ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2595.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2595/2023-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera , se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka R. K., proti žalované A. K. , zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o zaplacení částky 1 080 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 30/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. května 2023, č. j. 69 Co 5/2022-342, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 760 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 27 C 30/2017-299, Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Petr Fišer jako insolvenční správce dlužníka R. K.) domáhal po žalované (A. K.) zaplacení částky 1 080 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 540 000 Kč od 13. února 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 540 000 Kč od 20. března 2020 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouci rozsudkem ze dne 9. května 2023, č. j. 69 Co 5/2022-342, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v rozsahu částky 540 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 13. února 2017 do zaplacení a v této části řízení zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v rozsahu, v němž byla žaloba o zaplacení částky 540 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 10 % ročně od 20. března 2020 do zaplacení zamítnuta (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Žalovaná ve sporu s žalobcem dosáhla pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. března 2018, č. j. 1 ICm 829/2017-138, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2021, č. j. 1 ICm 829/2017, 13 VSOL 543/2018-403 (KSOL 16 INS 8254/2016), vyloučení nemovitostí pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY objekt bydlení, a pozemku p. č. XY v kat. území XY (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka R. K. v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 8254/2016. Soudy obou stupňů v tamní věci dospěly k závěru, že kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní A. K.. jako prodávající a dlužníkem R K. jako kupujícím ze dne 26. dubna 2013 lze hodnotit jako lichevní smlouvu, která je neplatná podle §3 ve spojení s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
[2] V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu co do částky 540 000 Kč včetně příslušenství od 10. února 2014 do 9. února 2017 zpět.
[3] Žalobce se v rozsahu zbývající částky 540 000 Kč s příslušenstvím domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání nemovitostí žalovanou za dobu od 9. února 2017 do 8. února 2020, kdy nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty dlužníka. Na majetek zapsaný do majetkové podstaty dlužníka se dle žalobce po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje §217 a §225 odst. 1 a 3 č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod č. 71 – uvedl, že nevyvratitelná domněnka, že nemovitosti byly pojaty do majetkové podstaty, pro úspěch žalobkyně v řízení o excindační žalobě nenastala. Žalovaná tak i po dobu trvání účinku zápisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka užívala nemovitosti na základě právem uznaného důvodu jako jejich vlastník. Byla to naopak žalovaná, která mohla vzhledem k výsledku sporu o příslušnost sepsaného majetku k majetkové podstatě dlužníka žádat vydání bezdůvodného obohacení, které by případně vzniklo, pokud by majetková podstata užívala věc, která do ní nenáležela.
5. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod (posuzováno dle obsahu) uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
6. Dovolatel namítá, že po dobu zápisu nemovitostí v soupisu majetkové podstaty je insolvenční správce oprávněn i povinen inkasovat užitky za užívání nemovitostí, a to bez zřetele k tomu, zda je insolvenční dlužník vlastníkem takového majetku. Výsledek sporu o určení oprávněnosti zápisu do majetkové podstaty nemá dle dovolatele na výše uvedené vliv, rozhodné toliko je, že zápis nemovitostí do soupisu majetkové podstaty v době, za kterou je požadováno bezdůvodné obohacení, trval.
7. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Upozorňuje, že účinky absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. dubna 2013 jsou dány od samého počátku, a žalovaná tedy nikdy nepozbyla své vlastnické právo k nemovitostem a nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení z jejich užívání.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občasný soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolatel podal dovolání výslovně i proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, však vylučuje §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
11. Dovolání žalobce proti druhému (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 18/2015 (dále jen „R 18/2015“), pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), vysvětlil, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV, nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1662/2007. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku, bude závislé (jen) na posouzení, zda byly nabyty (ve shodě s §458 odst. 2 obč. zák.) v dobré víře. Může-li poté, co je sepsaný majetek pravomocným soudním rozhodnutím vyloučen ze soupisu majetku konkursní podstaty, zabránit požadavku úspěšného vylučovatele na vrácení (vydání) plodů a užitků, jež konkursní podstata z tohoto majetku získala po dobu trvání účinků soupisu, jen úspěšná obrana založená na tvrzení, že tyto plody a užitky byly nabyty v dobré víře, pak tím více platí, že plody a užitky, jež se do konkursní podstaty nedostaly v době trvání účinků soupisu, již do ní nelze úspěšně vymáhat poté, co soud pravomocně určil, že majetek (z nějž plody a užitky vzešly) ke konkursní podstatně nepřísluší (že se vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce).
14. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce zpět na původního pronajímatele. Obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala věc bez právního důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce; v takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce na vlastníka věci.
15. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti o tom, že závěr přijatý a odůvodněný v R 18/2015 pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání se uplatní i v poměrech insolvenčního zákona. K použitelnosti judikatury přijaté při výkladu §19 odst. 3 ZKV srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017 (odstavce [17] až [20]).
16. Musí tomu tak být (už jen) proto, že opačný výklad (zastávaný dovolatelem) by vedl k absurdním situacím, neboť insolvenční správce by při neoprávněném soupisu libovolných věcí (nemovitostí) mohl po dobu, kdy trvá účinek zápisu věcí (nemovitostí) do majetkové podstaty, zcela neodůvodněně získávat užitky ve prospěch majetkové podstaty [na úkor k předmětným věcem (nemovitostem) oprávněných osob].
17. Závěr odvolacího soudu, že po pravomocném vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka se již insolvenční správce nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení po osobě, která nemovitosti užívala v době trvání soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, je tak zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalované advokátkou, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 2. srpna 2023) z částky 540 000 Kč, která podle §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v účinném znění, činí 10 460 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) jde o částku 10 760 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám její advokátky (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu