ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1486.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1486/2021-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalovanému M. P. , se sídlem XY, jako správci konkursní podstaty úpadce J. L., narozeného XY, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020, č. j. 15 Cmo 9/2020-336, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, č. j. 35 Cm 1/2016-300, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. Š.) domáhal určení, že jím uplatněné a žalovaným (M. P., správcem konkursní podstaty úpadce J. L.) popřené pohledávky v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 K 11/2007, ve věci úpadce J. L., a to pohledávky č. 1 ve výši 7 207 280 Kč a č. 2 ve výši 1 497 856,16 Kč, s právem na uspokojení z podzástavního práva „v celkové částce 3 500 000 Kč“ k nemovitostem specifikovaným ve výroku, jsou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z toho, že:
[1] Žalobce přihlásil dne 25. srpna 2016 do konkursního řízení úpadce pohledávku ve výši 7 207 280 Kč, a to z titulu půjčky ve výši 2 400 000 Kč s příslušenstvím poskytnuté společnosti CZECH FINANCIAL SERVICE – CFS MEDICAL, a. s., v likvidaci (dále „jen společnost C“), a pohledávku ve výši 1 497 856,16 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené pohledávky přihlásil jako zajištěné podzástavním právem k pohledávce ve výši 3 500 000 Kč, zajištěné ve výroku rozsudku konkursního soudu specifikovanými nemovitostmi (dále jen „nemovitosti“) sepsanými do konkursní podstaty úpadce J. L.
[2] Žalovaný na přezkumném jednání dne 14. listopadu 2016 obě pohledávky popřel co do pravosti s tím, že mj. závazek společnosti ARMONY s. r. o. (dále jen „společnost A“) vůči společnosti C je promlčený.
[3] Závazek společnosti A vůči společnosti C má základ ve smlouvě o půjčce ve výši 3 000 000 Kč ze dne 10. prosince 2003 poskytnuté L. B. (dále jen „L. B.“) společnosti A. K zajištění pohledávky L. B. z této půjčky byla dne 2. dubna 2004 sepsána smlouva o zástavním právu k nemovitostem, které nabyla společnost A od úpadce na základě (ve vztahu ke konkursnímu řízení úpadce neúčinné) kupní smlouvy ze dne 11. prosince 2003. L. B. následně dne 23. srpna 2005 postoupil svou pohledávku za společností A na společnost C; téhož dne byl sepsán neplatný notářský zápis o uznání dluhu a svolení společnosti A k přímé vykonatelnosti (za společnost A jednala osoba, která k tomu nebyla oprávněna).
[4] Dne 12. ledna 2006 poskytl žalobce na základě smlouvy o půjčce částku ve výši 2 400 000 Kč společnosti C; téhož dne byl sepsán exekutorský zápis o uznání dluhu a svolení společnosti C k přímé vykonatelnosti. K zajištění pohledávky žalobce byla zastavena pohledávka společnosti C za společností A (zajištěná zástavním právem k nemovitostem).
[5] Po zjištění, že podzastavené nemovitosti sepsal žalovaný do konkursní podstaty úpadce, podal žalobce žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Konečným rozhodnutím v tomto (excindačním) řízení byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2016, č. j. 13 Cmo 25/2014-255, z něhož vyplývá, že se žalobce nemůže domáhat vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, ale že má svůj nárok uplatnit přihláškou do konkursního řízení.
[6] O žalobě insolvenčního správce společnosti C proti společnosti A ze dne 24. června 2014, o zaplacení částky 3 000 000 Kč z titulu půjčky ze dne 10. prosince 2003, pravomocně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 58 Co 347/2018-308, tak, že se žaloba zamítá. V uvedeném rozsudku dospěl Městský soud v Praze k závěru, že pohledávka společnosti C za společností A zajištěná zástavním právem k nemovitostem je promlčena, neboť tříletá promlčecí doba uplynula dne 30. června 2007.
4. Na tomto základě odvolací soud nejprve s poukazem na §174 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) uvedl, že žalobce mohl pohledávky za společností C uplatnit do výše 3 500 000 Kč (jistina 3 000 000 Kč a příslušenství 500 000 Kč) přímo v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, protože žalovaný sepsal do soupisu konkursní podstaty nemovitosti, na kterých vázlo zástavní právo zřízené k zajištění uvedené pohledávky.
5. Vycházeje z §101 a §122 odst. 2 obč. zák., odvolací soud dále uvedl, že zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu a pohledávka zajištěná zástavním právem na nemovitostech, vůči které bylo zřízeno podzástavní právo, nebyla uznána dlužníkem (společností A). Došlo tak k promlčení zástavního práva marným uplynutím tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (dne 1. července 2004). Zástavní právo bylo promlčeno dne 30. června 2007, přičemž žalovaný v řízení uplatnil námitku promlčení.
6. Odvolací soud současně neshledal důvodnou námitku žalovaného, podle něhož byla námitka promlčení zajištěné pohledávky a zástavního práva vznesena v rozporu s dobrými mravy. Přitom akcentoval, že námitku uplatnil žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce, který byl povinen v souladu s §18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) zařadit nemovitosti do soupisu konkursní podstaty, veškerý majetek náležející do soupisu zpeněžit a z výtěžku zpeněžení uspokojit výhradně přihlášené pohledávky konkursních věřitelů. Proto byl v rámci výkonu své funkce povinen námitku promlčení vznést, jinak by postupoval v rozporu s povinností řádně plnit funkci správce konkursní podstaty.
7. Proti té části prvního výroku v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek konkursního soudu ve výroku o věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel (zjevně veden nesprávným poučením odvolacího soudu, vycházejícím z aktuální úpravy důvodů přípustnosti dovolání zákoně v č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu – dále též jen „o. s. ř.“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu dílem závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu, dílem „dovolatel neví, že by byla problematika dovolacím soudem již řešena“, a dílem by měly být právní otázky posuzované odvolacím soudem dovolacím soudem posouzeny jinak.
9. Dovolatel především zdůrazňuje, že nebyl účastníkem vztahů ze smlouvy o půjčce ze dne 10. prosince 2003 (uzavřené mezi L. B. a společností A), a tedy promlčení této pohledávky nezavinil. Byl v dobré víře, že zřizuje zajištění své pohledávky nepromlčenou a vykonatelnou pohledávkou ze smlouvy o půjčce ze dne 10. prosince 2003 a svou pohledávku z půjčky řádně vymáhal. Žalovaný namítal promlčení přesto, že své právo popírat a namítat promlčení získal až soupisem nemovitostí do konkursní podstaty.
10. Žalovaný ve vyjádření má právní závěry odvolacího soudu za správné a přiléhavé.
11. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
13. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
14. Dovolatel v dovolání otevírá otázku rozporu námitky promlčení žalovaného s dobrými mravy.
15. Výkladem §3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
[1] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, a dále i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).
[2] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a opět i R 15/2015).
[3] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a znovu též R 15/2015).
[4] Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, na který přiléhavě odkázal odvolací soud.
16. Z tvrzení uplatněných dovolatelem neplyne, že by žalovaný sledoval vznesením námitky promlčení zneužití práv na úkor dovolatele (R 59/2004), respektive, že by vznesení této námitky bylo vedeno přímým úmyslem způsobit dovolateli újmu (R 15/2015). Bez právního významu je rovněž argumentace dovolatele, že žalovaný namítal promlčení přesto, že své právo popírat a namítat promlčení získal až soupisem nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, tedy poté, co se podzástavní právo promlčelo. Žalovaný byl k takovému postupu naopak povinen (pro jeho postavení správce konkursní podstaty) v zájmu naplnění smyslu a účelu konkursního řízení. V jeho jednání tedy nelze spatřovat ani zneužití práva ve smyslu výše citované judikatury (k povinnostem správce konkursní podstaty v konkursním řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2015, pod číslem 129/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, uveřejněném pod číslem 79/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Vzhledem k výše uvedenému se v poměrech dané věci nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu závěr, že žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
18. Nejvyšší soud proto dovolán odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovanému však v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu