ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.103.2023.1
KSLB 86 INS XY
86 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 103/2023-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně D. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, proti žalovanému GRM Insolvence v. o. s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Bezručova 848/1, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 28716671, jako insolvenčnímu správci dlužníka B., d., zastoupenému Mgr. Michaelou Urbánkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Na Drahách 385/17, PSČ 400 01, za účasti Mgr. Radana Vencla , advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, jako správce konkursní podstaty úpadce DGOLD a. s., identifikační číslo osoby 25297465, vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 86 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., d. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2023, č. j. 86 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 86 ICm XY , Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně (D. S.) má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS XY za dlužníkem (B., d.) pohledávku ve výši 13.000.000 Kč zajištěnou blíže označeným nemovitým majetkem dlužníka (bod I. výroku). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému (GRM Insolvence v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 10.888,99 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem řízení (Mgr. Radanem Venclem, správcem konkursní podstaty úpadce DGOLD a. s.) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] U Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci probíhá pod sp. zn. KSLB 86 INS XY insolvenční řízení dlužníka B., d. (dále též jen „družstvo“).
[2] Žalobkyně přihlásila zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši celkem 13.500.000 Kč (P5) sestávající z třech dílčích pohledávek.
[3] Dílčí pohledávku P5/1 ve výši 7.500.000 Kč žalobkyně přihlásila z titulu neuhrazené pohledávky ze smlouvy o převzetí majetkového vkladu do kapitálových fondů družstva ze dne 5. dubna 1996 (dále jen „smlouva o převzetí majetkového vkladu“).
[4] Dílčí pohledávka P5/2 ve výši 500.000 Kč byla zjištěna jako oprávněná pohledávka z titulu účasti žalobkyně v družstvu dle §172 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na základě pravomocného rozsudku insolvenčního soudu ze dne 5. září 2018, č. j. 86 ICm XY, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 86 ICm XY, 102 VSPH XY (KSLB 86 INS XY).
[5] Dílčí pohledávku P5/3 ve výši 5.500.000 Kč žalobkyně přihlásila z titulu smlouvy o půjčce ze dne 4. ledna 2000 (dále jen „smlouva o půjčce“).
[6] Insolvenční správce popřel pravost a pořadí dílčích pohledávek P5/1 a P5/3 na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 25. července 2019 (B-55).
[7] Žalobkyně v žalobě ze dne 19. prosince 2019 uvedla, že na základě dohody s družstvem (předsedou a členy družstva) poskytovala družstvu finanční prostředky z důvodu jeho nepříznivé hospodářské situace, přičemž dohoda byla taková, že po zlepšení finanční situace družstva jí finanční prostředky budou vráceny.
3. Insolvenční soud – cituje ustanovení §192 odst. 1 a §200 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po provedeném dokázání k následujícím závěrům:
[1] V případě dílčí pohledávky P5/1 ve výši 7.500.000 Kč žalobkyně v řízení tvrdila, že do družstva v období do 5. dubna 1996 vložila dne 4. ledna 1993 částku 2.000.000 Kč a dne 23. července 1993 částky 1.500.000 Kč a 1.717.654 Kč, v souhrnné výši tedy pouze částku 5.217.654 Kč. I přes poučení poskytnuté jí insolvenčním soudem ve vztahu k částce 2.282.346 Kč nesplnila povinnost tvrzení a je tak nutné v této části žalobu zamítnout.
[2] K prokázání tvrzení o pravosti existence pohledávky ve výši 5.217.654 Kč insolvenční soud provedl důkazy smlouvou o převzetí majetkového vkladu a výslechem svědků. Na základě skutkových zjištění považoval za prokázané, že žalobkyně poskytovala dlužníkovi majetkové vklady, avšak ne konkrétní vklady, jež žalobkyně uplatnila přihláškou. Tvrzené vklady nebylo možné v účetní evidenci dlužníka a žalobkyně ověřit, neboť znalecký posudek nemohl být vypracován. Zjištěný skutkový stav neumožňuje přijmout závěr o pravdivosti žalobkyní tvrzených skutečnostech, pročež žalobkyně neunesla důkazní břemeno a z toho důvodu je na místě rozhodnout v její neprospěch.
[3] Stejné závěry se uplatní i ve vztahu k dílčí pohledávce P5/3, když dle hodnocení insolvenčního soudu listina (smlouva o půjčce) neprokazuje reálné předání finančních prostředků dlužníku a bez zhodnocení účetnictví dlužníka a žalobkyně znalcem nelze dospět k závěru, že žalobkyně reálně poskytla dlužníku finanční prostředky ve výši 5.500.000 Kč z titulu půjčky.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (k odvolání žalobkyně) rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §223, §235 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, §15 odst. 1, §16, §30, §563, §572 odst. 1 a §784 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a §18 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, jakož i ze stanov dlužníka – se nejprve zabýval důvodem, pro který žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dílčí pohledávku P5/1 a dospěl k závěru, že tvrzené finanční prostředky nemají povahu dalších vkladů do družstva. Kdyby žalobkyně prokázala poskytnutí jakýchkoliv finančních prostředků družstvu, pak je mohla poskytnout jen bez právního důvodu a šlo by o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení na straně dlužníka ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
6. Následně přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že v rozsahu nad částku 5.217.654 Kč žalobkyně povinnosti tvrdit a prokázat poskytnutí jednotlivých částek [k čemuž byla poučena podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] nedostála, provedené důkazy (listiny) bez dalšího neprokazují, že by žalobkyně tuto částku poskytla a zároveň žádný z vyslechnutých svědků v řízení tvrzené skutečnosti neosvědčil. Jde-li o částku 5.217.654 Kč, vyšel odvolací soud z ustanovení §451, §456 věty první, §100 a §107 obč. zák. , jakož i z (v rozhodnutí blíže označené) judikatury Nejvyššího soudu, a uzavřel, že tato pohledávka (i kdyby byla nepochybným způsobem prokázána) je promlčena (což insolvenční správce namítal společně s neexistencí těchto pohledávek již v popěrném úkonu).
7. Ve vztahu k dílčí pohledávce P5/3 se odvolací soud rovněž ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že žalobkyně neprokázala poskytnutí půjčky družstvu.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
9. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
12. V posuzované věci dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání [vyjma citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. bod. VI podaného dovolání)] pouze (v bodě V. dovolání) uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „soudní praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014).
14. Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatelka blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popřípadě jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.
15. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného jejich náklady řízení.
16. Žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Byť žalovaný podal (prostřednictvím advokáta) dne 21. června 2023 vyjádření k dovolání, které (obecně vzato) je ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), úkonem právní služby, s ohledem na obsah učiněného podání (v němž žalovaný pouze vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud rozhodl věcně správně, aniž by jakkoli věcně reagoval na podané dovolání a v něm uplatněnou argumentaci) je však v poměrech dané věci Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nemá.
17. Náklady vedlejšího účastníka sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání (které nebylo sepsáno advokátem) ze dne 28. června 2023.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu