ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3202.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3202/2023-610
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) F. V. , a b) J. B. , oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 163/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2023, č. j. 23 Co 101/2023-580, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 6. 2023, č. j. 23 Co 101/2023-580, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 C 163/2019-556, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovali v tom, že se odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), potažmo liknavosti a svévole žalované, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu. Poukazovali přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, a ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22 (vyhlášený v přítomném sporu), či v projednávané věci vyhlášený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3306/2022.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle §11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být totiž vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám pak patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt); srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020). Liknavost či svévoli je přitom nutno spatřovat v takovém přístupu žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR), který bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaluje uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, pak nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
6. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
7. Odvolací soud, vycházeje z konkluzí plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3306/2022, vyhlášených v projednávané věci, se svými úvahami výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Při posuzování dostatečnosti aktivity dovolatelů při uspokojování uplatněného restitučního nároku, potažmo liknavosti či svévole žalované, totiž v souladu s ní řádně akcentoval okolnost, že o převážné části nároku (v rozsahu pozemkové výměry 5,6244 ha) bylo rozhodnuto již v letech 1992 (rozhodnutím Okresního úřadu v Rakovníku – Okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1992, č. j. 623/91-1227-666) a 1994 (rozhodnutím Okresního úřadu v Rakovníku – Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 4. 1994, č. j. 623/91-222/222, a č. j. 623/91-223/223), i skutečnost, že dovolatelé (po úmrtí původních oprávněných osob) s žalovanou o vypořádání restitučního nároku (v období let 2009 až 2017) nikterak nejednali. Na jeho vypořádání se naopak aktivně podílela žalovaná, jež dovolatele po úmrtí jejich předchůdců sama oslovila a v roce 2017 rozhodla o nevydání zbývajících pozemků o výměře 0,4320 ha (rozhodnutími Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. SPU 289586/2017/Jo, ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. SPU 311900/2017/Jo, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. SPU 400678/2017/Jo-623/91). Poté organizovala dostatečné množství veřejných nabídek náhradních zemědělských pozemků (ve dnech 4. 9. 2017, 20. 11. 2017, 12. 1. 2018, 23. 3. 2018, 25. 5. 2018, 5. 11. 2018, 8. 3. 2019, 3. 6. 2019, 9. 9. 2019, 6. 3. 2020, 29. 5. 2020 či 7. 9. 2020) umožňujících dovolatelům uspokojit jejich nárok (každého ve výši
25 961,95 Kč) zákonem předvídaným způsobem (dovolatelé se žel účastnili každý pouze jedné z nich). Odvolací soud přitom náležitě zohlednil též výsledky již pravomocně skončeného řízení vedeného mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, jehož předmětem bylo uspokojení restitučního nároku dovolatelů plynoucího z týchž rozhodnutí pozemkového úřadu, v němž byla žaloba o nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků taktéž zamítnuta (z důvodu postupu žalované, jenž nebyl shledán svévolným či liknavým); závěry soudů nižšího stupně přitom obstály i v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 887/2020) a v řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 2032/20). Konkluze odvolacího soudu o nedostatku aktivity dovolatelů při uspokojování restitučního nároku i korektnosti postupu žalované tudíž ve světle uvedených individuálních skutkových zjištění (coby výsledků dokazování) nejsou nikterak nepřiměřené, pročež je s citovanou judikaturou (včetně té, na niž poukázali dovolatelé) plně souladný i závěr odvolacího soudu o tom, že předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o bezúplatný převod zvolených náhradních zemědělských pozemků, v posuzovaném případě dány nejsou.
8. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje, když dovolateli předestřené otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou.
9. Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu