ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.669.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 669/2022-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška ve věci soudní úschovy částky 145.563 Kč, za účasti složitele Surf Net s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137879, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, příjemce DELTA CENTER a. s., se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 443/2013, o dovolání osoby uplatňující právo na předmět úschovy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021, č. j. 29 Co 432/2021-170, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021, č. j. 29 Co 432/2021-170, se zamítá v rozsahu, v němž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že složiteli vrátil částku 117.389,52 Kč.
II. Druhý výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021, č. j. 29 Co 432/2021-170, se mění v rozsahu částky 28.173,48 Kč takto:
Usnesení Obvodní soudu pro Prahu 7 ze dne 26. srpna 2021, č. j. 42 Sd 443/2013-153, se potvrzuje v bodu II. výroku co do zamítnutí návrhu složitele na vrácení přijaté soudní úschovy ohledně částky 28.173,48 Kč.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 26. srpna 2021, č. j. 42 Sd 443/2013-153, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „obvodní soud“):
[1] Rozhodl, že předmět úschovy – částka 145.563 Kč se vydává osobě uplatňující právo na předmět úschovy (Hlavnímu městu Praze - dále též jen „obec“), jíž bude tato částka poukázána po právní moci usnesení (bod I. výroku).
[2] Zamítl návrh složitele (Surf Net s. r. o.) ze dne 4. května 2021, aby mu byla ona částka vrácena zpět (bod II. výroku).
2. Obvodní soud vyšel z toho, že předmětnou částku přijal do soudní úschovy na základě (pravomocného) usnesení ze dne 30. července 2013, č. j. 42 Sd 443/2013-57, poté, co složitel v návrhu na její přijetí do soudní úschovy (doručeném obvodnímu soudu dne 10. července 2013) s odkazem na ustanovení §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), prohlásil, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem.
3. Následně obvodní soud – odkazuje na ustanovení §185d a 185e zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že souhlas příjemce s vydáním předmětu úschovy obci byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Naopak návrhu složitele na vrácení předmětu úschovy nelze vyhovět, jelikož s tím obec nesouhlasí.
4. Poukaz složitele na to, že v době složení předmětu úschovy mu nemohlo vzniknout (na úkor obce) bezdůvodné obohacení za období od 30. července 2013 do 30. září 2013, není rozhodný, neboť o přijetí úschovy již bylo pravomocně rozhodnuto.
5. K odvolání složitele Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. prosince 2021, č. j. 29 Co 432/2021-170:
[1] Změnil usnesení obvodního soudu v bodu I. výroku tak, že návrh obce na vydání předmětu úschovy – částky 145.563 Kč se zamítá (první výrok).
[2] Změnil usnesení obvodního soudu v bodu II. výroku tak, že předmět úschovy – částka 145.563 Kč se vrací složiteli (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §568 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. V posuzovaném případě plyne již z tvrzení složitele v návrhu na přijetí finanční částky do úschovy, že podmínky soudní úschovy ve smyslu ustanovení §568 obč. zák. nejsou splněny. Složitel netvrdil a netvrdí žádnou skutečnost podřaditelnou pod uvedené ustanovení, tedy ani skutečnost hodnotitelnou tak, že je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem dluhu, který má a který hodlá splnit. Z jeho tvrzení naopak plyne, že tu žádná taková skutečnost není. Složitel netvrdil, že nemůže splnit (jediný) konkrétní existující dluh, protože neví, která osoba je věřitelem tohoto dluhu. Nejistota složitele spočívala v tom, že nevěděl (respektive nechtěl sám posoudit), zda trvá jeho smluvně založená povinnost [ na základě smlouvy o podnájmu, kterou složitel (jako podnájemce) uzavřel s příjemcem (jako nájemcem) dne 22. prosince 2005, ve znění dodatků ( dále jen „ podnájemní smlouva“)] platit podnájemné za užívání prostor v areálu Pražské tržnice v Praze 7 (dále jen „tržnice“) ve 3. čtvrtletí roku 2013 příjemci (DELTA CENTER a. s.), nebo zda mu vznikla (respektive vznikne) povinnost (dle §451 a §458 odst. 1 obč. zák.) zaplatit za užívání stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu náhradu obci. Složením částky do úschovy se složitel vyhnul řádnému (tj. běžnému a uskutečnitelnému) splnění obou možných tvrzených dluhů (které se vzájemně vylučují a jejichž existence byla mezi příjemcem a obcí sporná); pokusil se [ bez pro něj negativních důsledků (za prodlení) ] přesunout splnění dluhu na soud.
8. Pro úplnost odvolací soud dodává, že podmínky pro vydání předmětu úschovy obci (dle ustanovení §185d o. s. ř.) nebyly splněny. Obec v tomto řízení nevystupuje jako druhý příjemce, ale jako osoba uplatňující právo na předmět úschovy (přihlašovatel), protože ji tak složitel označil v návrhu na přijetí úschovy. Postup při vydání úschovy jiné osobě než příjemci nebo složiteli je upraven v ustanovení §185d odst. 3 o. s. ř. Obec tak sice má souhlas příjemce k vydání úschovy (souhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu dle §185e o. s. ř.), stále jí však chybí potřebný souhlas složitele.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala obec dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je dán zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy i tehdy, neví-li „věřitel“ (správně „dlužník“), kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníku vzájemně vylučují?
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že důvod pro přijetí plnění do soudní úschovy byl dán, namítaje, že právní názor odvolacího soudu v podstatě znamená popření základního smyslu soudní úschovy.
12. Složitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poukazuje (co do skutkově totožné věci) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014; dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
13. Pro úplnost složitel dodává, že bezdůvodné obohacení vzniká okamžikem přijetí plnění bez právního důvodu. Kdyby podnájemní vztah složitele zanikl, vznikalo by bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu podnájmu bez právního důvodu. Složitel však složil do úschovy částku za období od 1. července 2013 do 30. září 2013. Ke dni přijetí úschovy soudem (30. července 2013) tak fakticky obci ještě nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětu podnájmu za období od 30. července 2013 do 30. září 2013. Z logiky věci je tedy soluční úschova vyloučena, neboť v okamžiku přijetí předmětu úschovy neexistoval nárok obce na vydání bezdůvodného obohacení za výše uvedené období.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem podaného dovolání. Oba soudy rozhodovaly výroky svých usnesení též o vydání předmětu úschovy obci (s tím výsledkem, že odvolací soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh obce, aby jí byl vydán předmět úschovy, zamítl). Dovolatel (obec) sice činí součástí dovolacího návrhu požadavek na zrušení usnesení odvolacího soudu jako celku, v dovolání (a to i v té části, ve které reprodukuje rozhodnutí soudů nižších stupňů) se však vymezuje jen proti rozhodnutí o vrácení předmětu úschovy složiteli. K výroku o návrhu na vydání předmětu úschovy obci se dovolání v žádné své části argumentačně nevyjadřuje. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolání podle svého obsahu směřuje jen proti druhému výroku napadeného usnesení a jen v tomto rozsahu se jím dále zabýval.
16. Dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), občanského soudního řádu a zákona č. 293/2013 Sb.:
§559 (obč. zák.)
(1) Splněním dluh zanikne.
(…)
§568 (obč. zák.)
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
§3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§3074 (o. z.)
(1) Nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.
(…)
§185a (o. s. ř.)
(1) U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.
(2) Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá (dále jen „složitel“), že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná.
(…)
§185b (o. s. ř.)
Účastníkem řízení je složitel. Po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je účastníkem řízení také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny, (dále jen „příjemce“) a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy.
§185d (o. s. ř.)
(1) Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
(2) Složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost,
a/ jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, nebo
b/ prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo
c/ nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn.
(3) Jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 a 2, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce.
§185e (o. s. ř.)
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.
článek II (Přechodná ustanovení) část první (zákona č. 293/2013 Sb.)
1. Dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.
2. Pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb. , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
21. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení §559 odst. 1 a §568 obč. zák. a občanského soudního řádu v době podání návrhu na přijetí částky 145.563 Kč do soudní úschovy (10. července 2013) a do 1. ledna 2014 nedoznala změn. Ustanovení §3028 odst. 1 a 3 o. z. a článek II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 293/2013 Sb. v citovaném znění (pro věc rozhodném) platí beze změny od 1. ledna 2014.
22. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
K rozhodnému právu
23. Z §3028 odst. 1 a 3 a §3074 odst. 1 o. z. plyne, že v rovině hmotného práva je jak pro nárok na úhradu podnájemného za dobu před 1. lednem 2014 vzešlého z podnájemní smlouvy uzavřené též před 1. lednem 2014, tak pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu před 1. lednem 2014 (při absenci jiného ujednání stran těchto závazků v době od 1. ledna 2014) nadále rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. prosince 2013). K podnájemnému za dobu před 1. lednem 2014 vzešlému z podnájemní smlouvy uzavřené též před 1. lednem 2014 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4109/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2308/2019 (jenž se týká přímo nájemního vztahu příjemce a přihlašovatele ohledně tržnice), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019. K bezdůvodnému obohacení srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 1609/2020, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 3, ročníku 2022, pod číslem 23.
24. Vzhledem k bodu 2. článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 293/2013 Sb. je rovněž zřejmé, že jelikož řízení o (soluční) úschově bylo zahájeno 10. července 2013, použije se na ně nadále občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013.
K možnosti rozhodnout o vrácení složené částky složiteli
25. Platí, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy; srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněného pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněný pod číslem 52/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/2016“).
26. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pak z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy, ve smyslu ustanovení §559 odst. 1 obč. zák. a §568 obč. zák., za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí plnění do (soluční) úschovy.
27. Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá. Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném (na základě ustanovení §185e o. s. ř.) mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§185d o. s. ř.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.
28. V poměrech soudní úschovy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 se výše formulované závěry podávají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo R 52/2016).
K důvodu pro složení plnění u soudu
29. V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§568 věta první obč. zák.).
30. Lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu; srov. obdobně (k výkladu soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019.
31. Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem k řečenému určující, zda o takový případ jde v situaci popsané složitelem v návrhu na přijetí peněžité částky do soudní (soluční) úschovy (doručeném obvodnímu soudu dne 10. července 2013), tedy v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy (uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědí nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení (srov. §451 obč. zák.).
32. Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není tu rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností; srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
33. Skutečnosti popsané složitelem v návrhu na přijetí částky 145.563 Kč do soudní (soluční) úschovy shledává Nejvyšší soud srovnatelnými s těmi, jimiž se zabýval (ve sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy při výkladu ustanovení §185a násl. o. s. ř. a §568 obč. zák.) v rozsudku ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2015, pod číslem 30. V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky 145.563 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvod pro složení částky 145.563 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.
34. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
35. Složiteli lze nicméně dát za pravdu v tom, že obec (přihlašovatel) se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohla stát jeho věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Složitel potud argumentuje dobou po 30. červenci 2013 (den vydání usnesení, jímž soud přijal předmětnou částku do soudní úschovy), s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno výše o době splnění dluhu, je však pro tyto účely rozhodným 18. červenec 2013, tedy den složení předmětné částky na účet soudu (srov. záznam o složení č. l. 52). U částky odpovídající době od 19. července 2013 do 30. září 2013 (117.389,52 Kč) tedy důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
36. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše formulované závěry odpovídají těm, které ve vztahu týchž účastníků, jenž měl vzejít z případného ukončení téže smlouvy o nájmu a smlouvy o podnájmu, pouze pro jiné čtvrtletí roku 2013, přijal při věcném přezkumu důvodů pro složení předmětu úschovy do soudní (soluční) úschovy již v usnesení ze dne 18. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022, a při věcném přezkumu důvodů pro složení předmětu úschovy do soudní (soluční) úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních pro jiné čtvrtletí jiného roku v usneseních ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022 a sp. zn. 29 Cdo 910/2022. Srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022 a sp. zn. 29 Cdo 909/2022. Na tato usnesení Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
37. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
[1] Dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti té části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud složiteli vrátil částku 117.389,52 Kč (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
[2] Změnil druhý výrok usnesení odvolacího soudu (jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) ve zbývající části (co do částky 28.173,48 Kč) tak, že ohledně částky 28.173,48 Kč potvrdil zamítavé usnesení obvodního soudu (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
38. Nejvyšší soud nepřehlédl, že ve dvou typově shodných věcech týchž účastníků (ohledně stejné podnájemní a nájemní smlouvy, pro jiná rozhodná období) byla odvolání obce dříve odmítnuta jako nepřípustná (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022, sp. zn. 21 Cdo 3475/2021, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, sp. zn. 21 Cdo 3565/2021).
39. Nebyla-li však dovolání v oněch věcech přípustná, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor nyní přijatého rozhodnutí ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů); srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, nebo (též) důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019. Odkazují-li usnesení označená v předchozím odstavci na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, pak k tomu Nejvyšší soud dodává, že v onom usnesení formuloval složitel důvody pro složení plnění do soudní úschovy (pro odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem) jiným způsobem; totiž tak, že neví, zda jeho věřitelem je příjemce, a že nebude-li tomu tak, má být složená částka vrácena jemu. Totéž platí pro odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 339/2014; odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, vyjádřil složitel tak, že neví, zda jeho věřitelem je příjemce (kontrahent z podnájemní smlouvy), a pro případ, že tomu tak není, uplatňoval ke složené částce právo sám. Srov. k tomu opět i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 106/2022.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu