ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.911.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 911/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Heleny Myškové ve věci soudní úschovy částky 1.417.986,- Kč, za účasti složitele E.R.O.C. s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63 67 23 32, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, příjemce DELTA CENTER a. s. , se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45 14 80 07, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00 06 45 81, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o vrácení předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 125/2015, o dovolání osoby uplatňující právo na předmět úschovy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. 29 Co 5/2022-121, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. ledna 2022, č. j. 29 Co 5/2022-121, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 299.352,60 Kč.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. 29 Co 5/2022-121, se mění v rozsahu částky 1.118.633,40 Kč takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 42 Sd 125/2015-102, se mění tak, že se zamítá návrh složitele, aby mu ze soudní úschovy byla vrácena částka 1.118.633,40 Kč.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 42 Sd 125/2015-102, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „obvodní soud“) rozhodl, že soudní úschova ve výši 1.417.986,- Kč se vydává složiteli (E.R.O.C. s. r. o.), jemuž bude poukázána po právní moci usnesení.
Obvodní soud vyšel z toho, že předmětnou částku přijal do soudní úschovy na základě (pravomocného) usnesení ze dne 15. června 2015, č. j. 42 Sd 125/2015-22, poté, co složitel v návrhu na přijetí oné částky do soudní úschovy (doručeném obvodnímu soudu dne 25. května 2015) s odkazem na ustanovení §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), prohlásil, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem.
Následně obvodní soud, cituje ustanovení §291 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), a ustanovení §1953 odst. 1 o. z., uzavřel, že v posuzované věci složitel netvrdil, že nemůže splnit konkrétní dluh, protože neví, která osoba je jeho věřitelem. Nejistota složitele spočívala v tom, že nevěděl (respektive nechtěl sám posoudit), zda trvá jeho smluvně založená povinnost [na základě smluv o podnájmu, které složitel (jako podnájemce) uzavřel s příjemcem (jako nájemcem) dne 15. září 1996, ve znění dodatků, dne 1. září 1999, ve znění dodatků a dne 1. ledna 2010, ve znění dodatků (dále jen „podnájemní smlouvy“)] platit podnájemné za užívání prostor v areálu Pražské tržnice za druhé čtvrtletí roku 2015 příjemci (DELTA CENTER a. s.), nebo zda mu vznikla (respektive vznikne) povinnost zaplatit (podle §2991 o. z., respektive podle §2994 o. z.) za užívání stejných prostor ve stejném období náhradu jejich majiteli (Hlavnímu městu Praze – dále též jen „obec“). Složitel tak neměl důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, ale o tom, jaký ze shora uvedených závazků chce (má) splnit. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že při složení nebyl dán žádný důvod úschovy ve smyslu ustanovení §1953 o. z. a §291 odst. 2 z. ř. s. (nenastaly soluční účinky úschovy) a předmět úschovy je třeba vrátit složiteli.
K odvolání obce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. ledna 2022, č. j. 29 Co 5/2022-121, potvrdil usnesení obvodního soudu v tom znění, že předmět úschovy – částka 1.417.986,- Kč se vrací složiteli.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §13 a §1953 odst. 1 o. z. – se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o neexistenci důvodu k přijetí úschovy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obec dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda je dán zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy i tehdy, neví-li „věřitel“ (správně „dlužník“), kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníku vzájemně vylučují.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ dále jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že důvod pro přijetí plnění do soudní úschovy byl dán, a zdůrazňuje, že právní názor odvolacího soudu v podstatě znamená popření základního smyslu soudní úschovy.
Složitel ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, maje za to, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poukazuje (co do skutkově totožné věci) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014; dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
Pro úplnost složitel dodává, že bezdůvodné obohacení vzniká okamžikem přijetí plnění bez právního důvodu. Kdyby podnájemní vztah složitele zanikl, vznikalo by bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu podnájmu bez právního důvodu. Složitel však složil do úschovy částku za období od 1. dubna 2015 do 30. června 2015, přičemž ke dni přijetí úschovy soudem (15. června 2015) fakticky obci ještě nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětu podnájmu za období od 16. června 2015 do 30. června 2015. Z logiky věci je tedy soluční úschova vyloučena, neboť v okamžiku přijetí předmětu úschovy neexistoval nárok obce na vydání bezdůvodného obohacení za výše uvedené období.
Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních v aktuálním znění.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v ustanoveních §238 o. s. ř. a §30 z. ř. s. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v typově shodných věcech (s týmiž účastníky) přijal při věcném přezkumu důvodů pro složení předmětu úschovy do soudní (soluční) úschovy v usneseních ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022, ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 909/2022, a ze dne 28. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 902/2022, níže uvedené závěry, které se plně uplatní i v poměrech dané věci.
K možnosti rozhodnout o vrácení složené částky složiteli
a) Platí, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy; srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněného pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněný pod číslem 52/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/2016“). Jakkoli jde o judikaturu k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím řízení o úschovách, ve znění účinném do 31. prosince 2013, k její uplatnitelnosti v poměrech řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 9. července 2019, sp. zn. 21 Cdo 1736/2019.
b) Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy, ve smyslu ustanovení §559 odst. 1 a §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), respektive ve smyslu ustanovení §1908 odst. 1 a §1953 o. z., za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli), bez zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí plnění do (soluční) úschovy.
c) Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá (a není tak v prodlení) nebo je přítomen, nebo že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá. Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (§299 z. ř. s.) vedeném mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§298 z. ř. s.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.
d) V poměrech soudní úschovy podle občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se výše formulované závěry podávají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 21 Cdo 3853/2015, rozsudek ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014, rozsudek ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo R 52/2016); přitom jde o závěry uplatnitelné i v poměrech soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních.
K důvodu pro složení plnění u soudu
1) V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§568 věta první obč. zák., §1953 odst. 1 věta první o. z.).
2) Lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu; srov. shodně (přímo k výkladu soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019.
3) Pro výsledek dovolacího řízení v projednávané věci je proto určující, zda o takový případ jde (i) v situaci popsané složitelem v návrhu na přijetí peněžité částky do soudní (soluční) úschovy, tj. v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy (uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědi nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení (srov. §2991 a §2994 o. z.).
4) Platí dále, že posuzuje-li soud v řízení o úschovách, co složitel uvedl v návrhu na přijetí o důvodu úschovy (a pak z tohoto tvrzení při rozhodování o přijetí do úschovy výše popsaným způsobem vychází), není rozhodující, jak složitel kvalifikoval důvod úschovy po právní stránce, ale vylíčení důvodu úschovy prostřednictvím rozhodujících skutečností; srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3853/2015.
5) Skutečnosti popsané složitelem v návrhu na přijetí částky 1.417.986,- Kč do soudní (soluční) úschovy shledává Nejvyšší soud srovnatelnými s těmi, jimiž se zabýval (ve sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy při výkladu ustanovení §185a a násl. o. s. ř. a §568 obč. zák.) v rozsudku ze dne 17. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2878/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2015, pod číslem 30. V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Proto Nejvyšší soud uzavírá, že důvod pro složení částky do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.
Jinak řečeno, důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.
Složiteli [jenž takovou námitku uplatnil již v řízení před obvodním soudem (srov. návrh na vrácení předmětu úschovy ‒ č. l. 67-68)] lze nicméně dát za pravdu v tom, že obec (přihlašovatel) se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohla stát jeho věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Ač složitel potud argumentuje dobou od 15. června 2015 (den vydání usnesení, jímž obvodní soud přijal předmětnou částku do soudní úschovy), s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno výše o době splnění dluhu, je však pro tyto účely rozhodným datem 11. červen 2015, kdy byla předmětná částka složena na účet soudu (srov. záznam o složení č. l. 21). U částky odpovídající době od 12. června 2015 do 30. června 2015 (299.352,60 Kč) tak nebyl dán důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku o vrácení částky 299.352,60 Kč složiteli [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; ve zbývající části změnil usnesení soudů nižších stupňů v tom duchu, že se zamítá návrh na vrácení částky 1.118.633,40 Kč složiteli [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu