ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3531.2021.3
4
3
sp. zn. 29 Cdo 3531/2021-339
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Z. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Žakovou, advokátkou, se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Nádražní 1018, PSČ 373 41, proti žalovanému P. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, PSČ 326 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Cm 91/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 2 Cmo 229/2020-285, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 2 Cmo 229/2020-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 26. září 2017, č. j. 34 Cm 91/2017-62, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.666,60 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 150.851,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 5. května 2020, č. j. 34 Cm 91/2017-251, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů (námitkového) řízení mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
[1] Žalobkyně se v posuzované věci domáhala zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 4. prosince 2015 žalovaným na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, splatné dne 31. prosince 2016 (dále též jen „sporná směnka“).
[2] Žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu především namítal, že sporná směnka je neplatná z důvodu neexistence jakéhokoli právního či hospodářského důvodu pro její vystavení, nebo z důvodu neexistence jakékoli pohledávky, kterou by směnka reprezentovala či zajišťovala (z důvodu neexistence kauzy směnky). Dále namítl, že směnku nevystavil svobodně a vážně, nýbrž pod nátlakem ve stavu vážné psychické indisponibility. V této souvislosti uvedl, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno na začátku roku 2015. Oba jsou též společníky společnosti P. F. (dále jen „společnost P“), žalovaný s obchodním podílem ve výši 51 % a žalobkyně s obchodním podílem ve výši 49 %. Dne 25. února 2011 si účastníci řízení „v rámci společného jmění manželů“ půjčili od společnosti P částku 6.000.000 Kč, přičemž po jejím převodu na společný účet manželů (č. XY) tuto částku manželé společně postupně čerpali. Poskytnutá půjčka byla následně vrácena společnosti P tak, že žalovaný dne 23. srpna 2013 převedl ze „svého soukromého účtu“ (č. XY) částku 4.000.000 Kč na společný účet manželů, na kterém již byl v té době zůstatek 2.000.000 Kč, a obratem pak byla celková dlužná částka ve výši 6.000.000 Kč převedena na účet společnosti P (č. XY). Žalovaný tak „víceméně ze svých prostředků“ vrátil společnosti P dvě třetiny dluhu účastníků z půjčky. Dne 3. dubna 2014 se pak konala valná hromada společnosti P, na níž bylo rozhodnuto o rozdělení zisku společnosti P, s tím, že účastníkům bylo na jejich společný účet z tohoto důvodu vyplaceno (po zdanění) celkem 4.000.000 Kč. Žalovaný následně převedl celou částku na svůj účet (č. XY), čímž uspokojil „svou pohledávku vůči jím samotným uhrazeným 4.000.000 Kč, které vynaložil ze svého účtu na pokrytí závazku obou účastníků vůči společnosti“. Žalobkyně však po rozvodu manželství začala uvedený způsob vyrovnání zpochybňovat a dovozovala, že jí náleží příslušný podíl na vyplaceném zisku. Využila skutečnosti, že zápis z valné hromady společnosti P (ze dne 3. dubna 2014) nebyl žalobkyní podepsán, a začala působit na žalovaného bezprávními výhružkami (mimo jiné podáním trestního oznámení), jimiž nakonec docílila toho, že žalovaný spornou směnku (znějící na polovinu částky, která mu byla vyplacena na základě rozhodnutí valné hromady) podepsal.
[3] Žalobkyně k námitkám žalovaného v průběhu řízení uvedla, že v době uskutečnění popsaných transakcí (předcházejících vystavení sporné směnky) byli účastnici manželé, všechny prostředky byly součástí společného jmění manželů, jehož rozsah nebyl nijak zúžen či zrušen, a žalovaný tak nebyl oprávněn vracet „sám sobě“ částku 4.000.000 Kč. O výplatě zisku společnosti P rozhodl sám žalovaný, aniž by o tom žalobkyni jakkoliv informoval, přičemž ta se o výplatě dozvěděla až z provedeného auditu společnosti P. Po vzájemné e-mailové komunikaci pak žalovaný sám vystavil spornou směnku za účelem urovnání celé záležitosti.
[4] Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v e-mailové komunikaci vedené mezi účastníky ve dnech 1. až 2. prosince 2015 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby podepsala zápis z jednání valné hromady, jež se měla konat 3. dubna 2014, přičemž současně k urovnání celé záležitosti týkající se výplaty zisku ve výši 4.000.000 Kč sám nabídl, že vystaví ve prospěch žalobkyně směnku znějící na směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč, splatnou nejpozději k 31. prosinci 2016. Žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že žalovaný nepodepsal spornou směnku svobodně a vážně, se zjistit nepodařilo.
[5] Za prokázané lze mít provedení jednotlivých transakcí popsaných žalovaným v podaných námitkách. Všechny tyto transakce (poskytnutí půjčky ve výši 6.000.000 Kč společností P účastníkům, převody z jednotlivých bankovních účtů činěné za účelem vrácení půjčky, výplata zisku společnosti P ve výši 4.000.000 Kč na společný účet účastníků, jakož i následný převod této částky na účet žalovaného) byly uskutečněny v době, kdy účastníci řízení byli ještě manžely.
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost vydaného směnečného platebního rozkazu. Přitom učinil následující závěry:
[1] Sporná směnka je směnkou platnou, neboť obsahuje veškeré náležitosti požadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového.
[2] V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal směnku pod nátlakem, že by snad jeho projev vůle při podpisu směnky byl nesvobodný či že nebyl učiněn vážně. Žalovaný směnku vystavil s plným vědomím za účelem vypořádání záležitostí souvisejících s rozhodnutím valné hromady ze dne 3. dubna 2014 o rozdělení zisku společnosti P.
[3] Z žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobkyně částku 2.000.000 Kč, jako polovinu vyplaceného zisku společnosti P, již obdržela. Žalovaným popisované transakce (poskytnutí půjčky společností P a její následné vrácení) se uskutečnily dříve, než sám žalovaný nabídl žalobkyni, že vystaví spornou směnku.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ též ve výroku II. tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 484.028 Kč (druhý výrok), a ve výroku III. tak, že uložil žalobkyni zaplatit České republice na náhradě nákladů částku 1.592 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně a cituje ustanovení §143 odst. 1, §144, §145 a §149 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznesená námitka neexistence kauzy sporné směnky je důvodná.
7. Přitom zdůraznil, že manželství účastníků bylo (jak shodně uvedli při jednání u odvolacího soudu) pravomocně rozvedeno 26. března 2015, což znamená, že v době vystavení sporné směnky (4. prosince 2015) „mezi manželi existovalo a za zákonných podmínek se tvořilo společné jmění manželů“. Základní otázkou k posouzení tak podle odvolacího soudu bylo, zda částka směnečné sumy, jejíž zaplacení se žalobkyně po žalovaném domáhá, „není v rozporu s právní úpravou vzniku společného jmění manželů“.
8. Přestože účastníci na základě vzájemné dohody užívali za trvání manželství finanční prostředky uložené na bankovních účtech buď společně, nebo individuálně, nelze podle odvolacího soudu pominout, že taková dohoda mohla mít jen charakter inominátní smlouvy, z níž nemohla vzniknout (žádnému z manželů) ani pohledávka ani závazek v situaci, kdy se měla týkat pouze nakládání s peněžními prostředky, které byly ve společném jmění manželů. Jestliže zde tedy není platná pohledávka žalobkyně proti žalovanému, neboť šlo o společné peníze obou manželů, nelze takovou (neexistující) pohledávku ani „platně zajistit směnkou a domáhat se jejího zaplacení“.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu , případně otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se dostatečně nezabýval povahou právních vztahů mezi účastníky, a to z pohledu práva občanského, směnečného i obchodního, jakož i tím, v jakém postavení se jednotliví účastníci směnečného vztahu v době vystavení směnky nacházeli. Odvolací soud při posuzování věci zcela pominul tři hlavní skutečnosti, a to že: 1/ mezi účastníky řízení jako manželi nebyla uzavřena žádná dohoda, kterou by byl sjednán majetkový režim odlišný od zákonné úpravy společného jmění manželů, 2/ žalovaný si pak logicky nemohl vracet prostředky, jež poskytl společnosti P jako plnění na dluh obou manželů, a 3/ sporná směnka byla vystavena žalovaným jako společníkem společnosti P dovolatelce jako druhému společníkovi téže společnosti několik měsíců po zániku manželství, tedy v době, kdy se již mezi účastníky netvořilo společné jmění manželů.
11. Skutečnost, že společnost P splnila svou povinnost vůči společníkům tím, že zaslala podíl na zisku na jejich společný bankovní účet, ještě neznamená, že také zanikl závazek žalovaného jako jednoho ze společníků vydat dovolatelce jako druhému společníku odpovídající podíl na zisku, který si ponechal pro sebe, čímž se bezdůvodně obohatil.
12. Sporná směnka byla vystavena právě z toho důvodu, že si žalovaný ponechal podíl na vyplaceném zisku společnosti P, který náležel dovolatelce. Následně žalovaný navrhl vyřešit spor vzniklý mezi společníky obchodní společnosti vystavením směnky. Podle dovolatelky tak jde mezi účastníky o vztah obchodněprávní, nikoliv o závazek ze společného jmění manželů, neboť žalovaný jako společník tímto projevil svou vůli vypořádat se s druhým společníkem, a to v době, kdy se mezi nimi společné jmění manželů již netvořilo.
13. Odvolací soud v tomto směru jednak věc nesprávně právně posoudil, jednak nesplnil svou povinnost odůvodnit rozhodnutí tak, aby byl zřejmý jeho myšlenkový postup, což činí jeho rozsudek rovněž nepřezkoumatelným.
14. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení dovolatelkou předestřených otázek, když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje dále označené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Podle ustanovení §3028 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle §736 věta první o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním.
Podle §738 o. z. dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu (odstavec 1). Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv (odstavec 2).
Podle §765 o. z. zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů (odstavec 1). Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu (odstavec 2).
20. Judikatura Nejvyššího soudu je při řešení právních otázek, na nichž je rozhodnutí odvolací soudu založeno, ustálena na závěrech, podle kterých:
[1] Při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a zaniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud postupuje podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[3] Pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, není součástí společného jmění; společným jměním mohou být jen peněžní prostředky z účtu již vybrané (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2175/2007), resp. majetková hodnota odpovídající částce uložené na účtu. Navzdory samotné povaze pohledávky vůči peněžnímu ústavu soudní praxe běžně při vypořádání společného jmění manželů společné prostředky uložené na účtu jen jednoho z manželů vypořádává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021, sp. zn. 22 Cdo 3575/2020).
[4] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. V projednávané věci odvolací soud založil své úvahy o (ne)důvodnosti námitky absence kauzy sporné směnky na závěru, že žalovaný vystavil směnku v době, kdy „mezi manželi existovalo a za zákonných podmínek se tvořilo společné jmění manželů“. Uvedený závěr však v poměrech dané věci zjevně nemůže obstát.
22. Jak plyne ze skutkových zjištění, z nichž vyšly soudy obou stupňů, spornou směnku žalovaný vystavil dne 4. prosince 2015, přičemž manželství účastníků bylo (pravomocně) rozvedeno již dne 26. března 2015. V době vystavení směnky tak již (oproti mínění odvolacího soudu) mezi účastníky „neexistovalo“ ani „se netvořilo“ společné jmění manželů, které zaniklo rozvodem manželství (srov. §754 a násl. o. z.) více než půl roku před vystavením směnky (srov. §736 a násl. o. z.).
23. Důvody, pro které by rozvedení manželé nemohli (v době po zániku společného jmění manželů) vypořádat dohodou část svých společných majetkových práv a povinností, vzniklých za trvání manželství, pak již odvolací soud nijak nevysvětluje. Přitom samotné zjištění, že vystavení sporné směnky mělo souviset s výplatou zisku společnosti P účastníkům řízení (realizovanou za výše popsaných okolností), ještě bez dalšího nevede k závěru, že účastníky dohodnutá kauza směnky neobstojí (že směnkou zajištěná pohledávka nemohla vzniknout). Manželé se po zániku manželství mohou ohledně majetku, jenž tvořil jejich společné jmění, dohodnout dle své svobodné vůle. Dohoda týkající se finančních prostředků vyplacených (použitých) za trvání manželství nemusí mít písemnou formu (srov. §739 o. z.) a může dopadat pouze na konkrétní část majetku bývalých manželů. Žádné zákonné ustanovení pak nebrání ani tomu, aby splnění takovéto dohody, respektive závazek jednoho z bývalých manželů vyplatit druhému manželu finanční prostředky (a vypořádat tak současně část zaniklého společného jmění manželů), nebylo možné zajistit směnkou.
24. Konečně pro závěr, zda sporná směnka má kauzu (v poměrech dané věci, zda zajišťuje existující závazek žalovaného), nemůže mít žádný význam ani to, jak smluvní strany (účastníci řízení) případnou dohodu o vystavení směnky (tzv. směnečnou smlouvu) právně kvalifikují.
25. Jelikož právní posouzení věci (co do závěru, že sporná směnka nemá žádnou kauzu), na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
26. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu