ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3640.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 3640/2022-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 00, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 124/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022, č. j. 11 Co 153/2022-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. února 2022, č. j. 47 C 124/2020-85, (mimo jiné) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. N.) domáhal vůči žalovanému (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 228.118,30 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobou došlou soudu dne 9. října 2020 (ve znění následných změn) se žalobce domáhal vůči žalovanému (mimo jiné) náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „OdpŠk“], která mu měla být způsobena v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY (dále jen „insolvenční soud“ a „insolvenční řízení“), tím, že:
a) Insolvenční správce dlužníka (Mgr. Radovan Jindra) v insolvenčním řízení nepopřel část přihlášených pohledávek ve výši 79.288,- Kč, ačkoli šlo o pohledávky, které měly „lichevní charakter“;
b) Insolvenční soud přiznal insolvenčnímu správci odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 50.094,- Kč, přestože mu tato odměna měla být snížena z důvodu řádného neplnění povinností insolvenčního správce;
c) V (dosud neskončeném) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm XY (jde o řízení, v němž se žalobce domáhá vůči insolvenčnímu správci náhrady škody) vynaložil náklady za své právní zastoupení v částce 98.736,- Kč.
2) Usnesením ze dne 28. ledna 2014, č. j. KSBR 31 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (žalobce) a povolil mu oddlužení; současně určil termín prvního přezkumného jednání na den 28. března 2014. Dne 18. března 2014 byl insolvenčnímu soudu doručen seznam přihlášených pohledávek č. P1 až P10, který byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn 27. března 2014. Přezkumné jednání proběhlo dne 28. března 2014 a byly na něm přezkoumány přihlášky výše uvedených pohledávek; přezkumné jednání se konalo v nepřítomnosti žalobce, jehož žádosti o odročení jednání nebylo vyhověno (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. února 2014).
3) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. března 2018, č. j. KSBR 31 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 2. listopadu 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, jímž insolvenční soud určil odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje částkou 50.094,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty).
4) V řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm XY se žalobce domáhá po insolvenčním správci (mimo jiné) též náhrady škody, která mu měla vzniknout porušením povinností insolvenčním správcem při přezkumu (týchž) pohledávek jako v projednávané věci.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §1 odst. 1, §5 písm. a) a b), §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1, §14 odst. 3 a §15 odst. 2 OdpŠk – dospěl k následujícím závěrům:
a) Přezkum pohledávek na přezkumném jednání „je zcela na odpovědnosti“ insolvenčního správce, který je povinen postupovat s odbornou péčí; žalovaný za činnost insolvenčního správce neodpovídá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 34/2014“). Přitom žalobce měl možnost popírat jednotlivé pohledávky i sám a náhrady škody (způsobené tvrzeným nepopřením pohledávek) se domáhá i vůči insolvenčnímu správci (viz řízení vedené pod sp. zn. 73 ICm XY).
b) O odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce rozhodl insolvenční soud usnesením, které nabylo právní moci (a nebylo následně podle zákona zrušeno či změněno příslušným orgánem); soudy obou stupňů se námitkami žalobce proti výši odměny insolvenčního správce zabývaly a neshledaly důvody pro její snížení.
c) Náklady řízení, které žalobci vznikly v (dosud neskončeném) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm XY, nejsou náklady řízení, které byly žalobcem účelně vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Jde o náklady, o nichž bude rozhodováno v konečném rozhodnutí v označeném řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2022, č. j. 11 Co 153/2022-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek odpovědnosti (insolvenčního) soudu za škodu způsobenou porušením lhůty určené ustanovením §189 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a za škodu vzniklou na základě usnesení ze dne 7. dubna 2014, č. j. KSBR 31 INS XY, jímž insolvenční soud uložil žalobci zaplatit lichevní úroky, a právní otázky, zda „je součástí vzniklé škody nařízení zaplatit soudní výlohy, přestože soud postupoval chybným úředním postupem/nezákonné rozhodnutí?“
Dovolatel je přesvědčen, že „insolvenční soud“ nese odpovědnost za porušení lhůty určené ustanovením §189 odst. 3 insolvenčního zákona i za „vydané usnesení, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit příslušenství, jež je k jistině v hrubém nepoměru (je lichevní)“.
Současně poukazuje na závěr insolvenčního soudu obsažený rozsudku ze dne 17. prosince 2019, č. j. 73 ICm XY, podle něhož insolvenční správce „chybně uznal“ označené pohledávky věřitelů, pročež při jejich přezkumu nepostupoval s odbornou péčí; proto shledává nesprávným (nezákonným) i usnesení insolvenčního soudu o určení výše odměny insolvenčního správce.
Jde-li o náhradu škody z titulu vynaložených nákladů za právní zastoupení ‒ pokračuje dovolatel ‒ ta mu vznikla již tím, že „mu soud nařídil zaplatit náklady vzniklé ve sporu“; kdyby postupoval insolvenční soud řádně, „nevznikl by důvod nařídit žalobci zaplacení nákladů za právní zastoupení“.
Konečně dovolatel vyjmenovává pochybení, jichž se (podle jeho názoru) měl dopustit insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a požaduje, aby Nejvyšší soud žalobě vyhověl, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž insolvenční soud není oprávněn při výkonu dohlédací činnosti [§10 písm. b) a §11 insolvenčního zákona] uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám. Současně je insolvenční soud vázán výsledkem přezkumného jednání (zjištěním pohledávky); nedošlo-li po zjištění pohledávky k jejímu zániku, musí být v insolvenčním řízení vypořádána (srov. R 34/2014, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013, uveřejněného pod číslem 104/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2018, a ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 177/2018).
Žalobcem tvrzené pochybení insolvenčního správce při přezkumu pohledávek tak nemohlo založit odpovědnost státu za škodu spočívající v tom, že žalobce v rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradil na zjištěné pohledávky více, než kdyby insolvenční správce postupoval s odbornou péčí (§36 insolvenčního zákona).
Skutečnost, že insolvenční soud určil rozsah povinností žalobce v rámci plnění splátkového kalendáře (viz usnesení ze dne 7. dubna 2014) podle výsledku přezkumného jednání, jímž byl vázán, na shora uvedeném nic nemění.
Další dovolatelem otevřená právní otázka, týkající se (ne)dodržení lhůty pro zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku podle ustanovení §189 odst. 3 insolvenčního zákona, není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že z obsahu dovolání (ani ve vazbě na obsah spisu) nijak neplyne příčinná souvislost mezi (tvrzeným) pochybením a žalobcem tvrzenou škodou.
Přitom judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech:
1) Pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§1 odst. 1 OdpŠk) je zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí [§5 písm. a) a §8 odst. 1 a 2 OdpŠk], případně nesprávného úředního postupu [§5 písm. b) a §13 odst. 1 OdpŠk], vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé. Z §8 odst. 1 a 2 OdpŠk se dále podává, že k naplnění první podmínky dostačuje, je-li rozhodnutí nadané právními účinky, vyplývajícími z jeho právní moci nebo předběžné vykonatelnosti, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a to právě a pouze pro jeho nezákonnost. Ta může spočívat ve vadě rozhodnutí jak z hlediska právního posouzení v něm obsaženého, tak i z hlediska procesní vady daného rozhodnutí, či řízení, které jeho vydání předcházelo. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněný pod číslem 35/2020 (dále jen „R 35/2020“).
2) Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 42. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, uveřejněného pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani v rozsahu vyplacené (dle dovolatele nesprávně) odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, když jejich výše byla určena pravomocným usnesením insolvenčního soudu, které nebylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost [viz opět R 35/2020 nebo obdobně (i) důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněného pod číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutá a stanovisek].
Konečně dovolání není přípustné ani k zodpovězení poslední dovolatelem vymezené právní otázky, týkající se náhrady škody v rozsahu nákladů za právní zastoupení, které mu vznikly ve sporu vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm XY, když označené řízení není řízením předvídaným ustanovením §31 OdpŠk. K tomu srov. např. důvody stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněného pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu