ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2172.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2172/2023-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Č. , zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému M. Z. , o 132.187,452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 335/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022, č. j. 25 Co 233,234/2020-856, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, řízení co do úroku z prodlení ve specifikovaném rozsahu zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 408.139,652 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu co do částky 321.562,348 Kč a požadovaného úroku v jiné než zastavené a přiznané výši zamítl (výrok III.), zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok IV.) a oba účastníky též k náhradě nákladů řízení České republice (výrok V.) ve výši stanovené v samostatném usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 3 C 335/2011-733.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, odmítl odvolání žalovaného vůči výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), řízení o odvolání žalobce proti výrokům I. a II. prvoinstančního rozhodnutí zastavil (výrok II.), dále předmětný rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobu co do částky 132.187,452 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku, ve výroku I. a v napadeném rozsahu výroku III. potvrdil (výrok III.), zavázal účastníky k náhradě nákladů řízení České republice (výrok IV.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 919/2022-831, k dovolání žalobce rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku III. v rozsahu, v jakém jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, v části výroku II. tak, že se žaloba co do částky 132.187,452 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 17. 12. 2011 do zaplacení zamítá, a ve výrocích IV. a V. zrušil a věc v naznačeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Krajský soud v Praze nato rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 25 Co 233,234/2020-856, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 132.187,452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 17. 12. 2011 do zaplacení, změnil, jen pokud jde o lhůtu k plnění, jinak prvostupňové rozhodnutí v této části výroku II. potvrdil (výrok I.), současně změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve výroku V. jej ve spojení s usnesením ze dne 12. 2. 2020 změnil tak, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice stanovenou částku na náhradě nákladů řízení do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (v průběhu dovolací lhůty doplněné) dovolání, jímž brojí proti výrokům I., II. a IV. zmíněného rozhodnutí. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku odvíjí od tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky „odůvodnění rozsudku řádně a přesvědčivě odůvodnit“ a v otázce „rozhodnout o nákladech řízení v poměru úspěšnosti, a to i s přihlédnutím k příslušenství“. Svými námitkami zpochybňuje posouzení míry úspěchu stran ve věci pro účely práva na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu uvádí, že svým odvoláním napadl toliko výrok III. rozhodnutí soudu prvého stupně v částce 145.814 Kč, odvolací soud přesto svévolně změnil odvoláním nenapadený výrok II. tohoto rozsudku v částce 132.187,452 Kč. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu výroků I., II. a IV. a věc v této části Krajskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností a přípustností.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Brojí-li žalobce proti výrokům II. a IV. – jichž se týká naprostá většina předestřené dovolací argumentace –, nelze přehlédnout, že se jedná o výroky o náhradě nákladů řízení, vůči nimž je dovolání podle nyní účinné procesní úpravy objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., aniž pokládal za potřebné vyjadřovat se k námitkám, jež žalobce v daném směru nastolil.
11. Následně se Nejvyšší soud zaměřil na část dovolání vztahující se k výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
12. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí daného mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2589/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2578/2016, a ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1854/2017).
14. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které judikatury Nejvyššího soudu se řešení této právní otázky odvolacím soudem odklání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1013/2017, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 378/2018, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2416/2022).
15. Žalobce ve svém dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti způsobem, který by odpovídal zákonným požadavkům na minimální náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Konstatoval totiž pouze, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu zdejšího bez bližší specifikace, o jakou rozhodovací praxi by se mělo jednat, dále nejpovšechnějším možným způsobem zpochybnil přesvědčivost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a poté rozvinul – s ohledem na výše připomenutou nepřípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení bezpředmětnou – kritiku posouzení otázky míry procesního úspěchu účastníků řízení dle §142 odst. 2 o. s. ř.
16. Naznačuje-li konečně dovolatel, že Krajský soud v Praze nesprávně identifikoval meze odvolacího přezkumu, poněvadž změnil rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ve výroku II., který nebyl žalobcovým odvoláním napaden, pak v tomto směru ani nečiní pokus o formulaci otázky hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a navíc přehlíží, že zmíněným výrokem prvoinstančního rozhodnutí se odvolací řádně zabýval na základě odvolání žalovaného (č. l. 715).
17. Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., a to zčásti (byl-li jím dotčen výrok I. rozsudku odvolacího soudu) proto, že trpí vadami, jež nebyly v průběhu lhůty k podání dovolání odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti (potud, pokud jím žalobce napadal výroky II. a IV. předmětného rozhodnutí) pro objektivní nepřípustnost tohoto opravného prostředku.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu