ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.400.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 400/2023-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti: Česká republika - Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 602 00 Brno, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 132/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2022, č. j. 5 Co 7/2021-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Státní pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 10. 2022, č. j. 5 Co 7/2021-253, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 4. 2022, č. j. 23 C 132/2019-201, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 21. 5. 2018, č. j. SPU 240139/2018, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018, č. j. SPU 327574/2018, výrokem, jímž se žalobci vydávají pozemky PK č. 2886/3, 2886/4 a 2886/5 v k. ú. Mašovice (u Znojma), případně jim odpovídající pozemkové části identifikované dle aktuálních údajů katastru nemovitostí, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda utrpěl majetkovou křivdu ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), byly-li mu v rozhodném období (rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948, č. j. 5602/48-IX/R-12, a na něj navazujícím dodatkem ze dne 7. 4. 1950, č. j. 19.160/50-IX/A-21) odňaty bez náhrady pozemkové parcely, již tehdy nesprávně označené jako parcely PK č. 2886/3, č. 2886/4 a č. 2886/5 v k. ú. Mašovice (u Znojma), jimž ve skutečnosti odpovídaly pozemky evidované v dobové pozemkové evidenci pod jiným označením. Měl za to, že uvedená otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, případně dovolacím soudem dosud vyřešena nebyla. Dovolatel současně vytýkal, že soudy nižšího stupně v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. neztotožnily odňaté pozemky označené dle stavu, kdy se stala majetková křivda, s aktuálně evidovanými pozemkovými parcelami; kritizoval též závěry odvolacího soudu o nemožnosti takové identifikace a nevyhovění restitučnímu nároku měl za odporující dobrým mravům. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2845/19.
3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem v projednávané věci spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby. Odvolací soud totiž mimo jiné uzavřel – vycházeje z rozsáhlého dokazovaní (viz odstavec 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že části zemského povrchu odpovídající původním pozemkovým parcelám ve vlastnictví dovolatele PK č. 2886/3, č. 2886/4 a č. 2886/5 v k. ú. Mašovice (odňatým rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948, č. j. 5602/48-IX/R-12, a na něj navazujícím dodatkem ze dne 7. 4. 1950, č. j. 19.160/50-IX/A-21), evidované jako pozemkové parcely dle aktuální evidence katastru nemovitostí, nevlastní (k účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. nevlastnily) osoby povinné ve smyslu §4 zákona č. 428/2012 Sb. Zamítavý rozsudek odvolacího soudu byl tedy založen mimo jiné i na konkluzi o tom, že nároku na naturální restituci majetku dle zákona č. 428/2012 Sb. nelze vyhovět, není-li ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. ve vlastnictví povinných osob vyjmenovaných v ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. (stát či „jiné státní organizace“ hospodařící s majetkem státu) – bylo přitom výsostným právem zákonodárce rozhodnout, které osoby (kupř. též obce či kraje coby veřejnoprávní korporace) mezi povinné osoby zařadí.
6. V situaci, kdy však dovolatel závěry odvolacího soudu o důvodech zamítnutí žaloby (jež obstojí samostatně), spočívajících v tom, že nárokovaný majetek nevlastní (ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. nevlastnila) žádná z povinných osob vymezených v ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak nenapadá (uvedenou otázku k řešení dovolacímu soudu nepředestírá, natož, aby ve vztahu k ní vymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání), není tedy dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 29 ICdo 1/2023).
7. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Státnímu pozemkovému úřadu, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu