ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2613.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2613/2021-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně K. B. , proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 120 00, o zaplacení částky 166 296,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 130/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 70 Co 66/2021-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 2. prosince 2020, č. j. 18 C 130/2020-132, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (K. B.) domáhala vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 166 296,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 28. června 2020 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 70 Co 66/2021-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud ̶ odkazuje na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům.
4. Žalobkyně se domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým insolvenčním řízením vedeným na majetekdlužníka
ARTISAN-VIK, spol. s r. o. (dále jen „dlužník AV“), u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPH 65 INS 28089/2014, zahájeným na základě insolvenčního návrhu žalobkyně.
5. Žalobkyní tvrzenou škodu představují náklady řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 6/2016, v němž se domáhala proti jednatelům dlužníka AV náhrady škody vzniklé porušením povinnosti podat insolvenční návrh ve smyslu §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Usnesením ze dne 8. dubna 2019, č. j. 59 Cm 6/2016-121, soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (insolvenční návrh žalobkyně byl zamítnut) a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným náklady řízení. Ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. 4 Cmo 198/2019-146, jde o náklady řízení ve výši 164 380,80 Kč; dále žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 6 023 Kč, poštovné 451 Kč a náklady na tisk dokumentů ve výši 1 464,60 Kč.
6. V projednávané věci jde o situaci, kdy do děje vstoupila jiná (na státu nezávislá) skutečnost, jež byla pro vznik škody rozhodující. Náklady řízení, které žalobkyni vznikly ve sporu proti jednatelům dlužníka AV, neměly věcný vztah k insolvenčnímu řízení vedenému na majetek dlužníka AV. Trvání tohoto insolvenčního řízení nebylo bezprostřední příčinou toho, že žalobkyně ve sporu proti jednatelům dlužníka AV nesla náklady řízení.
7. Nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce insolvenčního řízení a náklady, které žalobkyně vynaložila v řízení sp. zn. 59 Cm 6/2016, je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku ve věci samé) podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Jsou „důvodné průtahy“ v insolvenčním řízení nesprávným úředním postupem, tj. odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/1998 Sb.?
[2] Je věřitelský insolvenční návrh a rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění úpadku dlužníka podmínkou pro uplatnění odpovědnosti jednatelů za nepodání insolvenčního návrhu?
[3] Má řízení o náhradě škody proti jednatelům dlužníka podle §98 a §99 insolvenčního zákona věcný vztah k insolvenčnímu řízení dlužníka?
[4] Mezi jakými skutečnostmi je třeba hledat příčinnou souvislost?
[5] Přeruší se podáním žaloby o náhradu škody podle §98 a §99 insolvenčního zákona příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem v insolvenčním řízení a „náklady řízení“?
10. Dovolatelka popisuje průběh insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka AV, vyjadřuje se k otázce promlčení práva na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona a tvrdí, že rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění úpadku dlužníka je podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona. Dále snáší argumenty ve prospěch názoru, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu a zaplacením nákladů v řízení o náhradu škody proti jednatelům dlužníka AV. Zdůrazňuje, že podání žaloby o náhradu škody nepůsobilo jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody. Vznik škody vyvolal nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, proto podání žaloby o náhradu škody nelze posuzovat jako přerušení příčinné souvislosti.
11. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. První až třetí dovolatelkou formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka AV nebylo bezprostřední příčinou toho, že dovolatelka nesla náklady řízení ve sporu o náhradu škody; touto příčinou bylo její rozhodnutí podat žalobu proti jednatelům dlužníka AV o náhradu škody. Jediným důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci tedy byl nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení) a tvrzenou škodou.
14. Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v usnesení ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 56/2021, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
15. Problematika nastolená dovolatelkou ve čtvrté a páté otázce přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2012“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2017“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, uveřejněný pod číslem 85/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2022“).
17. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo důvody R 85/2022 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněného pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2022“).
18. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, dále opět důvody R 36/2022 a R 85/2022.
19. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 300/2001 a opět důvody R 85/2022.
20. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná ˗ na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá ˗ skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 915/2005 nebo důvody R 85/2022.
21. V usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 25 Cdo 603/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že bezprostřední příčinou žalobcem tvrzené majetkové újmy bylo rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení jako důsledek neúspěchu v soudním sporu, který žalobce zahájil ze svého rozhodnutí na základě přesvědčení o zásahu do svých osobnostních práv. I když sice ve svém rozhodování, zda žalobu podat, mohl být ovlivněn odůvodněním později zrušeného usnesení, bylo soudní řízení plně v jeho rukou, neboť bez jeho žaloby by nemohlo být zahájeno; to platí bez ohledu na pohnutku k podání žaloby či omyl žalobce ve výkladu právních norem či příslušných pasáží odůvodnění usnesení vydaného v trestním řízení.
22. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. I kdyby nějaká další skutečnost mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodná událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022, sp. zn. 25 Cdo 2586/2021.
23. Podle výše uvedené judikatury dovolací soud nepřezkoumává existenci příčinné souvislosti; zkoumá otázku, mezi jakými okolnosti má být příčinná souvislost zjišťována, a jaké okolnosti jsou způsobilé ji ovlivnit (přetrhnout). V dané věci se odvolací soud správně zaměřil na zkoumání příčinné souvislosti mezi podáním žaloby dovolatelkou a vzniklými náklady v takto zahájeném sporu. Rozhodující skutečností pro vznik škody bylo rozhodnutí dovolatelky zahájit řízení proti jednatelům dlužníka AV o náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona. Délka trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka AV mohla být sice pohnutkou k zahájení sporu o náhradu škody proti jednatelům dlužníka AV, nikoliv však bezprostřední příčinou vzniku nákladů řízení ve sporu o náhradu škody.
24. Neshledal-li odvolací soud příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení a náklady jiného nalézacího řízení, je jeho rozhodnutí v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
25. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, není přiléhavý, když jeho závěry zčásti na poměry dané věci nedopadají vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu, a zčásti toto rozhodnutí dovolatelka nesprávně interpretuje.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu