ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.793.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 793/2022-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové ve věci soudní úschovy částky 250 806 Kč za účasti složitele Surf Net s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137879, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, příjemce DELTA CENTER a. s. , se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 127/2015, o dovolání osoby uplatňující právo na předmět úschovy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021, č. j. 29 Co 453/2021-93, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021, č. j. 29 Co 453/2021-93, se zamítá v rozsahu, v němž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že složiteli vrátil částku 25 080,60 Kč.
II. Druhý výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021, č. j. 29 Co 453/2021-93, se mění v rozsahu částky 225 725,40 Kč takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. srpna 2021, č. j. 42 Sd 127/2015-76, se potvrzuje v bodu II. výroku co do zamítnutí návrhu složitele na vrácení přijaté soudní úschovy ohledně částky 225 725,40 Kč.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 23. srpna 2021, č. j. 42 Sd 127/2015-76, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“):
[1] Rozhodl, že předmět úschovy – částka 250 806 Kč se vydává osobě uplatňující právo na předmět úschovy (Hlavnímu městu Praha – dále jen „obec“), jíž bude tato částka poukázána po právní moci usnesení (bod I. výroku).
[2] Zamítl návrh složitele (Surf Net s. r. o.) ze dne 4. května 2021, aby mu byla ona částka vrácena zpět (bod II. výroku).
2. Obvodní soud vyšel z toho, že předmětnou částku přijal do soudní úschovy na základě (pravomocného) usnesení ze dne 24. června 2015, č. j. 42 Sd 127/2015-20, poté, co složitel v návrhu na její přijetí do soudní úschovy (ze dne 21. května 2015) s odkazem na ustanovení §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), prohlásil, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem.
3. Následně obvodní soud – odkazuje na ustanovení §298 a §299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“) – uzavřel, že souhlas příjemce s vydáním předmětu úschovy obci byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
4. Návrhu složitele na vrácení předmětu úschovy nelze vyhovět, jelikož s tím nesouhlasí obec. Poukaz složitele na to, že v době složení předmětu úschovy mu nemohlo vzniknout (na úkor obce) bezdůvodné obohacení za období od 24. června 2015 do 30. června 2015, není rozhodný, neboť o přijetí úschovy již bylo pravomocně rozhodnuto.
5. K odvolání složitele Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. prosince 2021, č. j. 29 Co 453/2021-93:
[1] Změnil usnesení obvodního soudu v bodu I. výroku tak, že návrh obce na vydání předmětu úschovy – částky 250 806 Kč se zamítá (první výrok).
[2] Změnil usnesení obvodního soudu v bodu II. výroku tak, že předmět úschovy – částka 250 806 Kč se vrací složiteli (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1953 odst. 1 o. z. a z ustanovení §298 z. ř. s. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. V posuzovaném případě plyne již z tvrzení složitele v návrhu na přijetí finanční částky do úschovy, že podmínky soudní úschovy ve smyslu ustanovení §1953 o. z. nejsou splněny. Složitel netvrdil a netvrdí žádnou skutečnost podřaditelnou pod uvedené ustanovení, tedy ani skutečnost hodnotitelnou tak, že je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem dluhu, který má a který hodlá splnit. Z jeho tvrzení naopak plyne, že tu žádná taková skutečnost není. Složitel netvrdil, že nemůže splnit (jediný) konkrétní existující dluh, protože neví, kdo je věřitelem tohoto dluhu. Nejistota složitele spočívala v tom, že nevěděl (respektive nechtěl sám posoudit), zda trvá jeho smluvně založená povinnost [ na základě smlouvy o podnájmu, kterou jako podnájemce uzavřel s příjemcem (jako nájemcem) dne 22. prosince 2005, ve znění dodatků ( dále jen „ podnájemní smlouva“)] platit podnájemné za užívání prostor v areálu XY (dále jen „tržnice“) v prvním a druhém čtvrtletí roku 2015 příjemci (DELTA CENTER a. s.), nebo zda mu vznikla (respektive vznikne) povinnost zaplatit za užívání stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu náhradu obci. Složením částky do úschovy se složitel vyhnul řádnému (tj. běžnému a uskutečnitelnému) splnění obou možných tvrzených dluhů (které se vzájemně vylučují a jejichž existence byla mezi příjemcem a obcí sporná); pokusil se [ bez pro něj negativních důsledků (za prodlení) ] přesunout splnění dluhu na soud.
8. Pro úplnost odvolací soud dodává, že podmínky pro vydání předmětu úschovy obci (dle ustanovení §298 z. ř. s.) nebyly splněny. Obec v tomto řízení nevystupuje jako druhý příjemce, ale jako osoba uplatňující právo na předmět úschovy (přihlašovatel), protože ji tak složitel označil v návrhu na přijetí úschovy. Postup při vydání úschovy jiné osobě než příjemci nebo složiteli je upraven v ustanovení §298 odst. 4 „o. s. ř.“ (správně „z. ř. s.“). Obec tak sice má souhlas příjemce k vydání úschovy (souhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu), stále jí však chybí potřebný souhlas složitele.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala obec dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je dán zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy i tehdy, neví-li „věřitel“ (správně „dlužník“), kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníku vzájemně vylučují?
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že důvod pro přijetí plnění do soudní úschovy byl dán, namítaje, že právní názor odvolacího soudu v podstatě znamená popření základního smyslu soudní úschovy.
12. Složitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poukazuje (co do skutkově totožné věci) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014 [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] ; dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem podaného dovolání. Oba soudy rozhodovaly výroky svých usnesení též o vydání předmětu úschovy obci (s tím výsledkem, že odvolací soud změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh obce, aby jí byl vydán předmět úschovy, zamítl). Dovolatel (obec) sice činí součástí dovolacího návrhu požadavek na zrušení usnesení odvolacího soudu jako celku, v dovolání (a to i v té části, ve které reprodukuje rozhodnutí soudů nižších stupňů) se však vymezuje jen proti rozhodnutí o vrácení předmětu úschovy složiteli. K výroku o návrhu na vydání předmětu úschovy obci se dovolání v žádné své části argumentačně nevyjadřuje. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolání podle svého obsahu směřuje jen proti druhému výroku napadeného usnesení a jen v tomto rozsahu se jím dále zabýval.
15. Dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v §30 z. ř. s. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Platí, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy; srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněného pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněný pod číslem 52/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/2016“). Jakkoli jde o judikaturu k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím řízení o úschovách ve znění účinném do 31. prosince 2013, k její uplatnitelnosti v poměrech řízení o úschovách podle ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 9. července 2019, sp. zn. 21 Cdo 1736/2019.
20. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pak z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy ve smyslu ustanovení §559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §568 obč. zák., respektive ve smyslu ustanovení §1908 odst. 1 o. z. a §1953 o. z., za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí plnění do (soluční) úschovy.
21. Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá. Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném (na základě ustanovení §299 z. ř. s.) mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§298 z. ř. s.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.
22. V poměrech soudní úschovy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 se výše formulované závěry podávají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo R 52/2016); jde nicméně o závěry uplatnitelné i v poměrech soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních.
23. V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§568 věta první obč. zák., §1953 odst. 1 věta první o. z.).
24. Lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu; srov. shodně (přímo k výkladu soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2021, pod číslem 86.
25. Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem k řečenému určující, zda o takový případ jde v situaci popsané složitelem v návrhu na přijetí peněžité částky do soudní (soluční) úschovy, tedy v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy (uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědi nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení (srov. §2991 a §2994 o. z.).
26. Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není tu rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností; srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
27. Skutečnosti popsané složitelem v návrhu na přijetí částky 250 806 Kč do soudní (soluční) úschovy shledává Nejvyšší soud srovnatelnými s těmi, jimiž se zabýval (ve sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy při výkladu ustanovení §185a násl. o. s. ř. a §568 obč. zák.) v rozsudku ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2015, pod číslem 30. V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky 250 806 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvod pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.
28. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
29. Složiteli [ jenž takovou námitku uplatnil již v řízení před obvodním soudem (srov. návrh na vrácení předmětu úschovy, č. l. 73) ] lze nicméně dát za pravdu v tom, že obec (přihlašovatel) se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohla stát jeho věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Složitel potud argumentuje dobou po dni vydání usnesení, jímž soud přijal předmětnou částku do soudní úschovy (tedy po 24. červnu 2015), s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno výše o době splnění dluhu, je však pro tyto účely rozhodným 12. červen 2015, tedy den složení předmětné částky na účet soudu (srov. záznam o složení č. l. 19). U částky odpovídající době od 13. června 2015 do 30. června 2015 (25 080,60 Kč) tedy důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
30. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše formulované závěry odpovídají těm, které ve vztahu týchž účastníků, jenž měl vzejít z případného ukončení téže smlouvy o nájmu a smlouvy o podnájmu, pouze pro jiné čtvrtletí jiného roku, přijal při věcném přezkumu důvodů pro složení předmětu úschovy do soudní (soluční) úschovy již v usnesení ze dne 18. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022, nebo v usnesení ze dne 26. ledna 2023 sp. zn. 29 Cdo 899/2022. Srov. dále i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022, sp. zn. 29 Cdo 909/2022 a sp. zn 29 Cdo 910/2022. Na tato usnesení Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
[1] Dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti té části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud složiteli vrátil částku 25 080,60 Kč (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
[2] Změnil druhý výrok usnesení odvolacího soudu (jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) ve zbývající části (co do částky 225 725,40 Kč) tak, že ohledně částky 225 725,40 Kč potvrdil zamítavé usnesení obvodního soudu (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu