ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2119.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2119/2022-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela , se sídlem v Dobroměřicích, A. Jiráska 419, PSČ 440 01, jako insolvenčního správce dlužníka T. R., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, PSČ 460 01, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 1598/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 161.075,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 29/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2022, č. j. 4 Cmo 110/2021-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.534,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2021, č. j. 38 Cm 29/2019-339, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Jan Rippel, jako insolvenční správce dlužníka T. R.) domáhal vůči žalovanému (J. K.) zaplacení částky 161.075 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 9. července 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; insolvenční soud usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. KSLB 76 INS 18750/2014-A-21, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
2) K datu zahájení insolvenčního řízení byl žalovaný jediným jednatelem dlužníka; současně byl jednatelem společnosti U. (dále jen „společnost U“).
3) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 1. listopadu 2016 pracovní smlouvu, podle níž vznikl pracovní poměr žalovaného u dlužníka (na dobu určitou do 30. dubna 2017) s pracovním zařazením „práce řízení výroby“. Žalovaný byl přímo podřízen žalobci, měl kontrolovat, vyhodnocovat a navrhovat opatření při zhoršené platební morálce klientů, ověřovat solventnost nově oslovených klientů, kontrolovat výrobní náklady, předávat úplné a srozumitelné podklady pro výrobu, kterou řídí, kontrolovat namátkově kvalitu výroby, připravovat podklady pro fakturaci zakázek a dávat podněty k řešení reklamací a vyžadovat podklady k nim z výroby. Z pracovní smlouvy a sjednané náplně práce neplynulo, že by šlo o činnost, při které by žalovaný jako zaměstnanec mohl uzavírat kontrakty se zákazníky. Žalobce nepověřil žalovaného, aby při provozování závodu dlužníka sjednával zakázky; předpokládal, že žalovaný dál působí jako jednatel dlužníka „v plném rozsahu“ s omezením, že nesmí rozprodat majetek dlužníka.
4) Dlužník pokračoval v obchodní spolupráci se společností O. (dále jen „společnost O“) i po prohlášení konkursu; provoz jeho závodu byl ukončen (až) 13. dubna 2017.
5) Poslední dvě zakázky na výrobu bankovek pro dětské hry, konkrétně 21.600 ks hracích bankovek Dostihy a sázky a 12.500 ks hracích bankovek Junior (dále též jen „zakázky“), dlužník „realizoval“ pro společnost U (za sjednanou cenu 6,50 Kč/ks za hrací bankovku Dostihy a sázky a 3,90 Kč/ks za hrací bankovku Junior); společnost U hrací bankovky odebrala a zaplatila, následně je prodala společnosti O za cenu 11,80 Kč/ks za hrací bankovku Dostihy a sázky a 6,85 Kč/ks za hrací bankovku Junior.
6) Důvodem, proč dlužník neuzavřel smlouvu přímo se společností O, bylo, že neměl finanční prostředky na zakoupení materiálu pro výrobu hracích bankovek. Tento materiál (papír) na výrobu zakoupila a dodala společnost U, což se projevilo i ve sjednané ceně.
Na tomto základě soud prvního stupně, jehož věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí věci byla založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2019, č. j. Ncp 118/2019-59, vycházeje z ustanovení §9 odst. 2 písm. f), §85a a §104a odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, §51 odst. 1 a §52 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a §228 písm. e), §229 odst. 3 písm. c) a §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k následujícím závěrům:
a) Jediným, kdo byl ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka od 17. února 2015 osobou s dispozičními oprávněními, byl žalobce jako insolvenční správce dlužníka, na kterého přešlo rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě; proto byl osobou, která by odpovídala za případnou škodu na majetkové podstatě dlužníka v souvislosti se zakázkami; současně je vyloučeno, aby za případnou škodu odpovídal žalovaný jako jednatel dlužníka.
b) V řízení nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo sjednal zakázky, ani že by v souvislosti se zakázkami vznikla dlužníku škoda. Dlužník zakázky nemohl realizovat pro nedostatek finančních prostředků na nákup papíru jako hlavního materiálu potřebného na výrobu daného zboží. Proto byly zakázky realizovány prostřednictvím společnosti U, která papír potřebný pro výrobu zboží zakoupila (a dodala dlužníku), v důsledku čehož musela být cena „zákonitě“ nižší, než obvyklá.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. března 2022, č. j. 4 Cmo 110/2021-378, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně správně posuzoval (uplatněný) nárok na náhradu škody podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a insolvenčního zákona.
Žalobcem tvrzená škoda (tj. škoda spočívající v rozdílu mezi cenou hracích bankovek, za kterou je dlužník obvykle dodával společnosti O, a cenou dle zakázek) ‒ pokračoval odvolací soud ‒ představuje nikoli skutečnou škodu, nýbrž ušlý zisk (§2952 o. z.). Případnou škodou by za daného skutkového stavu bylo (mohlo být) to, co by dlužník získal po odečtu nákladů na výrobu hracích bankovek, a nikoli „samotný rozdíl mezi cenou sjednanou ve vztahu mezi dlužníkem a společností U a cenou sjednanou ve vztahu mezi společností U a společností O.
Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno, že dlužník na výrobu hracích bankovek vynaložil nižší náklady na papír (a dopravu), pročež požadoval od svého smluvního partnera (společnosti U), který (z části) tyto náklady nesl, nižší cenu; ke vzniku škody tak nemohlo dojít. Navíc zakázky ovlivnila řada významných okolností, a to nedostatek finančních prostředků dlužníka, blížící se konec provozování závodu dlužníka, vědomost smluvních partnerů o těchto skutečnostech, včetně obav z nevymahatelnosti případných nároků z odpovědnosti za vady a s tím související nutnost součinnosti třetích stran (společnosti U) při zajištění zakázek.
Dále odvolací soud považoval „za vhodné“ dodat, že povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně, než povinnost (jednatele dlužníka) postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“. Kdyby zaměstnanec dlužníka způsobil škodu při provozu závodu dlužníka po prohlášení konkursu na jeho majetek, odpovídal by za takto vzniklou škodu (primárně) insolvenční správce. Měl-li by být za škodu odpovědný statutární orgán (žalovaný jako jednatel dlužníka), jehož odpovědnost (označená) judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje, „muselo by jít o excesivní chování statutárního orgánu, za které by insolvenční správce nenesl odpovědnost“.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky (posuzováno podle obsahu dovolání), zda za škodu vzniklou na majetku dlužníka v době po prohlášení konkursu na jeho majetek odpovídá žalovaný (jako jednatel dlužníka) nebo insolvenčního správce, kterou odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel zdůrazňuje, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka se sice mění náplň funkce jednatele, ale nadále trvá jeho povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře; nic se nemění ani na povinnosti jeho (nezbytné) loajality vůči dlužníku (povinnosti dát při rozhodování přednost zájmům dlužníka před zájmy svými či zájmy třetích osob).
V situaci, kdy se počátkem roku 2017 dohodl žalovaný se společností O, že nebude objednávat zakázky přímo u dlužníka, ale u společnosti U, a to za nižší cenu, a následně společnost U objednala zakázku u dlužníka za „téměř poloviční“ cenu, než byla cena do té doby obvyklá, vznikla tím dlužníku škoda, kterou žalobce vyčíslil částkou 161.075,- Kč. Přitom žalovaný nesporně věděl, že „nepřímý“ obchod prostřednictvím společnosti U je výhodnější pro tuto společnost a méně výhodný pro dlužníka, jakož i o tom, že porušuje ustanovení §54 až §57 zákona o obchodních korporacích ohledně střetu zájmů. Navíc žalovaný tvrzení, podle něhož předal dlužníku materiál na výrobu hracích bankovek, „nedoložil“.
Konečně dovolatel považuje za předčasný (a vyslovený „věcně nepříslušným senátem“) závěr, že porušil povinnosti insolvenčního správce a výlučně odpovídá za škodu vzniklou na majetku dlužníka.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, když žalobce nedostál formálním náležitostem dovolání, v němž vede polemiku se správností napadeného rozhodnutí, avšak jednoznačně nespecifikuje dovolací důvod, jímž zakládá přípustnost dovolání.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech dané věci spočívá (zamítavý) rozsudek odvolacího soudu na těchto závěrech: a) na majetku dlužníka nevznikla škoda (spočívající v ušlém zisku) a b) za (případnou) škodu by odpovídal primárně žalobce (insolvenční správce dlužníka).
Dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) neotevřel ve vztahu k závěru, podle něhož na majetku dlužníka nevznikla (tvrzená) škoda, žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž jen nepřípustně zpochybnil soudy nižších stupňů „zjištěný“ skutkový stav (dodání materiálu na zakázky společností U), kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání ustanovení §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za tohoto stavu již věcný přezkum právního závěru o tom, že (primárně) odpovídá za vzniklou škodu na majetku dlužníka žalobce (jako jeho insolvenční správce), nemohl ovlivnit výsledek (dovolacího) řízení.
Konečně Nejvyšší soud (nad rámec argumentů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí) dodává, že za stavu, kdy dlužník neměl finanční prostředky na nákup materiálu na výrobu hracích bankovek (viz opět soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav), nemohl by (nebýt společnosti U) zakázky ve vztahu ke společnosti O vůbec realizovat (a nemohl by tak ani dosáhnout „zisku“, v jehož ztrátě spatřuje žalobce vznik škody).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. července 2022), která podle ustanovení §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 161.075,- Kč) 7.580,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 9.534,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu