ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2146.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2146/2022-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Plzeňský Prazdroj, a. s. , se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45 35 73 66, zastoupeného Mgr. Janem Ambrožem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, proti žalované M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 47/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2022, č. j. 12 Cmo 229/2021-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.470,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. července 2021, č. j. 41 Cm 47/2021-65, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. května 2021, č. j. 41 Cm 47/2021-10, jímž (původně) uložil žalované (M. D.), aby zaplatila žalobci (Plzeňský Prazdroj, a. s.) směnečný peníz ve výši 212.955,- Kč s 6% úrokem od 31. května 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 709,85 Kč a náklady řízení ve výši 45.097,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. března 2022, č. j. 12 Cmo 229/2021-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 1. dubna 2017 uzavřeli žalobce (jako objednatel) a J. D. (jako dodavatel) [dále též jen „J. D.“] smlouvu o zajištění reklamních a propagačních služeb č. 8026S56675-88637042-163020 (dále jen „smlouva“), a to stanovení podmínek spolupráce za účelem reklamy a propagace výrobků (značek piva) a dobrého jména žalobce (a jeho výrobků) „za současného neustálého zvyšování kvality služeb poskytovaných dodavatelem spotřebitelům“. Podle čl. III. bodu 2. smlouvy byl dodavatel povinen provádět plnění, reklamu a propagaci osobně (nemohl plnit tyto závazky prostřednictvím třetí osoby). Podle čl. VI. bodu 3. smlouvy byl dodavatel povinen v případě ukončení smluvního vztahu z jakéhokoli důvodu před uplynutím sjednané doby (smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. dubna 2017 do 31. března 2022) vrátit objednateli alikvotní část skutečně zaplacené ceny za služby připadající na dobu, po kterou smlouva nebude z důvodu jejího předčasného ukončení plněna. Podle čl. IX. bodu 3. smlouvy dodavatel vystavil na řad objednatele vlastní blankosměnku bez protestu, nevyplněnou v údajích data splatnosti a směnečné sumy, která byla objednateli při podpisu smlouvy předána. Objednatel byl oprávněn blankosměnku vyplnit (za splnění podmínky, že dodavatel neuhradí řádně a včas objednateli jakoukoli peněžitou pohledávku z této smlouvy) částkou odpovídající peněžitým závazkům dodavatele a dnem splatnosti, kterým mohl být nejdříve den, k němuž došlo k zániku smlouvy. Cena byla sjednána za předpokládané období platnosti smlouvy ve výši 266.200,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty); žalobce dodavateli uhradil dne 30. listopadu 2017 (bezhotovostně) částku 215.208,- Kč, ohledně zbývající částky 50.992,- Kč smluvní strany uzavřely dne 15. září 2017 dohodu zápočtu.
2) Dne 29. března 2018 J. D. zemřel; tímto datem smlouva zanikla.
3) Dne 15. dubna 2018 žalobce vystavil „za dodavatelem“ opravný daňový doklad na částku 212.955,- Kč, splatnou 15. května 2018, a to z titulu nároku na vrácení alikvotní části ceny dle smlouvy za období od 1. dubna 2018 do 31. března 2022. Pohledávku v označené výši s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně od 16. května 2018 přihlásil žalobce do dědického řízení.
4) Okresní soud v Kladně v řízení o pozůstalosti po J. D. stanovil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (žalované) ke dni úmrtí zůstavitele částkou 2.168.304,83 Kč; dále schválil dohodu žalované s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, na jejímž základě nabyla žalovaná z pozůstalosti veškerý majetek zůstavitelem zanechaný, s tím, že odpovídá za veškerá pasiva pozůstalosti, do nichž byla mimo jiné zařazena i pohledávka žalobce z titulu smlouvy ve výši 212.955,- Kč, která byla pro účely řízení o pozůstalosti oceněna jednou polovinou.
5) Žalobce blankosměnku vystavenou J. D. doplnil o údaj směnečné sumy ve výši 212.955,- Kč a datum splatnosti 30. května 2018; žalovanou vyzval k úhradě směnky dne 23. února 2021.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a odkazuje na ustanovení čl. I. §28, §48 odst. 1, §75, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaná ubránila povinnosti zaplatit směnku kauzální námitkou „excesivního vyplnění blankosměnky“.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že ke dni úmrtí J. D. (29. března 2018) nebyla zjištěna žádná (blankosměnkou zajištěná) pohledávka žalobce za jmenovaným; k uvedenému datu tak nebyla splněna podmínka pro vyplnění blankosměnky, kterou bylo prodlení dodavatele se splněním peněžitého závazku vůči žalobci (čl. IX. bod 3 smlouvy). Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že pohledávka ze smlouvy ve výši 212.955,- Kč byla zařazena mezi pasiva pozůstalosti, když těmi mohou být ve smyslu ustanovení §171 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pouze dluhy zůstavitele existující v době jeho smrti a dále dluhy mající původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt.
Současně odmítl námitku žalobce vycházející z čl. VIII. bodu 4. smlouvy, podle něhož ukončení smlouvy nemá vliv na neuspokojená práva a nesplněné závazky smluvních stran vzniklé před ukončením účinnosti smlouvy ani na práva či závazky, z jejichž povahy vyplývá, že trvají po jejím zániku, když závazek dodavatele vrátit objednateli alikvotní část zaplacené ceny nevznikl před ukončením účinnosti smlouvy a nelze jej proto považovat ani za závazek „trvající“ po jejímu zániku.
Jelikož směnkou zajištěný závazek byl závazkem peněžitým, považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda byl výstavce směnky (J. D.) povinen k osobnímu plnění nepeněžitých závazků, které smlouvou převzal [§2009 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], a zda žalovaná byla oprávněna (respektive povinna) pokračovat v pokračování jeho živnosti. S ohledem na obsah smlouvy (včetně dohody o vyplňovacím právu) nešlo o skutečnost významnou pro posouzení námitky, zda žalobci vzniklo právo vyplnit blankosměnku.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek týkajících se (ne)zjištění pohledávky žalobce a (ne)splnění podmínek pro vyplnění blankosměnky, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaná (jako dědička po J. D.) „nastoupila do veškerých právních vztahů pojících se závodem“ J. D. (včetně smlouvy), tj. i do práv a povinností spojených s dohodou o vyplnění blankosměnky (obsažené v čl. IX. bodu 3. smlouvy). Přitom žalobce byl oprávněn vyplnit blankosměnku za stavu, kdy dojde k (předčasnému) ukončení smlouvy a J. D. (jeho právní nástupce) se dostane do prodlení s úhradou peněžité pohledávky ze smlouvy vyplývající. Za stavu, kdy byla smlouva předčasně ukončena ke dni úmrtí J. D. (29. března 2018), žalobci vznikl nárok na vrácení alikvotní části ceny za reklamní a propagační služby za období od 1. dubna 2018 do 31. března 2022 ve celkové výši 212.955,- Kč. Jelikož pohledávka z titulu (vrácení) alikvotní části ceny vznikla z existujícího „závazku“, byl oprávněn vyplnit blankosměnku, když žalovaná, která nabyla podle usnesení pozůstalostního soudu ze společného jmění manželů (i) závod J. D., se rozhodla „v provozování živnosti“ (tj. i v plnění závazku ze smlouvy) nepokračovat.
Přitom do pasiv dědictví ‒ pokračuje dovolatel ‒ „se zařadí též budoucí dluh, jestliže závazek v tomto směru vznikl za života zůstavitele, i když není jisté, zda skutečně vznikne“; pro přechod závazku je podstatné, aby závazek existoval v době smrti. Současně platí, že zůstavitelovými dluhy, které přecházejí na dědice, jsou nejen povinnosti (závazky), které se zakládají na důvodu, jenž nastal ještě za života zůstavitele, ale i povinnosti (závazky), které mají původ v právním úkonu, v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit (svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě) zůstavitel, kdyby tomu nezabránila jeho smrt. Viz závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008 (uveřejněném pod číslem 38/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a v rozsudku ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 1039/2011.
V poměrech dané věci je nepochybné, že závazek vrátit alikvotní část žalobcem skutečně zaplacené ceny (služeb) za života J. D. existoval, byť jeho účinnost byla závislá na skutečnosti, že dojde k ukončení smlouvy před 31. březnem 2022 (rozuměj na skutečnosti, o níž nebylo jisté, zda nastane). Pohledávka žalobce tak byla správně zařazena do pasiv pozůstalosti, neboť „je pohledávkou, která sice vznikla teprve po smrti, respektive v důsledku smrti J. D., ale má svůj původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a poukaz dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu za nepřiléhavý. Současně připomíná, že: a) žalobce se domáhá nároku z titulu blankosměnky (a smlouvy), nikoli z titulu pohledávky vzniklé v důsledku předčasného zániku smlouvy, b) její rozhodnutí nepokračovat v podnikání J. D. je pro věc nevýznamné, a c) J. D. neporušil žádnou povinnost ze smlouvy a žalobce vůči němu neměl ke dni jeho úmrtí žádné peněžité pohledávky, které by nebyly řádně a včas uhrazeny.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v (obecném) závěru, podle něhož vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. února 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2021.
Současně není pochyb o tom, že zajistit blankosměnkou lze (též) budoucí pohledávku; viz např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho závěrů o (ne)existenci pohledávky ze smlouvy (tj. pohledávky z titulu vrácení části ceny služeb připadající na období od 1. dubna 2018 do 31. března 2022) a (případné) odpovědnosti žalované (jako dědičky po J. D.) za tuto pohledávku, v tomto směru se dovolání míjí s důvody, na kterých založil odvolací soud právní závěr o neoprávněném vyplnění blankosměnky, a podle nichž nešlo o pohledávku, k jejímuž zajištění vystavil J. D. blankosměnku. Jinak řečeno, právní posouzení věci odvolacím soudem není založeno na závěru, podle něhož žalobci nevznikla za J. D. (označená) pohledávka ze smlouvy (a žalovaná za její splnění neodpovídá), nýbrž na tom, že žalobce nebyl oprávněn doplnit do blankosměnky údaje směnečné sumy a data splatnosti z důvodu, že (označená) pohledávka ze smlouvy nebyla blankosměnkou zajištěna (nešlo o pohledávku vymezenou v čl. IX. bodu 3. smlouvy).
Z týchž důvodů jsou právně nevýznamné též odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu, která řeší otázku „přechodu“ závazků na dědice povinné osoby.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož pohledávka ze smlouvy nebyla zajištěna blankosměnkou, dovolatel (oproti svému přesvědčení) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom výklad smlouvy (zejména jejího čl. IX. bodu 3., ve spojení s čl. VI. bodem 3.) odvolacím soudem nemá Nejvyšší soud ani za zjevně nepřiměřený (rozporný s výkladovými pravidly určenými ustanoveními §555 a násl. o. z.); viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně výhrady dovolatele ohledně možnosti žalované pokračovat „v provozování živnosti J. D.“ (a zabránit tak vzniku pohledávky z titulu vrácení alikvotní části ceny) odporují ujednání obsaženému ve smlouvě, podle něhož byl J. D. povinen plnit smlouvu osobně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci vznikla povinnost hradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. srpna 2022), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 213.664,85 Kč) částku 9.180,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 11.470,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu