ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.974.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 974/2023-532
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) H. S. , narozené XY, bytem XY, b) L. K. , narozené XY, bytem XY (jako procesní nástupkyně původní žalobkyně b/ A. P., narozené XY, zemřelé dne 19. 12. 2020, naposledy bytem v XY), a c) I. M. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 168/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 10 Co 6/2020-357, ve znění usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-431, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 10 Co 6/2020-357, ve znění usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-431, se ruší ve výroku I. v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalovanou a žalobkyní a) H. S. tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků s touto žalobkyní, jakož v závislých výrocích II. a III. v části o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a) a žalovanou, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. V poměru mezi žalobci b) a c) na straně jedné a žalovanou na straně druhé nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 12 C 168/2018-287, ve znění usnesení ze dne 26. 11. 2019, č. j. 12 C 168/2018-320, Okresní soud v Lounech (dále také jen „soud prvního stupně“) nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu označených pozemků, k uspokojení nároku žalobců na převod jiných zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), uložil žalobcům doplatit žalované částku 44 763,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 10 Co 6/2020-357, ve znění usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-431, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu žalované uzavřít s žalobci smlouvu (v jimi navrhovaném znění) o převodu pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
3. Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně o postavení žalobců (jejich právních předchůdců) jako oprávněných osob, jimž svědčil nárok na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 10. 10. 2002, č. j. PÚ 580/02. Oproti soudu prvního stupně (jež žalobě na převod jiných náhradních pozemků vyhověl) akcentoval zjištění, že žalobkyně b/ (tedy její předchůdkyně A. P.) a žalobce c) namísto náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí peněžité náhrady (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), s jejíž výší souhlasili a jež jim byla vyplacena v roce 2003 (žalobkyni b/) a 2006 (žalobci c/), zatímco žalobkyně a) na vypořádání svého nároku v roce 2012 přijala dva pozemky v celkové hodnotě 46 938 Kč. Za této situace – uzavírá odvolací soud – nelze vyhovět žalobě na převod vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované vycházející z požadavku na přecenění restitučního nároku, jež žalobci uplatnili s mnohaletým prodlením (v roce 2018), byl-li jejich nárok již dříve vypořádán poskytnutím peněžité náhrady.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním (žalobkyně b/ jako procesní nástupkyně původní žalobkyně A. P., zemř. 19. 12. 2020, o jejímž procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-430, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 975/2023-498), jehož přípustnost spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby žalobou na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb. v případě liknavého a svévolného postupu žalované, který je v daném případě odůvodněn nesprávným ohodnocení nároku. Právě se zřetelem na nesprávnou kvantifikaci jimi uplatňovaných nároků ze strany žalované (jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky) považují za nedůvodný závěr odvolacího soudu, jenž má jejich nároky za plně uspokojené. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnou napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, event. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, dovolání proti němu podané za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
8. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.), v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
10. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
11. V posuzované věci odvolací soud uzavírá, že žalobě na převod jiných zemědělských pozemků nelze vyhovět v situaci, kdy byl nárok žalobců – na základě jejich žádosti o tomto způsobu plnění, akceptované žalovanou, vypořádán poskytnutím náhrady v penězích (ve smyslu §16 zákona č. 229/1991 Sb.).
12. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. důvody již cit. rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§16 zákona č. 229/1991 Sb.) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010, či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. např. již výše cit. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 465/2008). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení §16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021).
13. Jestliže odvolací soud – na podkladě zjištění, že žalobkyně b) a žalobce c) namísto náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí finanční náhrady (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), s jejímž poskytnutím souhlasili a jež jim byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2003 (předchůdkyni žalobkyně b/), resp. 2006 (žalobci c/) – dochází k závěru, že nárok těchto žalobců na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích a že se tak nemohou domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce (na podkladě žaloby podané s mnohaletým časovým odstupem, v roce 2018), jde o závěr očividně souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V tomto směru není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž žalobci včas a právně relevantním způsobem – uplatněním práva na její případné doplacení – nebrojili).
14. Odvolacím soudem přijatý závěr, že nelze vyhovět žalobě na převod vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) odůvodněný tím, že žalobci uplatňované nároky byly již dříve vypořádány poskytnutím finanční náhrady, logicky neobstojí při posuzování nároku žalobkyně a), jež – na rozdíl od žalobců b) a c) – setrvala na zákonem privilegované restituci naturální (převodem jiných zemědělských pozemků), nežádala o finanční náhradu a ta ji (ani zčásti) nebyla poskytnuta. Podřazuje-li odvolací soud i nárok této žalobkyně režimu nároků ostatních oprávněných osob, jež aktivovali mechanismus finančních náhrad – jde o posouzení nesprávné a rozporné se závěry shora odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž odvolací soud (změněnou napadeného rozsudku) zamítl žalobu i ve vztahu k nárokům uplatňovaným touto žalobkyní, jest proto na dovolání nutno pohlížet jako na přípustné (ve smyslu §237 o. s. ř.) a současně i důvodné (ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
15. Zatímco dle soudem prvního stupně učiněných zjištění (odvolacím soudem nezpochybněných) byl nárok žalobkyně a) na náhradní naturální restituci uspokojen toliko částečně, převodem dvou zemědělských pozemků v roce 2012 v celkové hodnotě 46 938 Kč, odvolací soud uzavírá, že i v takovém případě lze mít nárok i této oprávněné osoby za zcela vypořádaný (uspokojený) bez zřetele na to, jaká byla jeho reálná výše (odvíjející se od ceny pozemků, jež oprávněné osobě nebylo lze vydat pro zákonem stanovenou překážku) a jaký byl obsah dohody těchto účastníků. Ani takový závěr – i v konfrontaci s odkazovanou judikaturou – bez dalšího neobstojí a lze jej mít za přinejmenším předčasný.
16. Rozhodovací praxe dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb. k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Naposled uvedené situaci se ovšem zřetelně vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán.
17. Sluší se pak připomenout, že ani okolnost o částečném uspokojení nároku bez dalšího nevylučuje, aby byl postup státu (jde-li o uspokojení oprávněnou osobou nevyčerpané části nároku) kvalifikován jako liknavý, svévolný či diskriminační (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, přiměřeně viz i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v situaci, kdy se oprávněná osoba navzdory svému přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv zákonem zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků. I taková úvaha byla však v nyní posuzované věci předčasná, jestliže odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – dochází ke kategorickému závěru o úplném vypořádání restitučního nároku i v případě žalobkyně a), s lakonickým odůvodněním, že této žalobkyni se již dostalo dvou náhradních pozemků v hodnotě 46 938 Kč, aniž by se náležitě zabýval i obsahem uzavřených dohod, event. i důvody, pro které pak tato žalobkyně uplatňuje své nároky až s odstupem osmi let od doby poskytnutého naturálního plnění.
18. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně a/ na převod náhradních pozemků, správné není, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku vymezeném rozsahu včetně dotčené části na něm závislých nákladových výroků (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
19. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
20. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a/ a žalovanou), včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
21. Ve zbývající rozsahu (v poměru mezi žalobci b/ a c/ a žalovanou) Nejvyšší soud dovolání – z důvodu shora vyložených – odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalobcem c) na straně jedné a žalovanou na straně druhé (v poměru mezi nimiž se rozhodnutím o dovolání řízení končí) se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání bylo v této části odmítnuto, zatímco náklady žalované, spojeném s podáním stručného vyjádření k dovolání ve vztahu k nárokům uvedených žalobců, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu