ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.51.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 51/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupeného Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Královně 862, PSČ 156 00, proti žalovaným 1) P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) P. Ú. , narozenému XY, bytem XY, obou zastoupeným Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 138/2021, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2022, č. j. 12 Cmo 268/2021-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze:
1) Směnečným platebním rozkazem ze dne 8. října 2021, č. j. 49 Cm 138/2021-19, uložil žalovaným [1) P. a 2) P. Ú.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz ve výši 678.069,- Kč s 6% úrokem od 7. dubna 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.260,- Kč a náhradu nákladů řízení 68.441,50 Kč.
2) Usnesením ze dne 12. listopadu 2021, č. j. 49 Cm 138/2021-22, zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému, kterému se nepodařilo doručit směnečný platební rozkaz do vlastních rukou; usnesením ze dne 8. září 2022, č. j. 49 Cm 138/2021-90, vyloučil řízení o věci mezi žalobcem a prvním žalovaným k samostatnému projednání.
3) Usnesením ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 49 Cm 138/2021-36, odmítl námitky druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné (výrok I.) a rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2022, č. j. 12 Cmo 268/2021-52, k odvolání druhého žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. listopadu 2021 (první výrok) a určil, že žalobce a druhý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §50g, §50f odst. 3 a §175 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že druhý žalovaný podal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Otázkou přípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil (popřípadě změnil) usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněném pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že proti takovému rozhodnutí není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. [ve znění účinném do 31. prosince 2013; nyní jde o ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] objektivně přípustné, když mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu dne 20. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 3818/2020, včetně další judikatury Nejvyššího soudu označené v jeho důvodech.
Na uvedeném závěru (od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci) přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněného pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu