ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2729.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2729/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce RUTHERFORD INTERNATIONAL LTD. , se sídlem 306 Victoria House, Victoria, Mahe, Seychelská republika, registrační číslo 026676, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, proti žalovanému Ing. Alexandru Vackovi , narozenému 22. října 1952, bytem v Praze 2, Balbínova 206/16, PSČ 120 00, jako správci konkursní podstaty úpadce CHEMAPOL GROUP, a. s., identifikační číslo osoby 00000744, zastoupenému JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, o určení, že žalobci náleží v konkursním řízení část výtěžku zpeněžení zajištění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 20/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2021, č. j. 17 Cmo 37/2021-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. dubna 2021, č. j. 58 Cm 20/2019-50, Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce (RUTHERFORD INTERNATIONAL LTD.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Alexandru Vackovi, jako správci konkursní podstaty úpadce CHEMAPOL GROUP, a. s.) určení, že mu v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 107/98 na majetek úpadce CHEMAPOL GROUP, a. s. (dále jen „konkursní řízení“), náleží část výtěžku zpeněžení tam specifikovaného zajištění (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Žalobce je [jako procesní nástupce na základě usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „konkursní soud“) ze dne 11. října 2007, č. j. 99 K 107/98-102] konkursním věřitelem s pohledávkou evidovanou jako pohledávka číslo 1 přihlášky č. 91/2 (dále jen „pohledávka žalobce“). Právním titulem pohledávky žalobce je úvěrová smlouva č. 1080-96-020, uzavřená dne 8. února 1996 mezi původním věřitelem (Investiční a poštovní bankou, a. s., dále jen „banka I“) a pozdějším úpadcem jako dlužníkem ve znění dodatků č. 1 až 5 (dále jen „úvěrová smlouva“). Pohledávka žalobce byla v konkursním řízení zjištěna ve výši 865 314 936,34 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zajištění z titulu zástavního práva k v napadeném rozsudku uvedeným akciím (dále jen „akcie“) na základě dvou zástavních smluv z 8. února 1996 a 7. března. 1996.
[2] Banka I uplatnila v konkursním řízení úpadce přihláškou ze dne 25. února 1999 pohledávky za úpadcem v celkové výši 2 338 115 058,63 Kč. Titulem uplatněných pohledávek byly čtyři smlouvy o úvěru (včetně úvěrové smlouvy nyní svědčící žalobci) a debet na běžném účtu úpadce. Na přezkumném jednání dne 26. ledna 2000 byla pohledávka žalobce zjištěna v plné výši a s právem na oddělené uspokojení ze zajištění.
[3] Žalovaný se souhlasem konkursního soudu zpeněžil akcie úplatným převodem za kupní cenu 1 500 000 000 Kč, kterou kupující banka I uhradila dne 28. dubna 2000. Následně byla dne 28. dubna 2000 (po předchozím souhlasu konkursního soudu) bance I vyplacena částka 1 450 000 Kč jako na ni podle §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), připadající výtěžek ze zpeněžení zajištění.
[4] Dne 18. prosince 2007 byla žalobci převedena částka 50 mil. Kč. K tomu žalovaný dopisem ze dne 17. prosince 2007 žalobci sdělil, že částku ve výši 1 450 000 000 Kč vydal k rukám odděleného věřitele banky I již k datu 28. dubna 2000 a že banka I oznámila svým podáním ze dne 27. února 2002, doplněným dne 2. května 2002, že s účinností ke dni 10. června 1999 došlo k postoupení pohledávky žalobce (na třetí osobu). Uvedl, že vyplacením částky 50 mil. Kč byl vydán celý výtěžek ze zpeněžení ve výši 1 500 000 000 Kč, a odmítl požadavek žalobce na výplatu dalšího plnění z výtěžku ve výši 325 844 767,64 Kč.
[5] Podle upraveného listu seznamu přihlášených pohledávek ze dne 29. dubna 2008 byl žalobce jako konkursní věřitel účasten konkursního řízení s uznanou pohledávkou ve výši 865 314 936,34 Kč, hodnota zajištění byla ve výši 480 880 355,28 Kč, z toho byla odděleně uspokojena dne 28. dubna 2000 částka 155 027 919,67 Kč a dne 17. prosince 2007 částka 50 mil. Kč. Částka 275 852 435,61 Kč nebyla odděleně uspokojena. Žalobci zůstala pohledávka k rozvrhu ve výši 384 434 581,06 Kč.
[6] Ve vyjádření ze dne 23. července 2008, adresovaném žalobci, konkursní soud uvedl, že skutečnost, že společnost ČSOB, a. s. (dále jen „banka Č“), jako právní nástupce banky I použila na úhradu žalobcovy pohledávky namísto částky 480 880 355,28 Kč pouze částku 205 027 919,67 Kč, resp. 155 027 919,67 Kč, jde k tíži banky Č a že další část nároku bude uhrazena již pouze v rámci rozvrhového usnesení. Konkursní soud dodal, že s uplatněním nároku by se měl žalobce obrátit na banku Č, nebo v případě, že je toho názoru, že zbylá část neuhrazené pohledávky by měla být plněna z konkursní podstaty, samostatnou žalobou proti správci konkursní podstaty.
[7] Usnesením konkursního soudu ze dne 12. června 2019, č. j. 99 K 107/98-2270, byla schválena konečná zpráva. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2020, č. j. 2 Ko 25/2019-2308, bylo toto usnesení v bodě I. výroku o schválení konečné zprávy potvrzeno.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje §66a odst. 1 ZKV, §80c písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2008 (dále jen „R 88/2008“) – konstatoval, že zákon o konkursu a vyrovnání nevymezuje spor o určení, že oddělenému věřiteli náleží v konkursním řízení část výtěžku zpeněžení zajištění, jako incidenční spor, a je tedy třeba zkoumat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nevyplývá přímo ze zákona. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto případě naléhavý právní zájem na určení, že žalobci náleží v konkursním řízení část výtěžku zpeněžení zajištění, dán není. Jednak není dána nejistota v právním postavení žalobce a jednak podání konkrétní určovací žaloby není efektivním a vhodným prostředkem, kterak se může žalobce domoci ochrany jeho právních zájmů. Závěrem dodal, že v projednávané věci nelze uvažovat ani o výjimečné možnosti existence naléhavého právního zájmu z důvodu „navedení“ účastníka konkursním soudem na podání určovací žaloby (viz R 88/2008), neboť konkursní soud již v konkursním řízení úpadce pravomocně schválil konečnou zprávu. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze
č. j. 2 Ko 25/2019-2308 (jímž bylo potvrzeno usnesení konkursního soudu o chválení konečné zprávy) se navíc podává, že se konkursní soud nezbavil odpovědnosti za řešení sporu o rozsah výtěžku zpeněžení zajištění, který by měl být vydán žalobci jako oddělenému věřiteli.
5. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Jako dosud neřešenou předkládá dovolatel otázku, zda pravomocné schválení konečné zprávy, ke kterému došlo v průběhu řízení o žalobě odděleného věřitele na učení, že mu náleží právo k části výtěžku zpeněžení, znamená bez dalšího, že oddělenému věřiteli zanikl naléhavý právní zájem na určení tohoto práva. Dle dovolatele takový závěr neobstojí za situace, kdy je žalovaný správce konkursní podstaty déle něž 10 let v prodlení s vyplacením předmětné části výtěžku zpeněžení žalobci a kdy byl žalobce k podání žaloby pobídnut konkursním soudem.
7. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
8. S ohledem na to, že jde o svého druhu incidenční spor vyvolaný konkursním řízením, plyne rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek.
9. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
10. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že k rozhodnutí sporu odděleného věřitele se správcem konkursní podstaty o rozsah výtěžku zpeněžení zajištění, jenž má být vydán oddělenému věřiteli, je povolán konkursní soud. Jde o rozhodnutí vydané při výkonu dohlédací činnosti soudu (§12 ZKV); právo odděleného věřitele dožadovat se tvrzeného nároku i v další fázi konkursního řízení [konkrétně prostřednictvím námitek proti konečné zprávě (§29 ZKV) a opravných prostředků podaných proti rozhodnutí konkursního soudu o jejím schválení a v návaznosti na povahu těchto námitek i prostřednictvím opravných prostředků proti rozvrhovému usnesení (§30 ZKV)] není takovým rozhodnutím dotčeno.
12. Výjimečně lze připustit, že tam, kde konkursní soud selže při výkonu své dohlédací činnosti a zbaví se v průběhu konkursu (před konečnou zprávou) odpovědnosti za řešení sporu o rozsah výtěžku zpeněžení zajištění, jenž má být vydán oddělenému (zajištěnému) věřiteli, tím, že účastníky „navede“, aby spor řešili samostatnou žalobou, lze tímto odkazem odůvodnit existenci naléhavého právního zájmu na žalobě o určení, že oddělenému věřiteli (žalobci) náleží i ta část výtěžku zpeněžení zajištění nebo jeho příslušenství, kterou mu správce konkursní podstaty odmítá vyplatit. Takovou při by bylo možné pokládat za spor vyvolaný konkursem, v jehož rámci by bylo přiléhavé spornou otázku meritorně řešit (u vědomí, že vedení sporu ztratí své opodstatnění, jakmile se k příslušné otázce vysloví rozhodnutím vydaným při výkonu dohlédací činnosti konkursní soud nebo jakmile konkursní řízení dospěje do stadia uplatňování námitek proti konečné zprávě). K tomu srov. zejména R 88/2008.
13. Jak vyplývá z uvedených závěrů R 88/2008, právě výjimečná existence naléhavého právního zájmu odůvodněná absencí příslušného orgánu (soudu), u kterého by mohl oddělený věřitel účinně uplatnit svá procesní práva, zapříčiněnou nesprávným postupem konkursního soudu (odkázáním odděleného věřitele na řešení sporu samostatnou žalobou) je limitována okamžikem, kdy se konkursní soud opět ujme řešení sporu o rozsah výtěžku zpeněžení zajištění, jenž má být vydán oddělenému věřiteli, rozhodnutím vydaným v rámci své dohlédací činnosti, nejpozději však okamžikem, kdy se oddělenému věřiteli naskytne možnost uplatnit své nároky prostřednictvím námitek proti konečné zprávě. V takové situaci je pak nutno opětovně vycházet z obecného pravidla, že k řešení sporu o rozsah výtěžku zpeněžení zajištění, jenž má být vydán oddělenému věřiteli, je povolán (výhradně) konkursní soud.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na určení rozsahu výtěžku zpeněžení zajištění, jehož se má dovolateli v konkursním řízení úpadce dostat, v řízení zahájeném samostatnou žalobou (mimo konkursní řízení) tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. února 2022), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 2 500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu