku jeho rozhodnutí. Skutkový základ věci byl vymezen zjištěními, že před místně příslušným pozemkovým úřadem (Pozemkový úřad v Semilech) probíhá pod spisovou značkou PÚ-947/92 správní řízení o vydání předmětného pozemku a toto řízení bylo přerušeno až do vyřešení předběžné otázky zachování československého občanství původního vlastníka J. A. [§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“), ve vazbě na ustanovení §2 odst. 1 a 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů – dále „dekret č. 33/1945 Sb.“]. Tato předběžná otázka byla příslušným správním orgánem (Ministerstvo vnitra ČR) a soudy ve správním soudnictví (Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud) pravomocně vyřešena v neprospěch právní nástupkyně původního vlastníka [rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS-2880/833/2-2004, nebylo vyhověno žádosti J. A. o zachování československého občanství ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., ministr vnitra rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016, č. j. MV-153941-4/VS-2016, zamítl rozklad stěžovatelky (právní nástupkyně po v mezidobí zemřelém J. A.) a napadené správní rozhodnutí potvrdil, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 3 A 48/2017-105, kasační žalobu zamítl a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 As 107/2019-38, byla zamítnuta i kasační stížnost]. Příslušný pozemkový úřad o (primárním) restitučním nároku původního vlastníka (jeho právní nástupkyně) nerozhodl, nicméně byl již odstraněn důvod, který mu v tom bránil. Otázka, zda původní vlastník splnil jednu z podmínek pro jeho posouzení coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona, zda „nabyl zpět občanství“ podle dekretu č. 33/1945 Sb.; v poměrech J. A., zda mu československé občanství bylo ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 citovaného dekretu zachováno) již byla ve správním řízení, jehož výsledek byl předmětem přezkumu správními soudy, pravomocně vyřešena.
16. Popsaný skutkový stav implikoval přijetí takového řešení, které Nejvyšší soud v Kasačním rozhodnutí naznačil takto: Nebylo-li o právu na vydání předmětného pozemku právní nástupkyni původního vlastníka dosud příslušným pozemkovým úřadem rozhodnuto, pak sice zákonná překážka vymezená v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. trvá, nicméně bez rozumných pochybností lze očekávat, jak o uplatněném právu (primárním restitučním nároku) bude rozhodnuto. Relativně striktní dikce zákonné překážky upravená v citovaném ustanovení odůvodňuje spíše přichýlit se - se zřetelem k individuálně daným okolnostem případu - k postupu podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nelze ovšem vyloučit ani situaci, kdy si soudy rozhodující o vydání náhradních pozemků prejudiciální otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.) posoudí samy, kterémuž postupu ostatně přitakal Nejvyšší soud v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018.
17. Závazný právní názor, jenž z Kasačního rozhodnutí vyplývá, soudy obou stupňů plně nerespektovaly, pokud si po pokračování v přerušeném řízení soudem prvního stupně (z důvodu řízení o ústavní stížnosti podané právní nástupkyní původního vlastníka proti rozhodnutím správního orgánu a správních soudů o zachování československého státního občanství J. A., jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 1064/20, odmítnuta) předběžnou otázku o existenci primárního restitučního nároku původního vlastníka posoudily se zřetelem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. samy. Platí sice, že pro účely vedení vedlejšího řízení před Pozemkovým úřadem Semily již byla vyřešena otázka postavení původního vlastníka coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež je určující nejen ve vztahu k jeho právnímu nástupci, který vstoupil ohledně již uplatněného restitučního nároku do jeho postavení podle ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě, a měla by být tudíž reflektována i v postupu upraveném v ustanovení §9 zákona o půdě, tj. při rozhodování pozemkového úřadu o uplatněném právu na vydání předmětného pozemku, nicméně vedlejší řízení ještě nedospělo do takového procesně významného stádia, kdy lze bez rozumných pochybností konstatovat, že uspokojení restitučního nároku právního nástupce původního vlastníka nebude s největší pravděpodobností úspěšné. Důsledky relativně striktně formulované zákonné překážky pro převod pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby upravené v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. ( „ nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu (včetně zákona č. 229/1991 Sb.) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto“) lze eliminovat toliko ve výjimečných případech, kdy řízení před pozemkovým úřadem nebo soudem o původním restitučním nároku je již pravomocně skončeno, popřípadě lze jeho pravomocné skončení v dohledné době s určitým vysoce pravděpodobným výsledkem očekávat. V poměrech projednávané věci však v rozhodné době pro rozhodnutí odvolacího soudu platilo, že právo na vydání předmětného pozemku podle jiného restitučního předpisu bylo původním vlastníkem (jeho právním nástupcem) uplatněno a o jeho vydání nebylo dosud rozhodnuto.
18. Za současného stavu vedlejšího řízení před pozemkovým úřadem je závěr odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, o naplnění předpokladů pro vyřešení předběžné otázky v řízení o této právní věci (§135 odst. 2 o. s. ř.) předčasný, a tudíž nesprávný, a jako takový odporuje konkluzím ustálené rozhodovací praxe Nevyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016). Interpretuje-li dovolatelka konkluzi o možném procesním opatření vyjádřenou v Kasačním rozhodnutí jako preferování postupu podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. před vyřešením otázky trvání restitučního nároku původního vlastníka jako otázky prejudiciální (§135 odst. 2 o. s. ř.), pak takový závěr se z Kasačního rozhodnutí skutečně nabízí a s ohledem na stav řízení o primárním restitučním nároku bylo na soudech nižších stupňů, aby mu daly přednost. Výběr nejvhodnějšího procesního opatření (postupu) byl sice na úvaze soudů nižších stupňů, nicméně zásah dovolacího soudu je odůvodněn se zřetelem k vybočení této úvahy z mezí hodnotícího kritéria přiměřenosti.
19. Pokud dovolací soud v Kasačním rozhodnutí možnou alternaci k postupu podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. naznačil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018, pak tak neučinil se záměrem, aby takový postup byl v dalším řízení soudy nižších stupňů bezvýhradně následován. Ostatně, z odůvodnění odkazovaného rozhodnutí se nijak nepodává, jaký byl další osud řízení o primárním restitučním nároku právního nástupce původního vlastníka.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu