ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.69.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 69/2022-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce C. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem, se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danou Holcman, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Einsteinova 966/24a, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 153/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2021, č. j. 2 Cmo 173/2021-175, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, došlou Městskému soudu v Praze dne 14. prosince 2020, se žalobce (C.) domáhal vůči žalovanému (P. K.) zaplacení částky 500.000,- Kč s 6% úrokem od 23. května 2020 do zaplacení, směnečné odměny 1.666,- Kč a nákladů řízení, a to z titulu směnky vystavené společností Arca Investments, a. s. (dále jen „výstavce“) dne 23. května 2019 v Bratislavě na řad P. Š. (dále jen „ remitent“) znějící na směnečný peníz ve výši 10.650.000,- Kč, splatné dne 22. května 2020 u Raiffeisenbank a. s., Hvězdova 1716/2b, Praha 4, Česká republika, kterou za výstavce podepsal R. V. (předseda představenstva) [dále též jen „sporná směnka“]; sporná směnka obsahuje (i) údaj „Per aval za vystaviteľa: P. K., rodné číslo: XY“, u kterého se nachází (nečitelný) podpis.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 15. ledna 2021, č. j. 49 Cm 153/2020-25, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 500.000,- Kč s 6% úrokem od 23. května 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.666,- Kč a náklady řízení ve výši 57.330,50 Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) namítal, že: a) nelze vydat směnečný platební rozkaz „doručovaný do ciziny“, b) směnečný platební rozkaz mu nebyl doručen do vlastních rukou, c) podpis na směnce není jeho pravým podpisem, d) směnka byla vystavena z „nepřípustného“ důvodu, „směnečná dohoda je neplatná“, kauzální vztah je neplatný a směnka nemá kauzu a e) není dána příslušnost (pravomoc) soudů České republiky v dané věci.
Usnesením ze dne 14. dubna 2021, č. j. 49 Cm 153/2020-148, Městský v Praze zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů.
Přitom vyšel z toho, že žalovaný, který není občanem České republiky, a není zde „přihlášen k pobytu“, uplatnil ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (i) námitku nedostatku o pravomoci soudů České republiky.
Odkazuje na ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), dále zdůraznil, že „při rozhodování o otázkách pravomoci soudů členských států“ se na nároky ze směnky hledí jako na nároky ze smlouvy [viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 14. března 2013 ze dne 14. března 2013, sp. zn. C-419/11, jakož i usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 27. května 2018) sp. zn. 29 Cdo 3306/2018].
Jelikož místo plnění ze sporné směnky je v České republice, dospěl k závěru, podle něhož bylo možné nároky z ní uplatnit u soudů České republiky.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 9. srpna 2021, č. j. 2 Cmo 173/2021-175, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení jsou nároky ze sporné směnky, přičemž vztahy mezi směnečným věřitelem a směnečnými dlužníky nejsou „ani podnikatelské ani spotřebitelské“. V převažující většině směnečných vztahů však směnka „vystupuje v určité návaznosti na obecné právní, zejména závazkové vztahy“ a její vystavení tak má „obecně právní“ důvod. Je-li žalovaný spotřebitelem „v souvisejícím vztahu“, „může být pokládán za spotřebitele“ i ve vztahu ke směnce.
Dále považoval za podstatné, že remitent a výstavce uzavřeli dne 28. dubna 2016 rámcovou smlouvu o investiční spolupráci a o vystavení blankosměnek (dále též jen „rámcová smlouva“), podle níž měl remitent poskytnout výstavci peněžní prostředky oproti směnkám, jejichž prostřednictvím „se měl investor dostat zpět ke své investici, včetně jejího zhodnocení“. Za stavu, kdy sporná směnka je jednou ze směnek „uvažovaných“ rámcovou smlouvou, „jde zřetelně o platební směnky jako prostředek placení v budoucnosti“. Současně rámcová smlouva obsahuje též prorogační doložku, jež určuje, že „pro jakékoli spory, které vzniknou na jejím základě, jsou pravomocné soudy Slovenské republiky“; dále je „opatřena doložkou, kde nejméně formálně žalovaný, který je určen jménem a příjmením, bydlištěm, datem narození a rodným číslem, potvrzuje, že se jako rukojmí s obsahem rámcové smlouvy seznámil“.
Rámcovou smlouvu odvolací soud vyhodnotil jako smlouvu spotřebitelskou (viz směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách), když remitentem je osoba, o které neplyne, že by v dané věci jednala jako podnikatel nebo v rámci své výdělečné činnosti, a výstavcem je podnikatelský subjekt. Z tohoto důvodu neobstojí prorogační doložka, ač je obecně přípustná podle čl. 25 nařízení Brusel I bis, když odporuje čl. 19 téhož nařízení proto, že „nesplňuje žádnou z jeho podmínek, zejména je uzavřena jen pro předem očekávané spory a nikoli pro spor, který již vznikl“.
Jakkoli žalovaný „v souvislosti s rámcovou smlouvou“ nevystupuje jako podnikatel, v poměrech této smlouvy není podnikatelem ani remitent; žalovaného, který se nepodílí ani na právech a povinnostech smluvních stran, se tak „netýká“ ani prorogační doložka. Rámcová smlouva „je vyčerpána“ právě předáním příslušné směnky remitentovi.
Z hlediska „možnosti volby soudu“ ‒ pokračoval odvolací soud ‒ by za stavu, kdy by majitelem sporné směnky zůstal remitent, platilo, že by mohl podat žalobu u soudů České republiky (podle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis). Byť indosací sporné směnky na žalobce, který není spotřebitelem, toto právo nepřešlo, současně platí, že touto indosací se nic nezměnilo ani na tom, že žalovaný ve směnečném vztahu není spotřebitelem; navíc, nehledě na neplatnost prorogační doložky, není žalobce „jejím účastníkem“. I kdyby byl žalovaný ve vztahu k výstavci v postavení spotřebitele, čemuž z toho, co doposud vyšlo v řízení najevo, nic nenasvědčuje, stejně by šlo o skutečnost nerozhodnou pro vztah k žalobci či remitentovi.
Závěrem odvolací soud dodal, že není (stejně jako soud prvního stupně) soudem, který rozhodoval v poslední instanci; proto nebyl povinen předložit věc Soudnímu dvoru k zodpovězení žalovaným označené předběžné otázky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, která má za přípustné k řešení právní otázky, zda v daných poměrech je dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, již odvolací soud (podle jeho názoru) vyřešil v rozporu s ustálenou (v důvodech dovolání konkretizovanou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jde-li o „zákaz přímé aplikace směrnice 93/13/EHS“ a posouzení, zda byl remitent ve vztahu ze sporné směnky (a ve vztahu z rámcové smlouvy) skutečně spotřebitelem.
Žalovaný především požaduje, aby Nejvyšší soud předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zda „je slabší stranou a spotřebitelem fyzická osoba, s výlučnou příslušností k řešení žaloby soudem v členském státě, v němž má tato osoba bydliště, a s ochranou danou čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jejíž osobní údaje a napodobenina podpisu byly zneužity v rámci trestné činnosti k padělání podpisu avalisty na směnce a která s ohledem na trestnou činnost logicky nemá uzavřen žádný vztah s majitelem směnky ani s výstavcem směnky, tudíž logicky nemá uzavřenou žádnou smlouvu, kterou by se zavázala jako rukojmí ze směnky k zajištění závazku výstavce směnky a která neměla v době vystavení směnky výstavcem ani žádný vztah či úzkou vazbu k výstavci směnky“.
Dále dovolatel akcentuje, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, zatížil řízení tzv. nepředvídatelným rozhodnutím a neumožnil mu vyjádřit se k právnímu názoru soudu, vznést tvrzení a označit důkazy; navíc „provedl“ skutková zjištění z rámcové smlouvy, která nemá žádný vztah ke sporné směnce, a naopak zcela pominul obsah rámcové smlouvy ze dne 14. května 2018, která byla uzavřena až v době, kdy žalovaný již neměl žádný vztah k výstavci, a na níž se rozhodně nenachází žádný podpis (či souhlas) žalovaného.
Přitom polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti prorogační doložky a postavení remitenta, který uzavíral s výstavcem opakovaně a dlouhodobě rámcové smlouvy o investiční spolupráci za účelem dosažení pravidelného zisku, jako spotřebitele; současně snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož mu měla být (jako spotřebiteli a slabší straně) poskytnuta ochrana podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustnost odmítl, a pro případ, že je shledá přípustným, jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení článku 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.
Podle ustanovení článku 17 bodu 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle článku 18 nařízení Brusel I bis spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel (bod 1). Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (bod 2). Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba (bod 3).
Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že judikatura Soudního dvora spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Příslušnost pro rozhodování o sporech týkajících se existence smluvního závazku musí být určena v souladu s článkem 5 bodem 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“) a toto ustanovení je rovněž použitelné, i když vznik smlouvy, který dal podnět k podání žaloby, je mezi účastníky řízení sporný.
Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. ledna 2005, ve věci C-27/02.
2) Pojem nároky ze smlouvy ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně. Použití pravidla u zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy proto předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se žaloba opírá. Směnečný rukojmí tím, že se podepsal na líci směnky s doložkou „per aval“, dobrovolně přijal postavení ručitele za závazky výstavce směnky. Jeho závazek ručit za uvedené závazky tedy byl jeho podpisem svobodně přijat ve smyslu uvedeného ustanovení.
Právní vztah mezi remitentem a směnečným rukojmím vlastní směnky vydané v neúplné podobě a později doplněné spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I.
Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě je místo plnění závazku, o který se jedná ve věci v původním řízení, výslovně uvedeno na směnce, je předkládající soud v rozsahu, v němž rozhodné právo tuto volbu místa plnění závazku dovoluje, povinen zohlednit uvedené místo pro určení příslušného soudu podle článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I.
Článek 5 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě.
Srov. např. rozsudek ze dne 14. března 2013, ve věci C-419/11.
3) V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. Soud, jemuž byla věc předložena, nicméně může svou mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného.
Srov. např. rozsudek ze dne 28. ledna 2015, ve věci C-375/13.
Z výše zmíněné judikatury Soudního dvora Nejvyšší soud při rozhodování o mezinárodní příslušnosti konstantně vychází.
Viz např. usnesení ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 7. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, usnesení ze dne 20. června 2019, sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, a usnesení ze dne 26. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2019, pod číslem 115.
Přitom závěry formulované Soudním dvorem ve vztahu k Bruselské úmluvě a k nařízení Brusel I jsou použitelné i ve vztahu k nařízení Brusel I bis, když článek 5 bod 1 Bruselské úmluvy i článek 5 odst. 1 nařízení Brusel I jsou shodné s článkem 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2019, sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, a ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017).
Za stavu, kdy existuje ustálená judikatura Soudního dvora k výkladu článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis ˗ k pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ (potud jde o acte éclairé), Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. října 1982, ve věci 283/81 CILFIT) k zodpovězení dovolatelem označené právní otázky (námitka nepravosti podpisu žalovaného na sporné směnce je námitkou neexistence svobodně převzatého závazku, nikoli námitkou, na jejímž základě by žalovanému měla náležet ochrana jako „slabší straně a spotřebiteli“).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je zcela nepochybné, že výhrada žalovaného, podle níž je (případně) dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) slovenských soudů (a nikoli soudů českých), založená na tvrzení o neexistenci svobodně přijatého závazku žalovaným (viz zpochybnění pravosti podpisu na sporné směnce), není důvodná. Předmět sporu totiž tvoří „nárok ze smlouvy“, který měl být splněn v Praze (viz údaj platebního místa na sporné směnce); skutečnost, že jde o nárok sporný co do vzniku, není významná (viz C-27/02).
K tomu srov. též obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3306/2018.
Přitom na nedostatek pravomoci českých soudů nelze usuzovat ani z hlediska ujednání obsaženého v rámcové smlouvě.
Je tomu tak již proto, že stranami rámcové smlouvy byli (jen) remitent a výstavce; žalovaný svým podpisem (pouze) potvrdil, že se s obsahem rámcové smlouvy seznámil. Navíc nelze přehlédnout ani dovolací výhradu samotného žalovaného, podle níž nebyla sporná směnka vystavena na základě rámcové smlouvy (ze dne 28. dubna 2016), nýbrž (až) na základě (následné) rámcové smlouvy ze dne 14. května 2018, na které „se žádný podpis (či) souhlas žalovaného nenachází“. Jinak řečeno, bez ohledu na to, podle které z rámcových smluv byla sporná směnka vystavena, doložka ohledně pravomoci slovenských soudů se na projednávanou věc nevztahovala (nemohla vztahovat).
Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud již (pro nadbytečnost) nezabýval dalšími dovolatelem otevřenými právními otázkami [viz polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu ohledně postavení remitenta jako spotřebitele (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021. sp. zn. 30 Cdo 812/2021, uveřejněné pod číslem 22/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury Soudního dvora zmíněné v jeho důvodech) a neplatnosti prorogační doložky].
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti – §242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu