ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2556.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2556/2021-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Česká spořitelna, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, PSČ 400 01, o zaplacení částky 67 557,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 464/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020, č. j. 23 Co 211/2020-76, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020, č. j. 23 Co 211/2020-76, se mění následovně:
Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. února 2020, č. j. 22 C 464/2019-43, se mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 67 557,16 Kč s úrokem z částky 65 736,46 Kč ve výši 13,06 % ročně za dobu od 3. září 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 65 736,46 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 3. září 2019 do zaplacení.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 29 247 Kč, k rukám zástupkyně žalované.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 11 985 Kč, k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. února 2020, č. j. 22 C 464/2019-43 , Okresní soud Praha-východ:
[1] Uložil žalované (M. D.) zaplatit žalobci (České spořitelně, a. s.) částku 67 557,16 Kč s úrokem ve výši 13,06 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, obojí z částky 65 736,46 Kč za dobu od 3. září 2019 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 703 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel (též v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku) z toho, že:
[1] Žalobce (jako úvěrující) a žalovaná (jako úvěrovaná) uzavřeli dne 26. června 2008 smlouvu o úvěru č. 3850272823 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše 200 000 Kč a žalovaná se zavázala splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami, přičemž první splátku měla uhradit dne 17. července 2008 a poslední dne 17. června 2015. Žalovaná čerpala úvěr ve výši 50 000 Kč dne 26. června 2008 a ve výši dalších 150 000 Kč dne 14. července 2008.
[2] Vyhláškou ze dne 19. dubna 2011, č. j. KSPH 35 INS 6549/2011-A-3, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek žalované.
[3] Usnesením ze dne 20. května 2011, č. j. KSPH 35 INS 6549/2011-A-10, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 23. května 2011, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalované, povolil jí oddlužení, insolvenčním správcem ustanovil Ing. Petra Beneše a vyzval věřitele k uplatnění svých pohledávek ve lhůtě 30 dnů.
[4] Dne 14. června 2011 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení na majetek žalované dílčí pohledávku č. 1 z titulu smlouvy o úvěru ve výši 151 187,32 Kč, a to jako pohledávku nepodmíněnou a nesplatnou (P3-1). Na přezkumném jednání konaném dne 13. září 2011 insolvenční správce ani žalovaná pohledávku nepopřeli (B-6).
[5] Usnesením ze dne 13. října 2011, č. j. KSPH 35 INS 6549/2011-B-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. října 2011, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře.
[6] Usnesením ze dne 6. března 2018, č. j. KSPH 35 INS 6549/2011-B-59, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 9. března 2018, jež nabylo právní moci dne 30. května 2018 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. KSPH 35 INS 6549/2011, 3 VSPH 570/2018-B-67), insolvenční soud (mimo jiné) zrušil schválené oddlužení žalované a zastavil insolvenční řízení.
[7] Žalobou podanou dne 3. září 2019 se žalobce v tomto řízení domáhá zaplacení neuspokojené části pohledávky ve výši 67 557,07 Kč se specifikovaným příslušenstvím.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §109 odst. 1 a odst. 3, §142, §173 odst. 1 a 4, §173a, §250 a §418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení §261 odst. 3 písm. d/, §397, §402, §405 a §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalovaná zprvu závazek ze smlouvy o úvěru plnila, avšak následně (dne 19. dubna 2011) podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Žalobce přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení na majetek žalované, ačkoliv šlo o pohledávku nesplatnou, poněvadž to „není v rámci insolvenčního řízení řešeného oddlužením vyloučeno“. S ohledem na §109 odst. 3 insolvenčního zákona promlčecí doba k uplatnění pohledávky neběžela „po dobu trvání oddlužení“ (od 14. června 2011 do 30. května 2018); promlčecí doba k uplatnění zbývající části pohledávky (neuspokojené v insolvenčním řízení) začala běžet až po pravomocném zastavení insolvenčního řízení. Žaloba byla v projednávané věci podána dne 3. září 2019, tedy za běhu čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.).
5. Ustanovení §405 obch. zák. se neuplatní, protože insolvenční řízení neskončilo jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu podle §142 insolvenčního řízení a nejde tak o situaci popisovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016 [jde o rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 68/2019 (dále jen „R 68/2019“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Insolvenční řízení na majetek žalované totiž skončilo usnesením o zrušení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení, což je rozhodnutí meritorní povahy. Námitka promlčení není důvodná a žalobce má nárok na zaplacení zbývající části dluhu.
6. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 23 Co 211/2020-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a odst. 3, §142, §173 odst. 1 a 4 a §418 insolvenčního zákona, ustanovení §397, §402 a §405 obch. zák. a ustanovení §3028 odst. 2 o. z. – se po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil s jeho závěry a dále dospěl k následujícím závěrům:
8. Usnesení o zrušení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení je meritorním rozhodnutím, neboť je výsledkem věcného posouzení dosavadního průběhu schváleného oddlužení a reakcí na zjištění, že nejsou plněny stanovené podmínky oddlužení. Promlčecí doba neběžela po dobu trvání insolvenčního řízení na majetek žalované a začala běžet až po jeho pravomocném skončení, takže se nepoužije §405 odst. 2 obch. zák.; žaloba byla proto podána včas před uplynutím čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které poměřováno jeho obsahem směřuje proti prvnímu výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka uvádí, že usnesení o zrušení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení není rozhodnutím ve věci samé a má výlučně procesní povahu, neboť nepředstavuje exekuční titul a pouze „odklízí účinky spojené s probíhajícím řízením“ a „obnovuje procesní právo žalobce uplatnit pohledávku individuální žalobou“. Podotýká, že kdyby usnesení o zastavení insolvenčního řízení bylo usnesením meritorním, musely by soudy s ohledem na zásadu „ne bis in idem“ řízení zastavit. S odkazem na R 68/2019 dovozuje, že počátek běhu promlčecí doby je třeba posoudit podle ustanovení §405 obch. zák.
11. Dovolatelka dále namítá, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný a „neposkytuje srozumitelné a přesvědčivé argumenty“.
12. Žalobce považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje jej „potvrdit“. Upozorňuje, že se jeho pohledávka stala „zcela splatnou“ až dne 17. června 2015, kdy nastala splatnost poslední splátky. Po dobu insolvenčního řízení na majetek dovolatelky promlčecí doba neběžela, takže měl po skončení insolvenčního řízení další čtyři roky k uplatnění neuspokojené části pohledávky u soudu.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Dovolání je p řípustné dle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek (týkajících se běhu promlčecí lhůty, aplikace ustanovení §405 obch. zák. a posouzení námitky promlčení vznesené dovolatelkou) jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech dosud neřešenou.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. K výše uvedenému skutkovému rámci Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že (podle údajů obsažených v insolvenčním rejstříku) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dovolatelky přihláškou pohledávky P3 též dílčí pohledávku č. 2 z titulu téže smlouvy o úvěru ve výši 9 162,70 Kč s příslušenstvím (coby úvěr čerpaný kreditní kartou), která však není předmětem tohoto řízení.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, podle jakého rozhodného znění mělo být zrušeno oddlužení dovolatelky v insolvenčním řízením vedeném na její majetek u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 35 INS 6549/2011, neboť okolnost, že insolvenční soud zastavil insolvenční řízení podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2017, nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda pro posouzení jiné právní skutečnosti (spočívající v tom, že dovolatelka nepopřela přihlášenou nevykonatelnou pohledávku žalobce) není rozhodné jiné znění insolvenčního zákona [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 129/2020, uveřejněný pod číslem 32/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2022“)].
19. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že na oddlužení schválené do 30. června 2017 nelze aplikovat ustanovení §418 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018, uveřejněné pod číslem 102/2020 Sb. rozh. obč.)
20. Důsledkem aplikace nesprávného znění insolvenčního zákona je, že insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a insolvenční řízení zastavil (§418 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017), namísto toho, aby rozhodl o přeměně oddlužení v konkurs (srov. §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, ve znění účinném
do 30. června 2017, a R 32/2022).
21. Nejvyšší soud ovšem v R 32/2022 rovněž vysvětlil, že bez ohledu na aplikaci nesprávného znění insolvenčního zákona představuje po zastavení insolvenčního řízení podle §418 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017, upravený seznam pohledávek exekuční titul, na jehož základě může věřitel podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh pro zjištěnou a (v insolvenčním řízení zcela) neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel. Takový exekuční titul (upravený seznam přihlášených pohledávek) nicméně nepředstavuje překážku, jež by po skončení insolvenčního řízení bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem (nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté). K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 121/2016, uveřejněný pod číslem 117/2019 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 377/2020.
22. V poměrech projednávané věci uvedené značí, že žalobce s ohledem na způsob skončení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky a na skutečnost, že dovolatelka jeho přihlášenou pohledávku v insolvenčním řízení nepopřela, měl po jeho skončení ohledně své pohledávky (její v insolvenčním řízení neuspokojené části) k dispozici exekuční titul představovaný upraveným seznamem pohledávek; to však nebrání tomu, aby žalobce následně zahájil podáním žaloby tento soudní spor o totožnou pohledávku (projednání věci nebrání překážka věci rozhodnuté).
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenční zákona a obchodního zákoníku:
§109 (insolvenčního zákona)
(1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky:
a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou,
(…)
(3) Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží.
§173 (insolvenčního zákona)
(…)
(4) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu.
§392 (obch. zák.)
(1) U práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.
(2) U práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
§393 (obch. zák.)
(1) U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava.
(…)
§397 (obch. zák.)
Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
§402 (obch. zák.)
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
§405 (obch. zák.)
(1) Jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle §402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet.
(2) Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.
§408 (obch. zák.)
(1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
(…)
§503 (obch. zák.)
(1) Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají.
(2) Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky.
(…)
24. Citovaná ustanovení obchodního zákoníku platila již v době uzavření smlouvy o úvěru a později nedoznala změn (až do 31. prosince 2013, kdy byl obchodní zákoník zrušen) vyjma ustanovení §408 odst. 1, do něhož byla zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákonem o mediaci), s účinností od 1. září 2012 vložena věta druhá: „Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci“. Uvedená novelizace však ničeho nemění na právních závěrech uvedených níže. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platila již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky a později nedoznala změn.
25. V takto popsaném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry.
26. Otázkou účinku spojeného se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v souvislosti s úpravou stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §109 odst. 3 insolvenčního zákona u pohledávky, jež může být uplatněna pouze přihláškou, se Nejvyšší soud již zabýval v R 68/2019. Tam vysvětlil, že smyslem uvedených ustanovení je vytvoření zákonné pojistky, jež zabrání (může zabránit) tomu, aby příslušné právo v době, kdy není individuálně žalovatelné, neprekludovalo nebo se nepromlčelo. Věřitelům se tímto způsobem vytváří dostatečný časový rámec k tomu, aby mohli dostát povinnostem spojeným s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, jakož i k tomu, aby podání přihlášky mohli případně odložit až na dobu, kdy bude postaveno najisto, že dlužník je v úpadku [na dobu po rozhodnutí o úpadku, od kterého se odvíjí konečná (propadná) lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení]. Další pojistkou proti prekluzi nebo promlčení práva uplatněného v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky pak je §173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona.
27. V R 68/2019 Nejvyšší soud taktéž vysvětlil, že pravidla vyjádřená v insolvenčním zákoně nikterak nevylučují aplikovat po skončení insolvenčního řízení obecná pravidla o promlčení, tak jak se podávají z právního předpisu upravujícího hmotněprávní vztahy účastníků, z nichž vzešla žalovaná pohledávka [v daném případě (se zřetelem k §3036 o. z.) z obchodního zákoníku]. V témže duchu se ostatně k těmto hmotněprávním předpisům dříve vymezoval zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 41, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sb. rozh. obč.
28. V usnesení ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, uveřejněném pod číslem 18/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 18/2022“), Nejvyšší soud pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání uzavřel, že přihlásil-li věřitel pohledávku z obchodního závazkového vztahu (jež mu předtím nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, zpravidla soudu) v promlčecí době do konkursu (vedeného na majetek úpadce podle zákona o konkursu a vyrovnání) a ke dni, kdy nastaly účinky zrušení konkursu, nemá k dispozici pro tu část pohledávky, která nebyla uspokojena v průběhu konkursu, ani exekuční titul představovaný seznamem přihlášek, pak ke dni, kdy nastaly účinky zrušení konkursu, v souladu s ustanovením §405 odst. 1 obch. zák. platí, že ohledně v konkursu neuspokojené části pohledávky nepřestala běžet promlčecí doba ani za trvání účinků konkursu. Uvedený závěr přitom argumentačně vychází již z rozsudku sp. zn. 29 Odo 1453/2005.
29. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti o tom, že závěr přijatý a odůvodněný v R 18/2022 pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání se uplatní i v poměrech insolvenčního řízení, jelikož jak konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání, tak insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona představují onen typ řízení, v němž o pohledávce není rozhodováno „ve věci samé“ ve smyslu §405 odst. 1 obch. zák. Ani insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona totiž není typově určeno k vydání meritorního rozhodnutí o pohledávce, kterou v něm věřitel vůči dlužníku uplatnil způsobem předepsaným insolvenčním zákonem (srov. odst. 70. odůvodnění R 18/2022).
30. Na doposud řečeném nic nemění ani skutečnost, že usnesení o zrušení oddlužení představuje v poměrech insolvenčního řízení tzv. statusové rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení a jde tak o rozhodnutí „ve věci samé“. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. Pro posouzení, zda se aplikuje §405 obch. zák. totiž není podstatné, že v předchozím insolvenčním řízení na majetek dlužnice insolvenční soud vydal řadu rozhodnutí, která jsou (v poměrech insolvenčního řízení) rozhodnutími „ve věci samé“ (přinejmenším jde o usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení, usnesení o schválení oddlužení a usnesení o zrušení oddlužení); rozhodující naopak je, že v insolvenčním řízení nebylo (nemohlo být) vydáno takové rozhodnutí o přihlášené pohledávce žalobce, které by ohledně ní vytvořilo exekuční titul, ani nebyl (nemohl být) nárok žalobce „zamítnut“ takovým způsobem, který by vytvořil překážku věci rozhodnuté pro případné další řízení o pohledávce žalobce.
31. Nebýt insolvenčního řízení, počala by běžet čtyřletá promlčecí doba pro jednotlivé splátky pohledávky samostatně od doby jejich sjednané splatnosti, což platí pro splátky jistiny a úroku (§392 odst. 2 a §503 odst. 2 obch. zák.), jakož i pro úrok z prodlení z jednotlivých neuhrazených splátek (§393 odst. 1 obch. zák.). Tím, že žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky, nastal účinek předjímaný §402 obch. zák. a §173 odst. 4 insolvenčního zákona a promlčecí doba neběžela do skončení insolvenčního řízení; pro dobu po skončení insolvenčního řízení se však prosadí §405 odst. 1 obch. zák. (srov. odst. 27.-29. shora). Skutečnost, že žalobce v insolvenčním řízení získal exekuční titul představovaný upraveným seznamem přihlášených pohledávek, aplikaci §405 odst. 1 obch. zák. nevylučuje (srov. odst. 22. shora). Závěry uvedené v R 18/2022 tak je třeba doplnit jen potud, že ohledně té části pohledávky žalobce, která nebyla uspokojena v insolvenčním řízení, platí po skončení insolvenčního řízení, že promlčecí doba nepřestala běžet , přičemž je bez právního významu, že žalobce získal k této části své pohledávky k dispozici exekuční titul představovaný seznamem pohledávek.
32. Jinak řečeno pro vyloučení aplikace ustanovení §405 odst. 1 obch. zák. je nutné splnit podmínku existence rozhodnutí „ve věci samé“, jež je zároveň exekučním titulem, popřípadě zamítavým rozhodnutím, které pro další případné řízení o takové pohledávce z obchodního závazkového vztahu vytváří překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto ve „věci samé“, nepředstavují ohledně přihlášené pohledávky exekuční titul a nejsou tak rozhodnutími ve věci samé ve smyslu ustanovení §405 odst. 1 obch. zák.
33. Uvedené právní závěry se v poměrech projednávané věci projevují následovně. Ze skutkových zjištění plyne, že účastníci si sjednali splatnost jednotlivých měsíčních splátek úvěru tak, že první splátka byla splatná dne 17. července 2008 a poslední splátka dne 17. června 2015; promlčecí doba by skončila (nebýt insolvenčního řízení na majetek dovolatelky, do něhož žalobce svou pohledávku přihlásil) pro jednotlivé splátky v době od úterý 17. července 2012 do pondělí 17. června 2019 (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, uveřejněného pod číslem 75/2011 Sb. rozh. obč.). Zároveň je zřejmé, že v době pravomocného skončení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky (30. května 2018) ještě neuplynula maximální možná (desetiletá) promlčecí doba podle obchodního zákoníku (§408 odst. 1 obch. zák.), a to ani u nejstarší splátky splatné dne 17. července 2008. Podle §405 odst. 1 obch. zák. platí, že promlčecí doba u jednotlivých splátek nepřestala běžet, přičemž pro splátky splňující podmínky podle §405 odst. 2 obch. zák. se promlčecí doba prodloužila tak, že neskončila dříve než jeden rok od skončení insolvenčního řízení.
34. Konkrétně to znamená, že pro ty splátky jistiny a úroku, u nichž v době skončení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky (dne 30. května 2018) promlčecí doba již uplynula, nebo u nichž do jejího skončení zbývalo méně než rok (tj. pro všechny splátky splatné od 17. července 2008 do 17. května 2015), se podle §405 odst. 2 obch. zák. prodloužila promlčecí doba tak, že neskončila dříve než jeden rok od skončení insolvenčního řízení (prodloužila se tak do čtvrtka 30. května 2019). Pouze u poslední měsíční splátky (splatné 17. června 2015) zbývalo v době skončení insolvenčního řízení do skončení promlčecí doby více než rok; podle §405 odst. 1 obch. zák. proto platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, a promlčecí doba u této poslední splátky skončila v pondělí 17. června 2019. Ohledně úroku z prodlení pak promlčecí doba počínala běžet v závislosti na splatnosti jednotlivých neuhrazených splátek a prodlení dovolatelky s jejich úhradou; v prodlení s úhradou poslední splátky je dovolatelka od 18. června 2015.
35. Z uvedeného je zřejmé, že pohledávka žalobce se jako celek (včetně veškerého příslušenství) promlčela v červnu 2019. Žaloba ze dne 3. září 2019 tak je opožděná, námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná a právo uplatňované žalobou nelze žalobci přiznat (§388 odst. 1 obch. zák.).
36. Právní posouzení obou soudů je z výše uvedených důvodů nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobu zamítl.
37. Tento procesní postup Nejvyšší soud zvolil s přihlédnutím k tomu, že při jednoznačném právním posouzení by bylo ryzím formalismem rušit napadené rozhodnutí se závazným právním názorem, aby odvolací soud v dalším řízení sám rozhodl v tom duchu, že žalobu zamítne; uvedené by vedlo jen k dalšímu prodlužování řízení a zatěžování účastníků dále vznikajícími náklady řízení. K tomu, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové (natož vícestupňové) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, uveřejněný pod číslem 8/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou. Rozhodnutí ani nemůže být hodnoceno jako překvapivé, neboť při nezměněném (a pro účastníky od počátku nesporném) skutkovém stavu byla otázka promlčení nároku žalobce a možné aplikace §405 obch. zák. zkoumána soudem prvního stupně, odvolacím soudem a je i podstatou dovolacích námitek, přičemž žalobce využil možnosti vyjádřit se k dovolání (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.).
38. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je odůvodněn §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení plně úspěšná a má tak nárok na náhradu účelně vyložených nákladů řízení včetně odměny její zástupkyně z řad advokátů a hotových výdajů a náhrad advokátky, která je plátkyní daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
39. Advokátka žalované v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem učinila účelně celkem pět úkonů právní služby:
- převzetí zastoupení ve věci [§11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu)],
- vyjádření ve věci dne 9. ledna 2020 (§11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu),
- odvolání proti rozsudku (včetně jeho doplnění) [§11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu]
- účast u jednání před soudem prvního stupně dne 25. února 2020 (§11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu),
- účast u jednání před odvolacím soudem dne 15. prosince 2020 (§11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu).
40. Tarifní hodnotou je ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu částka 67 557,16 Kč, sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby je podle §7 bodu 5. advokátního tarifu částka 3 820 Kč. Účelně vynaložené náklady žalované tak sestávají z:
- zaplaceného soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 3 378 Kč,
- odměny advokátky za 5 úkonů právní služby ve výši 5 x 3 820 Kč, celkem 19 100 Kč,
- paušální náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 5 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 1 500 Kč,
- cestovních náhrad, které se za jízdu k jednáním konaným 25. února a 15. prosince 2020, skládají:
o ze základní náhrady za použití vlastního motorového vozidla, která (podle §157 odst. 3 a 4 písm. b/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a §1 písm. b/ vyhlášky č. 358/2019 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad) činí při celkové délce dvou cest ze sídla advokátky k soudu a zpět 364 km (2 x 89 km + 2 x 93 km) částku 1 529 Kč (4,20 Kč x 364),
o z náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu, která (podle §157 odst. 3, §158 odst. 2, 3 a 4 zákoníku práce a §4 písm. c/ vyhlášky č. 358/2019 Sb.) činí částku 1 042 Kč [31,80 Kč x (364 km x 9,0)/100)],
celkem 2 571 Kč,
- náhrady za promeškaný čas advokátky v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonu prováděném v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokátky, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět, která (podle §14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) činí částku 1 000 Kč [10 započatých (2 x 2 + 2 x 3) půlhodin po 100 Kč),
- náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových a cestovních výdajů advokátky a náhrady jeho promeškaného času ve výši 5 076 Kč [0.21 x (19 100 + 1 500 + 2 571 + 1 000)],
celkem 29 247 Kč.
41. Výrok o nákladech řízení před dovolacím soudem je odůvodněn §243b a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka byla v řízení plně úspěšná a má tak nárok na náhradu účelně vyložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z:
- zaplaceného soudního poplatku za dovolací řízení ve výši 7 000 Kč,
- odměny advokátky za jeden úkon právní služby (podání dovolání) ve výši 3 820 Kč,
- paušální náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 300 Kč,
- náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 865 Kč [0.21 x (3 820 + 300)],
celkem 11 985 Kč.
42. Obecná třídenní lhůta k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku a místo plnění k rukám zástupkyně žalované byly určeny v souladu s §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu