ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.902.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 902/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka ve věci soudní úschovy částky 1 417 986 Kč, za účasti složitele E. R. O. C. s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63672332, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, příjemce DELTA CENTER a. s. , se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 352/2014, o dovolání osoby uplatňující právo na předmět úschovy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2022, č. j. 29 Co 9/2022-129, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2022, č. j. 29 Co 9/2022-129, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 411 673,35 Kč.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2022, č. j. 29 Co 9/2022-129, se mění v rozsahu částky 1 006 312,65 Kč takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 42 Sd 352/2014-110, se mění tak, že se zamítá návrh složitele, aby mu ze soudní úschovy byla vrácena částka 1 006 312,65 Kč.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 42 Sd 352/2014-110, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „obvodní soud“) rozhodl, že soudní úschova ve výši 1 417 986 Kč se vydává složiteli (E. R. O. C. s. r. o.), jemuž bude poukázána po právní moci usnesení.
2. Obvodní soud vyšel z toho, že předmětnou částku přijal do soudní úschovy na základě (pravomocného) usnesení ze dne 8. prosince 2014, č. j. 42 Sd 352/2014-24, poté, co složitel v návrhu na přijetí oné částky do soudní úschovy (ze dne 6. října 2014) s odkazem na §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), prohlásil, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem.
3. Následně obvodní soud – odkazuje na §291 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), a na §1953 odst. 1 o. z. – uzavřel, že v posuzované věci složitel netvrdil, že nemůže splnit konkrétní existující dluh, protože neví, která osoba je jeho věřitelem. Nejistota složitele spočívala v tom, že nevěděl (respektive nechtěl sám posoudit), zda trvá jeho smluvně založená povinnost [na základě smlouvy o podnájmu, kterou složitel (jako podnájemce) uzavřel s příjemcem (jako nájemcem) dne 1. září 1999, ve znění dodatků (dále jen „podnájemní smlouva“)] platit podnájemné za užívání prostor v areálu Pražské tržnice v Praze 7 ve 4. čtvrtletí roku 2014 příjemci (DELTA CENTER a. s.), nebo zda mu vznikla (respektive vznikne) povinnost zaplatit (podle §2991 o. z., respektive podle §2994 o. z.) za užívání stejných prostor ve stejném období náhradu jejich majiteli (Hlavnímu městu Praze - dále jen „obec“). Složitel tak neměl důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, ale o tom, jaký ze shora uvedených závazků chce (má) splnit. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že při složení nebyl dán žádný důvod úschovy ve smyslu §1953 o. z. a §291 odst. 2 z. ř. s. (nenastaly soluční účinky úschovy) a předmět úschovy je třeba vrátit složiteli.
4. K odvolání obce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2022, č. j. 29 Co 9/2022-129, potvrdil usnesení obvodního soudu v tom znění, že předmět úschovy – částka 1 417 986 Kč se vrací složiteli.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1953 odst. 1 a §13 o. z. – se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o neexistenci důvodu k přijetí úschovy.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala obec dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je dán zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy i tehdy, neví-li věřitel (správně dlužník), kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníku vzájemně vylučují?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že důvod pro přijetí plnění do soudní úschovy byl dán, namítaje, že právní názor odvolacího soudu v podstatě znamená popření základního smyslu soudní úschovy.
9. Složitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poukazuje (co do skutkově totožné věci) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014; dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních v aktuálním znění.
11. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v §30 z. ř. s. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
15. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v typově shodných věcech (s jiným složitelem, leč stejným příjemcem a osobou uplatňující právo na předmět úschovy) přijal při věcném přezkumu důvodů pro složení předmětu úschovy do soudní (soluční) úschovy v usnesení ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022, a v usnesení ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 910/2022, a ve vztahu týchž účastníků (jako v této věci), jenž měl vzejít z případného ukončení téže smlouvy o nájmu a smlouvy o podnájmu, pouze pro jiné období, v usnesení ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022, níže uvedené závěry, které se plně uplatní i v poměrech dané věci.
K možnosti rozhodnout o vrácení složené částky složiteli
16. Platí, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy; srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněného pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněný pod číslem 52/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/2016“). Jakkoli jde o judikaturu k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím řízení o úschovách ve znění účinném do 31. prosince 2013, k její uplatnitelnosti v poměrech řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 9. července 2019, sp. zn. 21 Cdo 1736/2019.
17. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pak z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy, ve smyslu §559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a §568 obč. zák., respektive ve smyslu §1908 odst. 1 o. z. a §1953 o. z., za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí plnění do (soluční) úschovy.
18. Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá, a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá. Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném (na základě §299 z. ř. s.) mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§298 z. ř. s.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.
19. V poměrech soudní úschovy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 se výše formulované závěry podávají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo R 52/2016); jde nicméně o závěry uplatnitelné i v poměrech soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních.
K důvodu pro složení plnění u soudu
20. V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§568 věta první obč. zák., §1953 odst. 1 věta první o. z.).
21. Lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu; srov. shodně (přímo k výkladu soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019.
22. Pro výsledek dovolacího řízení v této věci je (tedy) vzhledem k řečenému určující, zda o takový případ jde v situaci popsané složitelem v návrhu na přijetí peněžité částky do soudní (soluční) úschovy, tedy v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy (uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědi nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení (srov. §2991 o. z. a §2994 o. z.).
23. Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není tu rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností; srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
24. Skutečnosti popsané složitelem v návrhu na přijetí částky 1 417 986 Kč do soudní (soluční) úschovy shledává Nejvyšší soud srovnatelnými s těmi, jimiž se zabýval (ve sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy při výkladu §185a a násl. o. s. ř. a §568 obč. zák.) v rozsudku ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2015, pod číslem 30. V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky 1 417 986 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvod pro složení částky 1 417 986 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.
25. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
26. Složiteli [jenž takovou námitku uplatnil již v řízení před obvodním soudem (srov. návrh na vrácení předmětu úschovy, č. l. 68)] lze nicméně dát za pravdu v tom, že obec (přihlašovatel) se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohla stát jeho věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Složitel potud argumentuje dobou po 8. prosinci 2014 (den vydání usnesení, jímž soud přijal předmětnou částku do soudní úschovy), s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno výše o době splnění dluhu, je však pro tyto účely rozhodným 4. prosinec 2014, tedy den složení předmětné částky na účet soudu (srov. záznam o složení č. l. 23). U částky odpovídající době od 5. prosince 2014 do 31. prosince 2014 (411 673,35 Kč) tedy důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
27. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
[1] Dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení,, kterou odvolací soud potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku o vrácení částky 411 673,35 Kč složiteli (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
[2] Změnil usnesení odvolacího soudu (jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) ve zbývající části (co do částky 1 006 312,65 Kč) v tom duchu, že návrh na vrácení částky 1 006 312,65 Kč složiteli se zamítá (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu