ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1776.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1776/2023-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. Š. , zastoupený JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení 20 055 714 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 146/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023, č. j. 70 Co 427/2022-121, takto:
Rozsudek Městského v Praze ze dne 2. února 2023, č. j. 70 Co 427/2022-121, se ruší ; současně se ve výrocích I. a III. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2022, č. j. 17 C 146/2022-46, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 70 Co 427/2022-121, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 10. 2022, č. j. 17 C 146/2022-46, potvrdil výrocích I. a III., jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 20 055 714 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu v části o zaplacení příslušenství ze žalované částky.
2. Odvolací soud bez ohledu na obsah a účinky uzavřených dohod, na jejichž základě na žalobcovy restituční nároky na náhradu za spoluvlastnické podíly, jež nemohly být vydány pro zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), stanovené překážky, byly poskytnuty náhradní pozemky, dovodil, že v situaci, kdy odňaté – posléze nevydané spoluvlastnické podíly – měly být (vzhledem ke stavebnímu charakteru) oceněny částkou 3 496 375 Kč (§28a zákona o půdě) a hodnota poskytnutých pozemkových náhrad odpovídá částce 155 756 Kč, náleží žalobci (po započítání hodnoty vydaných náhradních pozemků) při zohlednění ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněný pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) finanční náhrada dle §16 odst. 1 zákona o půdě – korespondující šestinásobku ceny odňatých spoluvlastnických podílů určené dle §28a zákona o půdě – v celkové výši 20 055 714 Kč. Žalobě o zaplacení uvedené jistiny proto vyhověl.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku, zda oprávněná osoba v rámci své smluvní autonomie svá původní práva na poskytnutí restituční náhrady – plynoucí ze zákona – mohla dohodou nahradit smluvně nově konstituovanými oprávněními (zda mohla za smluvně sjednaných podmínek na uspokojení restitučního nároku obdržet méně, něž by jí příslušelo podle zákona). Měla za to, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Prosazovala přitom názor, že dle obsahu uzavřených smluv č. 27PR16/39, ze dne 1. prosince 2016, č. 32PR15/31, ze dne 2. prosince 2015, a č. 47PR15/39, ze dne 26. ledna 2015 byly restituční nároky žalobce přiznané rozhodnutími pozemkového úřadu ze dne 22. září 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. června 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, a ze dne 28. dubna 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, zcela vypořádány (zanikly uspokojením). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s.ř.) pro řešení otázky účinků dohody, na jejímž základě původní práva na poskytnutí restituční náhrady – plynoucí ze zákona – byla nahrazena novými smluvními oprávněními, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán. V podrobnostech k naznačeným variantám srov. z aktuální judikatury též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023.
11. Odvolací soud výše citované judikaturní konkluze důsledně nerespektoval, nezabýval-li se procesní obranou dovolatelky, dle níž restituční nároky žalobce, přiznané dovolatelkou specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, byly dle obsahu sjednaných dohod (v souladu s jejich smluvně akceptovaným oceněním) v plném rozsahu uspokojeny převodem náhradních zemědělských pozemků. Oprávněná osoba přitom – dle ustálené judikatury – za smluvně sjednaných podmínek mohla při celkovém vypořádání svých restitučních nároků obdržet i méně, než by jí příslušelo podle zákona. Závěry odvolacího soudu, jenž dovolatelkou označenými dohodami neprovedl dokazování a nezabýval se jejich výkladem a významem z hlediska další existence žalobcových restitučních nároků, jsou tudíž přinejmenším neúplné a předčasné, a proto i nesprávné.
12. Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou otázku – neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným, v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v rozsahu uvedeném ve výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).
13. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
14. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu