ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1200.2021.3
4
3
sp. zn. 29 Cdo 1200/2021-763
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní žalobce E. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému V. B. , bytem XY, jako správci konkursní podstaty úpadce S., identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 29/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 1/2019-638, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 1/2019-638, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 1/2019-638, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020, č. j. 4 Cm 29/2014-594, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 25. června 2020, č. j. 4 Cm 29/2014-594, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (E.) domáhal, aby konkursní soud:
- vyloučil z konkursní podstaty úpadce (S.) výtěžek zpeněžení (ve výroku specifikovaných) pozemků v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, a to částku 1 100 000 Kč, poníženou o odměnu dražitele (bod I. výroku),
- vyloučil z konkursní podstaty úpadce výtěžek zpeněžení (ve výroku specifikovaných) staveb v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, a to částku 400 000 Kč (bod II. výroku), a
- uložil žalovanému (V. B., jako správci konkursní podstaty úpadce), aby mu poukázal na (ve výroku specifikovaný) účet „vyloučenou částku výtěžku zpeněžení“ (bod III. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
2. Přitom šlo o druhé rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé. První (zamítavý) rozsudek ze dne 4. června 2018, č. j. 4 Cm 29/2014-322, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. března 2020, č. j. 2 Cmo 1/2019-539, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
3. V průběhu odvolacího řízení proti (prvnímu) rozsudku konkursního soudu ze dne 4. června 2018 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. března 2019, č. j. 2 Cmo 1/2019-461, jež nabylo právní moci dne 26. dubna 2019, připustil [k návrhu dosavadní žalobkyně K. T. (dále též jen „K. T.“)] vstup žalobce do řízení na místo K. T. Dovolání žalovaného proti tomuto usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2019, č. j. 29 Cdo 2169/2019-500.
4. Konkursní soud vyšel ve svém rozhodnutí zejména z toho, že:
[1] Žalobce (coby postupník) uzavřel dne 24. srpna 2018 s K. T. (coby postupitelkou) smlouvu o postoupení pohledávky (nároku na vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty úpadce v celkové výši 1 500 000 Kč) [dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“].
[2] Čl. II odst. 1 smlouvy o postoupení pohledávky zní: „K. T. tímto pod podmínkou, že bude do 31. října 2018 uzavřena dohoda o narovnání mezi ní, E., a společností U., o tom, že jejich vzájemné závazky a pohledávky jsou vyrovnány, neboť shora uvedené dluhy K. T. […] převzala společnost E.. (dále jen „rozvazovací podmínka“), postupuje tímto svou pohledávku 1 na společnost E., a to s účinností ke dni podpisu této smlouvy“.
[3] Čl. II odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky zní: „Pro případ, že rozvazovací podmínka specifikovaná výše, bude splněna, práva založená právním jednáním stran této smlouvy zanikají, a má se za to, že tato smlouva nebyla nikdy uzavřena.“
[4] Žalobce, společnost U. (dále jen „společnost U“), a K. T. uzavřeli dne 18. října 2018 smlouvu nazvanou jako dohoda o narovnání (dále jen „dohoda o narovnání“), v níž prohlásili, že žalobce převzal uvedeného dne (v dohodě o narovnání specifikované) dluhy K. T. vůči společnosti U. jako „formu úhrady“ za pohledávku postoupenou smlouvou o postoupení pohledávky; v čl. II. odst. 2 smluvní strany prohlásily, že tím jsou vyrovnány veškeré jejich vzájemné závazky a pohledávky.
5. Na výše uvedeném základě konkursní soud – vycházeje z ustanovení §548, §1879, §1903 a násl. a §1981 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům:
6. Smlouvou o postoupení pohledávky byla ve smyslu §1879 o. z. postoupena pohledávka, která je předmětem řízení a která tak „přešla“ dne 24. srpna 2018 na žalobce. Zároveň byla v čl. II. smlouvy sjednána rozvazovací podmínka; dohoda o narovnání sice je podle obsahu smlouvou o zániku závazku ve smyslu §1981 o. z., nicméně jejím uzavřením nastala sjednaná rozvazovací podmínka. „Vlastnické právo“ žalobce k pohledávce tak zaniklo a žalobce není aktivně věcně legitimován.
7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 1/2019-638:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I., II. a III. výroku ve věci samé (první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu v bodě IV. výroku o nákladech řízení (druhý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §35 odst. 2, §36 odst. 1 a 2, §37, §38, §41, §516 a §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení §1888 až 1894 a §3028 o. z., z ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, z ustanovení §101 odst. 1 písm. a/ a b/ a odst. 3, §107a, §114c, §118a a §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), a z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a poté, co zopakoval a doplnil dokazování [smlouvou o postoupení pohledávky a dohodou uzavřenou dne 30. června 2020 žalobcem a K. T. o kumulativní novaci čl. II smlouvy o postoupení pohledávky a stvrzení právních účinků postoupení pohledávky (dále jen „dohoda o kumulativní novaci“)], k následujícím závěrům:
9. Otázka, zda smlouvou o postoupení pohledávky „došlo k převodu uplatněného nároku“, musí být vyřešena v rozhodnutí ve věci samé, nikoliv v rozhodnutí podle §107a o. s. ř.
10. Platnost smlouvy o postoupení pohledávky se posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jelikož byly „převáděny“ pohledávky vzniklé za jeho účinnosti. Smlouva o postoupení pohledávky obsahuje (z hlediska gramatického výkladu) dvě rozporné a navzájem neslučitelné podmínky, a to podmínku odkládací (čl. II odst. 1) a rozvazovací (čl. II odst. 2). Odkládací podmínka je nadto neurčitá „sama o sobě“, neboť podmiňuje účinnost smlouvy o postoupení pohledávky uzavřením dohody o narovnání a současně stanoví, že pohledávka je postupována ke dni podpisu smlouvy.
11. Zjevnou neurčitost smluvních ujednání není možné odstranit ani za použití výkladových metod, přičemž účastníci byli o takovém možném právním posouzení poučeni a měli možnost se k němu vyjádřit. Ohledně skutečné vůle projevené ve smlouvě o postoupení pohledávky tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalobce, který však žádná konkrétní tvrzení neuvedl a ztratil „dobrodiní poučení podle §118a o. s. ř.“ tím, že se nezúčastnil jednání před odvolacím soudem. Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení a smlouva o postoupení pohledávky je neurčitá, což má za následek její absolutní neplatnost jako celku. O částečné neplatnosti nelze uvažovat, neboť nelze určit, zda „účinky zamýšlených následků v podobě změny v osobě věřitele nastaly či nikoliv“.
12. Na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky nemůže ničeho změnit ani dohoda o kumulativní novaci. Novací lze měnit toliko existující závazek; absolutní neplatnost však působí přímo ze zákona bez dalšího a od počátku a nelze ji zhojit ani následným schválením, ani případným odpadnutím vady projevu vůle.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „do všech výroků“, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, argumentem, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, jelikož řeší právní otázku dovolacím soudem doposud neřešenou a otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí konkursního soudu zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, namísto zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Má za to, že v případě postoupení pohledávky je třeba vycházet z data uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
15. Dovolatel dále míní, že žalovaný nebyl oprávněn namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a soudům nižšího stupně tudíž nepříslušelo posuzovat platnost smlouvy. Pokládá otázku, zda k prokázání skutečné vůle stran postačovalo předložit dohodu o kumulativní novaci, které podle něj skutečnou vůli stran „zcela jednoznačně a nezpochybnitelně specifikovala“.
16. Nadto dovolatel žádá, aby se dovolací soud vyjádřil „obiter dictum“ k tomu, zda K. T. měla „od počátku“ pohledávku za úpadcem.
17. V doplnění dovolání dovolatel opakuje a prohlubuje svou argumentaci ohledně rozhodné právní úpravy a skutečné vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky.
18. Žalovaný má ve vyjádření napadené rozhodnutí za správné a spravedlivé a navrhuje dovolání zamítnout.
19. Insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434 insolvenčního zákona), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
20. Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil bod IV. výroku rozsudku konkursního soudu o nákladech řízení, jakož i proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.).
21. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. až III. výroku ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož otázku, zda lze zkoumat platnost smlouvy o postoupení pohledávky, řeší v rozporu s hmotným právem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která platila v citované podobě od 1. ledna 1992 do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem:
§524 (obč. zák.)
(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
§526 (obč. zák.)
(1) Postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
(2) Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
25. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2010“), přijal a odůvodnil následující závěry k otázce změny osoby věřitele při postoupení pohledávky v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:
[1] Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
[2] Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu.
[3] Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).
[4] Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.
[5] Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
[6] Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.
[7] Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.
[8] Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.
[9] Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.
26. K důvodům R 61/2010 se Nejvyšší soud dále přihlásil například v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněném pod číslem 21/2011 Sb. rozh. obč., v rozsudku ze dne 30. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněném pod číslem 11/2012 Sb. rozh. obč., nebo v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018, uveřejněném pod číslem 12/2021 Sb. rozh. obč. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 25/2011, shledal uvedené závěry ústavně konformními za podmínky, že oznámení postupitele dlužníku (o postoupení pohledávky) bude možno považovat za platný právní úkon.
27. V usnesení ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněném pod číslem 21/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 21/2018“), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. lednem 2014 se v souladu s §3028 odst. 3 o. z. řídí i po tomto datu ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
28. Z uvedeného právního rámce vymezeného ustálenou judikaturou je zřejmé, že se dovolatel mýlí, má-li za to, že se účinky oznámení o postoupení pohledávky, která vznikla před 1. lednem 2014, řídí podle aktuální právní úpravy. Jinak ovšem dovolatel správně vystihl, že otázka platnosti postupní smlouvy nemůže být soudem zkoumána, jestliže K. T. coby postupitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky. Za takové (slovy Ústavního soudu) platné oznámení lze považovat procesní návrh K. T. na vydání usnesení o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. (podání ze dne 30. srpna 2018, č. l. 329, doplněné podáním ze dne 19. října 2019, č. l. 366), který byl žalovanému řádně doručen (§41 odst. 3 o. s. ř.). Za této situace není žalovaný oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, a tudíž odvolací (ani konkursní) soud neměl existenci a platnost této smlouvy posuzovat (srov. výslovně např. odst. 26. odůvodnění R 21/2018).
29. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobstála již z výše popsaných příčin, nezabýval se dovolací soud (pro nadbytečnost) dalšími dovolacími námitkami ohledně výkladu smlouvy o postoupení pohledávky, dohody o narovnání a dohody o kumulativní novaci.
30. Zjevně bezdůvodná je pak dovolací námitka (respektive žádost), aby se dovolací soud „obiter dictum“ vyjádřil k důvodnosti žalobního nároku původně uplatněného K. T. V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. má smysl odpovídat na otázky pokládané dovolatelem (řešit je) jen tehdy, jde-li o právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá nebo mělo spočívat. V daném případě byla jediným důvodem pro zamítnutí žaloby konkursním soudem (a potvrzení takového rozhodnutí odvolacím soudem) tvrzená neurčitost smlouvy o postoupení pohledávky a z toho vyplývající závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatele. Otázku, zda dovolateli přísluší vylučovací nárok, musí zodpovědět konkursní soud v novém řízení, v němž se musí v prvé řadě zaměřit na posouzení, zda může být takový nárok založen (jen) tím, že pohledávka dovolatele za třetí osobou byla (měla být) zajištěna nemovitým majetkem náležejícím do konkursní podstaty úpadce.
31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozhodnutí obou soudů včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc konkursnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení závazný; o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne konkursní soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu