ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3608.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3608/2022-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Městská část Praha – Křeslice , IČO 00538400, se sídlem v Praze 10, Štychova 2, zastoupená JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 6, U zeměpisného ústavu 508/12, proti žalovaným: 1) M. Č. , nar. XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti hlavního města Prahy , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti učinit výzvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 213/2006, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022, č. j. 30 Co 104/2022-784, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 24. 5. 2022, č. j. 30 Co 104/2022-784, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2021, č. j. 7 C 213/2006-737, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a uložení povinnosti žalované 2) realizovat výzvu k nabídkovému řízení stran prodeje předmětného pozemku ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, účinného do 31. 12. 2012 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalovaným právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný 1).
3. Z obsahu dovolání žalobkyně se podává, že předestírá otázky, zda lze opakovat postup prodeje pozemku podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., byl-li již završen (byť uzavřením neplatné kupní smlouvy), a zda zájemci o pozemek, s nímž smlouva sjednána nebyla, svědčí pro případ neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v režimu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. aktivní věcná legitimace k určení vlastnického práva státu. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že tyto otázky dovolacím soudem nebyly dosud řešeny, případně mají být oproti dosavadní rozhodovací praxi vyřešeny jinak.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již formuloval a odůvodnil právní závěr, dle něhož postup podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. opakovat nelze ̶ zákon nepočítá s opakováním tohoto postupu u těchže pozemků a u nepřevedených pozemků následuje prodej pouze v obchodní veřejné soutěži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3576/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 789/2008). Z judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o nějž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1 116, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2154/2019).
6. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že postup ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. vyústil dnem 24. 7. 2003 v uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu předmětného pozemku na žalovaného 1), dovodil, že žalobě o uložení povinnosti realizovat opětovně postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. v souvislosti s prodejem dotčeného pozemku vyhovět nelze, pročež zde není dána ani aktivní věcná legitimace oslyšeného zájemce o koupi tohoto pozemku v řízení o určení vlastnického práva státu k němu, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil. V situaci, kdy zákonná dikce ustanovení §8 odst. 1, věty první, zákona č. 95/1999 Sb. výslovně zapovídá opakování procesu prodeje podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., pak zjevně není důvodu k revizi výše citovaných judikatorních konkluzí. Nemůže-li přitom být žaloba o opakování procesu prodeje pozemku ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. důvodnou, není oslyšený zájemce o koupi nemovitosti očividně ani aktivně věcně legitimován k podání žaloby o určení vlastnického práva státu, jestliže se jeho právní sféry sporný právní vztah nemůže dotknout.
7. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyní podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Napadá-li žalovaný 1) rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, není jeho dovolání přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání obou procesních stran bylo odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, která se k podaným dovoláním nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu