ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.57.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 57/2021-194
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka TOPGEO BRNO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 41603338, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému AWT Rekultivace a. s. , se sídlem v Petřvaldě, Rychvaldská 2012, PSČ 735 41, identifikační číslo osoby 47676175, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, o zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 9/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2020, č. j. 8 Co 399/2017-145, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24. července 2020, č. j. 8 Co 399/2017-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2020,
č. j. 8 Co 399/2017-145, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24. července 2020, č. j. 8 Co 399/2017-149, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, č. j. 106 C 9/2017-79, Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu, kterou se žalobce (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka TOPGEO BRNO, spol. s r. o.) domáhal po žalovaném (AWT Rekultivace a. s.) zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Objednávkou ze dne 17. března 2014 si žalovaný u dlužníka objednal provedení v žalobě blíže specifikovaného díla. Součástí této objednávky byly smluvní podmínky, podle nichž (článek 10) dodavatel není oprávněn bez souhlasu odběratele pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit, ani jednostranně započíst.
[2] Dlužník dílo provedl a na základě oboustranně odsouhlaseného soupisu provedených prací vystavil žalovanému fakturu č. FVT 1310561 na částku 311 383 Kč, splatnou dne 11. května 2014 na bankovní účet dlužníka (dále jen „účet dlužníka“).
[3] Dne 7. dubna 2014 bylo žalovanému doručeno oznámení o vzniku zástavního práva učiněné na hlavičkovém papíře Komerční banky, a. s., (dále jen „banka“), podepsané zástupci banky a prokuristou dlužníka. Obsahem tohoto oznámení bylo sdělení, že na základě Rámcové smlouvy o zástavě pohledávek ze dne 27. dubna 2012, registrační číslo 10000346129, uzavřené mezi bankou jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavním dlužníkem byla pohledávka ve výši 311 383 Kč, ohledně níž byla vystavena faktura č. 1310561 (dále jen „zastavená pohledávka“), zastavena ve prospěch banky a v souladu s touto skutečností je nutné pohledávku hradit na účet určený bankou (dále jen „účet banky“).
[4] Dne 7. května 2014 zaplatil žalovaný částku 311 383 Kč na účet dlužníka.
[5] Usnesením ze dne 9. března 2015 (jako den vydání uvedeno soudem prvního stupně také datum: 9. března 2014), č. j. KSBR 52 INS 23869/2014-A-100, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
[6] Usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. KSBR 52 INS 23869/2014-B-63, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
[7] Přípisem ze dne 21. března 2016 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 311 383 Kč do majetkové podstaty dlužníka.
3. Na tomto základě se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, jakým právním předpisem se řídí předmětné zástavní právo. S ohledem na datum uzavření Rámcové zástavní smlouvy (27. dubna 2012) a se zřetelem k §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), posuzoval soud prvního stupně „účinnost“ zástavního práva podle §159 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
4. Samotnou zástavní smlouvu považoval soud za platnou, s tím, že ustanovení smlouvy, podle něhož dodavatel není oprávněn bez souhlasu odběratele pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit ani jednostranně započíst, je účinné pouze mezi těmito smluvními stranami a nezpůsobuje neplatnost zástavní smlouvy či neplatnost zastavení pohledávky. Vznik zástavního práva byl žalovanému dlužníkem řádně oznámen, když oznámení, které bylo žalovanému doručeno, podepsala osoba oprávněná za dlužníka jednat. Zástavní právo se tak oznámením o vzniku zástavního práva žalovanému stalo účinné, a žalovaný byl proto povinen plnit způsobem uvedeným v tomto oznámení (na účet banky).
5. Jestliže žalovaný plnil dne 7. května 2014 na účet dlužníka, pak se sice peněžní prostředky dostaly do dispozice dlužníka, nedošlo však k zániku dluhu splněním, neboť žalovaný neplnil způsobem uvedeným v oznámení o vzniku zástavního práva. Žalobce pak správně vymáhá pohledávku do majetkové podstaty, neboť banka se jako zástavní věřitel přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka (sama tuto pohledávku po zahájení insolvenčního řízení vymáhat nemůže).
6. Žaloba však podle soudu prvního stupně přesto není důvodná. Zaplacenou částku dlužník žalovanému nevrátil, ani není patrno, co se s peněžitými prostředky stalo; mezi zaplacením a výzvou k úhradě uplynuly již téměř dva roky a žalovaný svým plněním jednal poctivě v obchodním styku (plnil na základě vystavené faktury). Přestože žalovaný plnil nesprávně, kdyby soud žalobě vyhověl, musel by žalovaný plnit dvakrát. Dlužník je navíc v konkursu a faktická možnost vymožení (již zaplacené částky) je značně ztížena. Výklad a použití právního předpisu by tak byl v rozporu s dobrými mravy, a proto je nutné žalobu zamítnout „s odkazem na §2 odst. 3, §6 odst. 1 a §7 a 8 o. z.“
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. července 2020, č. j. 8 Co 399/2017-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 311 383 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. května 2014 do zaplacení (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok) a žalovanému uložil uhradit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 15 570 Kč (čtvrtý výrok).
8. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 8 Co 399/2017-95, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. srpna 2017 v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku změnil, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2020, č. j. 29 Cdo 895/2018-125.
9. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s poukazem na §3073 o. z. předeslal, že soud prvního stupně správně na posuzovanou věc aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
10. Cituje §156 odst. 1 větu první a odst. 2, §159 odst. 2 a §167 odst. 1 obč. zák. a §109 odst. 1 písm. b/ zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v předchozím rozhodnutí v této věci, odvolací soud dovodil, že od oznámení o vzniku zástavního práva do zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka se žalovaný mohl zprostit svého závazku pouze plněním zástavnímu věřiteli (bance). Po zahájení insolvenčního řízení do doby rozhodnutí o prohlášení konkursu měl žalovaný plnit dlužníku a po prohlášení konkursu insolvenčnímu správci dlužníka. Tyto osoby byly po splatnosti zastavené pohledávky oprávněny pohledávku vymáhat.
11. Byl-li vznik zástavního práva oznámen žalovanému dne 7. dubna 2014 a žalovaný plnil dne 7. května 2014 dlužníku, svého závazku se nezprostil. Insolvenční správce je tak oprávněn po prohlášení konkursu na majetek dlužníka pohledávku vymáhat.
12. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobu je nutno zamítnout s odkazem na §2 odst. 3, §6 odst. 1, §7 a §8 o. z. Nelze totiž dovodit, že by dlužník nebo banka jednali nepoctivě nebo že by v případě insolvenčního správce šlo o zjevné zneužití práva. Nelze rovněž mít za to, že žalovaný jednal v dobré víře, plnil-li na jiný účet (dlužníka), než byl uveden v oznámení o zřízení zástavního práva; žalovaný se svého závazku mohl zprostit pouze plněním na účet, který pro dlužníka vedla banka. Přitom plnění na nesprávný účet nebylo vyvoláno ani insolvenčním správcem, ani dlužníkem. Zároveň nelze dovozovat, že dlužník nebo banka jednali v rozporu s dobrými mravy.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
14. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:
1/ Není napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem za situace, kdy §1336 odst. 1 o. z. stanoví možnost nedílného plnění na zastavenou pohledávku jak dlužníku, tak zástavnímu věřiteli (bance), s následkem zániku pohledávky a žalovaný (poddlužník) plnil na účet dlužníka (zástavního dlužníka) za situace, kdy nebyla pohledávka splatná?
2/ Lze zastavit pohledávku, je-li smluvně vyloučeno její postoupení na třetí osobu?
3/ Lze v souladu s §6 a §8 o. z. požadovat po žalovaném úhradu do majetku dlužníka podruhé, jestliže dlužník nesdělil bance, že je smluvně vázán zákazem postoupení, a tedy i zástavy, pohledávek, a banka následně zcela rezignovala na zkoumání existence postoupené pohledávky a listin spojených s jejím vznikem?
15. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
Ad 1/ K možnosti úhrady zastavené pohledávky před její splatností.
16. S odkazem na §1336 odst. 1 o. z. dovolatel tvrdí, že na účet dlužníka plnil po právu, neboť bylo plněno před datem splatnosti. Závěr odvolacího soudu, že jediným účtem, na který měl plnit, byl účet uvedený v oznámení o zástavě pohledávky, je nesprávný a v rozporu s označeným ustanovením.
Ad 2/ Nemožnost zastavit předmětnou pohledávku.
17. Dovolatel tvrdí, že smlouva o dílo zakazovala postoupení pohledávky na třetí osobu. Přitom podle §1335 odst. 1 o. z. lze zastavit toliko pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Banka, která při zřizování zástavního práva k pohledávce svých dlužníků vystupuje jako profesionál, si jistě ověřuje, zda jsou zastavované pohledávky existující, vymahatelné a zda jsou dostatečným zajištěním, a seznámí se s podklady prokazujícími pohledávku. Ostatně povinností zástavního dlužníka při zástavě pohledávky je předat věřiteli podklady k pohledávce. Smlouva o dílo a faktura musely v bance vyvolat pochybnosti, neboť je v nich zcela explicitně uvedeno, že pohledávky z této smlouvy není možné postoupit na třetí osobu. Dovolatel si byl vědom zákazu postoupení pohledávek a nemožnosti pohledávku platně zastavit, proto neměl jinou možnost než hradit v souladu se smlouvou o dílo na účet uvedený na faktuře.
Ad 3/ Dlužník i banka se nechovali poctivě.
18. Kdyby bylo možné pohledávku zastavit (odpověď na druhou otázku by byla kladná), právo vymáhat pohledávku by sice přešlo dne 7. dubna 2014 na banku, ta však svého práva nevyužila. Okamžikem „vstupu původního věřitele do insolvence“ banka toto právo pozbyla a to přešlo na dlužníka, do jehož majetku dovolatel ovšem již plnil úhradou ze dne 7. května 2014. Dlužník peníze „do své majetkové podstaty“ přijal v rozporu s rámcovou smlouvou uzavřenou s bankou, bance tuto okolnost nesdělil, peníze nevrátil dovolateli, ani je neposlal na účet banky, a to za situace, kdy věděl, že mu nepatří, a za situace, kdy věděl, že dovolatel jednal v dobré víře a dle zákona v souladu se smluvně zakotveným zákazem postoupení pohledávky na jiného (a s tím související nemožností zástavy pohledávky). Jednání žalobce proto považuje dovolatel za rozporné s §2 odst. 3, §6 odst. 1, §7 a §8 o. z.
19. Banka po „předání“ pohledávky a odeslání výzvy k plnění se o úhradu pohledávky nestarala, nekontaktovala dlužníka ani dovolatele a nepožadovala dozajištění; chovala se tedy lehkomyslně, neboť musela mít podklady, které si patrně neprostudovala a nezjistila, že jde o pohledávku pochybnou.
20. Za situace, kdy dovolatel sjednal zákaz postoupení pohledávky, hradil na fakturu dlužníka před splatností pohledávky “nedílně“, byl v dobré víře, že jeho smluvní partner jednal v obchodním styku poctivě a dodržel smlouvu o dílo ohledně zákazu postoupení, a jednal v souladu s §1336 odst. 1 o. z., není možné po něm spravedlivě požadovat, aby „jako jediný“ nesl následky nepoctivého jednání svého obchodního partnera.
21. Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za věcně správné. Domnívá se, že dovolání není přípustné ve vztahu k žádné z dovolatelem předestřených otázek.
22. Podle žalobce se zákaz zastavení pohledávky, kterou není možné postoupit podle §1335 odst. 1 o. z., vztahuje pouze na zákonné (nikoli smluvní) zákazy postoupení. I kdyby však soud dospěl k závěru, že ujednaný zákaz způsobuje neplatnost zástavní smlouvy, je tato otázka rozhodná pouze ve vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem; pro poddlužníka je právně významná pouze řádná notifikace (již na základě řádné notifikace má plnit zástavnímu věřiteli).
23. Žalobce dále nesouhlasil s dovolatelem tvrzeným rozporem se zásadou poctivosti a zákazem zneužití práva, neboť tato námitka není založena na skutkových závěrech nalézacích soudů. Za nesprávnou rovněž považoval dovolatelem prosazovanou aplikaci §1336 odst. 1 o. z., která plyne ze záměny pojmů „zajištěný dluh“ a „zajištěná pohledávka“.
24. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtených v §238 o. s. ř.).
26. Nejvyšší soud předesílá, že v rovině zkoumání přípustnosti dovolání jsou pro posouzení dané věci rozhodná především příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která platila v době uzavření zástavní smlouvy (27. dubna 2012). Jejich použitelnost plyne z §3073 o. z., jež určuje, že práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů, leda by se smluvní strany dohodly, že se jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (od 1. ledna 2014). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněného pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. Dovolání není přípustné pro odpověď na první z předestřených otázek, tedy zda mohl žalovaný na zastavenou pohledávku plnit před její splatností jak dlužníku, tak zástavnímu věřiteli. Již v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci Nejvyšší soud vysvětlil, že v době od oznámení vzniku zástavního práva (dne 7. dubna 2014) do splatnosti pohledávky (11. května 2014) se mohl dovolatel zprostit svého závazku pouze plněním zástavnímu věřiteli (bance). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 895/2018 a judikaturu v něm citovanou.
28. Bez ohledu na to, zda dovolatel správně vykládá §1336 odst. 1 o. z., označené ustanovení v dané věci nelze aplikovat (jak plyne z odstavce 26.).
29. Dovolání je nicméně přípustným pro řešení dalších dovolatelem předestřených otázek (ad 2/ a 3/), neboť se jimi Nejvyšší soud dosud v dotčených souvislostech nezabýval.
30. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
31. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
32. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
33. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Ad 2/ K posouzení platnosti zástavy pohledávky, jejíž postoupení na třetí osobu je smluvně vyloučeno.
34. V poměrech projednávané věci je třeba vyhodnotit, jaký vliv má smluvní zákaz postoupení pohledávky mezi dlužníkem a žalovaným na zastavení pohledávky na základě zástavní smlouvy, která se řídí podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Již ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 895/2018 Nejvyšší soud zdůraznil, že pro řádné posouzení žalobou uplatněného nároku je nezbytné se nejprve vypořádat s námitkami žalovaného spočívajícími v tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy pro nemožnost zastavení předmětné pohledávky. Kdyby totiž tyto námitky žalovaného byly posouzeny jako oprávněné, nemohl by být žalobce s podanou žalobou úspěšný (žalovaný by se zprostil svého závazku poskytnutím plnění dlužníku).
35. Nejvyšší soud, jsa omezen v přezkumné činnosti důvody vymezenými v dovolání, se ve svém předchozím rozhodnutí otázkou možnosti zastavení předmětné pohledávky nezabýval; bylo tudíž na odvolacím soudu, aby tuto otázku – i vzhledem k námitkám žalovaného – ve svém novém rozhodnutí přezkoumal. Protože tak neučinil, je jeho závěr o oprávněnosti žalobou uplatněného nároku minimálně předčasný. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
36. S ohledem na výše uvedené, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí v řešení druhé z dovolatelem namítaných otázek, se Nejvyšší soud již nezabýval otázkou tvrzeného rozporu se zásadou poctivosti (ad 3/).
37. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
38. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
39. V dalším řízení na odvolacím soudu bude, aby se na podkladě skutkových zjištění znovu zabýval důvodností nároku žalobce, zejména pak otázkou platnosti zastavení předmětné pohledávky při současném smluvním zákazu jejího postoupení.
40. V rámci zkoumání platnosti zástavní smlouvy se odvolací soud (po zohlednění celého znění rámcové zástavní smlouvy ze dne 27. dubna 2012) výslovně vypořádá i s otázkou, zda podle ujednání v ní obsažených šlo (bez ohledu na označení smlouvy coby „rámcové“) o smlouvu, která nevyžadovala (pro vznik zástavního práva k budoucím pohledávkám dlužníka) žádnou další (realizační) zástavní smlouvu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva (právní doktrína užívá též označení „normativní smlouva“) nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněný pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na zkoumání platnosti zástavní smlouvy může mít vliv zjištění, že rámcová zástavní smlouva nezakládá předmětný závazkový vztah. Zjištění, že je zde i (pozdější) realizační zástavní smlouva, by mohlo mít vliv na určení jiného okamžiku vzniku zástavního práva a tedy i na posouzení, kterým občanským zákoníkem se předmětné zástavní právo řídí.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu