ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3749.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 3749/2023-269
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) A. , 2) A. K. , a 3) J. Z. , zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, PSČ 639 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 284/2012, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2021, č. j. 4 Cmo 150/2021-198, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. října 2020, č. j. 42 Cm 284/2012-148, ponechal ve vztahu ke třetí žalované (J. Z.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. října 2012, č. j. 42 Cm 284/2012-11, jímž (původně) uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz ve výši 1.955.344,- Kč s 6% úrokem od 6. prosince 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.517,81 Kč a náklady řízení v částce 98.090,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. prosince 2021, č. j. 4 Cmo 150/2021-198, k odvolání třetí žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení čl. I. §28, §48 odst. 1, §75, §77 odst. 1 a 3 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že směnka, na jejímž základě soud prvního stupně vydal směnečný platební rozkaz (dále jen „směnka“), je platná; jako neopodstatněné vyhodnotil též další (včasné a odůvodněné) námitky třetí žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Současně shledal správným závěr soudu prvního stupně, že námitka třetí žalované, podle níž jí bylo (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2020, č. j. KSBR 26 INS 28007/2014-B-52, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2021, č. j. KSBR 26 INS 28007/2014, 3 VSOL 201/2021-B-65) přiznáno osvobození od placení pohledávek, nemůže představovat důvod ke zrušení směnečného platebního rozkazu, když správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, a skutečnosti, k nimž došlo až následně, nemůžou být důvodem k jeho zrušení.
V této souvislosti zdůraznil, že účinky přiznaného osvobození podle ustanovení §414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se mohou prosadit i ve vztahu ke směnečné pohledávce (rozuměj k pohledávce, o které bylo rozhodnuto výše zmíněným směnečným platebním rozkazem) jen jako důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky, „zda jsou některé předpisy nadřazeny předpisům stejné právní síly bez toho, aniž by takto bylo normativně stanoveno, a zda soud může rozhodovat na základě jednoho předpisu a popírat tak rozhodnutí vydaná na základě jiného právního předpisu“.
Dovolatelka akcentuje, že v insolvenčním řízení vedeném na její majetek (a na majetek jejího manžela M. Z.) jí bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek, které se vztahuje i na dluh ze směnky; rozhodnutí odvolacího soudu popírá „zásady insolvenčního zákona“ a „zásadu věci rozsouzené“, jakož i „povahu předmětné pohledávky“ (jako naturální obligace) po právní moci usnesení o osvobození od placení pohledávek. Potud poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněném pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2011“).
V poměrech projednávané věci považuje užití ustanovení §175 o. s. ř. soudy nižších stupňů za projev přepjatého formalismu, když žalobce pokračoval v řízení, ačkoli přihlásil pohledávku ze směnky do insolvenčního řízení třetí žalované, ve kterém byla tato pohledávka vypořádána. Takový výkon práva dovolatelka hodnotí jako zneužití „směnečných institutů“, kterému by soudy neměly poskytnout ochranu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené (dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené), týkající se (případných) důsledků osvobození od placení pohledávek (§414 odst. 1 insolvenčního zákona), které bylo dovolatelce přiznáno až po vydání směnečného platebního rozkazu (§175 odst. 1 o. s. ř.), jímž jí bylo uloženo zaplatit směnku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. (ve znění účinném k datu vydání směnečného platebního rozkazu), předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
Podle ustanovení §414 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019 pro věc rozhodném), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:
1) Správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2008“), jakož i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněného pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se vztahuje i na námitku promlčení (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek (§414 odst. 1 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká; v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka (srov. např. dovolatelkou zmíněné R 63/2011).
Zbývá posoudit, jak se závěr obsažený v R 63/2011 uplatní v poměrech projednávané věci, kdy o povinnosti třetí žalované zaplatit směnku rozhodl soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem (ze dne 25. října 2012), přičemž osvobození od placení pohledávek jí bylo přiznáno (až) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2021.
Nejvyšší soud v této souvislosti (v obecné poloze) připomíná, že obranou žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky. Na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalované jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku. Srov. opět již důvody R 31/2008.
Nemůže-li být správnost směnečného platebního rozkazu (po právu) zpochybněna ani včas uplatněnou námitkou, podle níž v době po jeho vydání žalovaná směnku zaplatila (popřípadě proti směnečné pohledávce započetla svou pohledávku za žalobcem), tím spíše nemohou být důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu (případné) účinky osvobození od placení pohledávek (§414 odst. 1 insolvenčního zákona), které bylo žalované přiznáno až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§175 odst. 1 o. s. ř.).
Jinak řečeno, (následně) přiznané osvobození od placení pohledávek (§414 odst. 1 insolvenčního zákona) nemůže být důvodem, pro který lze zrušit směnečný platební rozkaz, nýbrž (jen) důvodem pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K tomu srov. shodně argumentaci obsaženou (byť jen ve formě tzv. obiter dicta, na němž dále zmíněná rozhodnutí nespočívají) v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2952/2018, a v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1920/2022.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ §242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu