ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.887.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 887/2022-370
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové , advokátky, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, PSČ 686 01, identifikační číslo osoby 66256917, jako likvidační správkyně pozůstalosti M. K., proti žalovaným 1/ Best Oil Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na příkopě 393/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28597575, a 2/ Jaroslavu Lekešovi , místem podnikání v Uherském Hradišti, Školní 650, PSČ 686 05, identifikační číslo osoby 47349620, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 3/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2015, č. j. 59 Co 196/2015-263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2015, č. j. 59 Co 196/2015-263, a rozsudek Okresního osudu v Uherském Hradišti ze dne 12. prosince 2014, č. j. 6 C 3/2011-205, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 6 C 3/2011-117, Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně (M. K.) domáhala vůči žalovaným (Best Oil Česká republika s. r. o., s tehdejší obchodní firmou LENORMET PRO s. r. o., a Jaroslavu Lekešovi) určení, že je výlučnou vlastnicí tam specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY a obci XY (dále jen „nemovitosti“; body I. a II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 28. srpna 2013, č. j. 59 Co 167/2013-179, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2014, č. j. 6 C 3/2011-205, soud prvního stupně opět zamítl žalobu o určení vlastnického práva (body I. a II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Původní žalobkyně se žalobou podanou dne 11. ledna 2011 domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem s odůvodněním, že dne 19. července 2005 byl prohlášen konkurs na majetek jejího již zesnulého manžela P. K., a ač jmenovaný v průběhu konkursního řízení dne XY zemřel a správce konkursní podstaty i konkursní soud o tom byli nejpozději dne 17. července 2009 informováni, přistoupil správce k prodeji nemovitostí zahrnutých do konkursní podstaty. Dle žalobkyně tím byl porušen §44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v nesouladu stavu faktického se stavem právním, když jako vlastníci nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsány subjekty, které nabyly své vlastnické právo v rozporu se zákonem.
[2] Z rozsudků Krajského soudu v Brně (dále též jen „konkursní soud“) ze dne 10. února 2009, č. j. 55 Cm 89/2006-82, který nabyl právní moci dne 17. března 2009, a ze dne 4. března 2009, č. j. 34/4 Cm 69/2006-78, který nabyl právní moci dne 22. dubna 2009, soud prvního stupně zjistil, že obě žaloby původní žalobkyně na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty byly zamítnuty.
[3] Usnesením ze dne 29. června 2009, č. j. 39 K 4/2005-1228, které nabylo právní moci dne 3. července 2009, konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu za stanovených podmínek.
[4] Dne 20. července 2009 uzavřel správce konkursní podstaty úpadce s žalovanými kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti.
[5] Usnesením ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 39 K 4/2005-1288, konkursní soud rozhodl, že do řízení vstupují na místo zemřelého úpadce jeho dědici, a to původní žalobkyně a D. K.
[6] Usnesením ze dne 26. října 2010, č. j. 39 K 4/2005-1380, rozhodl konkursní soud o schválení konečné zprávy a odměně a nákladech správce konkursní podstaty.
5. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), §126 odst. 1 a §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) – uzavřel, že původní žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Konstatoval, že legitimnost zahrnutí věci do majetkové podstaty v rámci konkursního řízení nelze zpochybnit jinak než vylučovací žalobou. Původní žalobkyně však v řízeních o vylučovacích žalobách nebyla úspěšná. Soud prvního stupně proto rozhodl tak, že žalobu zamítl, aniž se jí věcně zabýval.
6. K odvolání původní žalobkyně odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – cituje §27 odst. 1 a 2 ZKV, §132 odst. 1, §133 odst. 2 obč. zák., a §2 odst. 1 a §14 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a odkazuje na R 81/2005 – uvedl, že žalovaní nabyli vlastnické právo k nemovitostem v rámci zpeněžení majetku z konkursní podstaty, žalobkyně v důsledku toho pozbyla své vlastnické právo a nemůže se úspěšně domáhat určení, že je vlastníkem nemovitostí na základě určovací žaloby podle §80 písm. c/ o. s. ř. Původní žalobkyně přitom měla námitky týkající se nesprávného postupu správce konkursní podstaty nebo pochybení konkursního soudu uplatnit v konkursním řízení, eventuálně se domáhat náhrady škody, která by jí tvrzeným nesprávným postupem vznikla. S ohledem na závěry R 81/2005 však nemůže prosadit své tvrzené vlastnické právo žalobou o určení vlastnictví.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, případně otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Za dovolacím soudem neřešenou otázku (případně za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů R 81/2005) považovala původní žalobkyně otázku, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly převedeny na kupující v rámci zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty za situace, kdy správce konkursní podstaty při zpeněžování nemovitostí (údajně) porušil zákon (či pokyn konkursního soudu), respektive zda lze v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva zkoumat platnost kupní smlouvy, jíž byla při zpeněžování majetku náležícího do konkursní podstaty převedena nemovitost na kupujícího. Argumentovala ve prospěch závěru, že odvolací soud pochybil při aplikaci §80 písm. c/ o. s. ř., neboť naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva je dán.
10. V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně zemřela. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. ledna 2022, č. j. 21 D 896/2019-350, byla (mimo jiné) nařízena likvidace pozůstalosti a likvidační správkyní byla jmenována advokátka JUDr. Radka Píšťková Záhorcová. Likvidační správkyně tak v souladu s §229 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně okamžikem zveřejnění usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu (což se stalo 18. ledna 2022). Nejvyšší soud proto bez dalšího nadále jednal s likvidační správkyní jako s dovolatelkou (žalobkyní).
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Podle §80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
17. V R 81/2005 Nejvyšší soud vysvětlil, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.
18. Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobu směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (R 81/2005).
19. Na R 81/2005 Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod č. 76, v němž uvedl, že závěry formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit [výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v §19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet)].
20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (šlo rovněž o žalobu na určení spoluvlastnického práva k nemovitostem zpeněženým správcem konkursní podstaty na základě nezákonného postupu správce konkursní podstaty, z obsahu rozhodnutí je pak zřejmé, že naléhavý právní zájem shledaly soudy všech instancí; dále jen „R 19/2006“) se naopak podává, že tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího (např. v tom, že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše, která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným).
21. Odvolací soud, vycházeje ze závěrů R 81/2005, nesprávně dovodil, že nabude-li osoba vlastnické právo k nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené v rámci zpeněžování majetkové podstaty, naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k dané nemovitosti nemůže být dán z povahy věci nikdy, neboť ke zpochybnění správnosti zahrnutí věci do majetkové podstaty slouží výhradně vylučovací žaloba. Takový úsudek však v porovnání s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemůže obstát. Z ní vyplývá, že není-li zpochybňována (pouze) oprávněnost správce konkursní podstaty zpeněžit v rámci konkursního řízení majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, lze zpochybnit kupní smlouvu, jíž byla daná věc v rámci zpeněžování konkursní podstaty prodána, žalobou o určení vlastnického práva vůči tomu, kdo věc nabyl. Napadnout kupní smlouvu pak bude zpravidla možné z důvodů spočívajících na straně kupujícího nebo pro porušení norem konkursního práva, což je i případ uplatňovaný žalobkyní v tomto řízení. K tomu srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
22. Existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. tak nelze a priori vyloučit s odůvodněním, že žalovaní nabyli nemovitosti při zpeněžování konkursní podstaty úpadce a žalobkyně se svými vylučovacími žalobami v rámci konkursního řízení nebyla úspěšná.
23. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní závěr, který žalobkyně v dovolání zpochybnila, není správný.
24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud dodává, že v mezích vytyčených dovolacímu přezkumu podaným dovoláním se toto jeho rozhodnutí nijak nevyslovuje k otázce věcné legitimace žalobkyně, tedy k tomu, zda žalobě lze z důvodů v ní uvedených také vyhovět.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu