ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.139.2022.1
KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 139/2022-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, PSČ 460 14, proti žalovanému Falconcreek Investments Ltd. , se sídlem v Nikósii, Athinon 5, Agios Antonios 1015, Kypr, registrační číslo HE 354191, zastoupenému JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, o určení neexistence práva na uspokojení pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2020, č. j. 76 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 1. července 2020, č. j. 76 ICm XY, KSLB 76 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovanému (Falconcreek Investments Ltd.) určení, že žalovaný nemá (v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce) právo na uspokojení své pohledávky ve výši 402.898,68 Kč v režimu splátkového kalendáře (bod I. výroku), a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
3. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož je pouze na věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna způsobem uvedeným v §2 písm. g/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zda zajištění své pohledávky uplatní v insolvenčním řízení. Potud odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 95/2017. Odvolací soud rovněž uzavřel, že domáhá-li se žalobce určení, že pohledávka žalovaného má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna v přihlášce, nemá tato žaloba povahu žaloby o pořadí pohledávky ve smyslu §195 insolvenčního zákona. Rozhodne-li se zajištěný věřitel přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení jako nezajištěnou, pak se takový postup neprotiví §1 písm. a/ insolvenčního zákona.1.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho prvnímu výroku (posuzováno podle obsahu dovolání), podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to odlišně, než jak byly vyřešeny zejména v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 95/2017. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil.
3. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí mělo za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, přístup k soudu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň považuje právní posouzení věci za nepřezkoumatelné. Dovolatel má za nesprávný výklad §166 insolvenčního zákona přijatý odvolacím soudem. Dále namítá, že interpretace §195 insolvenčního zákona odvolacím soudem i Nejvyšším soudem ve věci sen. zn. 29 ICdo 95/2017 není ústavně konformní a porušuje jeho základní práva. Dle dovolatele totiž není udržitelným výklad §195 insolvenčního zákona, na základě kterého soudy dovodily, že předmětný popěrný úkon dovolatele není popřením pořadí pohledávky.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu s odbornou právní literaturou i ustálenou judikaturou. Je přesvědčen, že mu z §166 insolvenčního zákona nevyplývá žádná povinnost přihlásit svoji pohledávku jako zajištěnou.
5. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka byl vzhledem k době rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. listopadu 2015) i v době od 1. června 2019 (až do jeho skončení) rozhodný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. S tímto (rozhodným) zněním insolvenčního zákona pracoval Nejvyšší soud i při posuzování přípustnosti dovolání.
6. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 3. března 2021, č. j. KSLB 76 INS XY, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalobce. Právní mocí uvedeného usnesení insolvenční řízení vedené na majetek žalobce skončilo. Ve smyslu §159 odst. 4 insolvenčního zákona proto Nejvyšší soud dále řízení považoval za spor o určení neexistence práva na uspokojení ze zajištění pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (což promítl též v označení předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení).1.
2. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
3. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění.
4. K tomu srov. vedle odvolacím soudem přiléhavě zmiňovaného rozsudku sen. zn. 29 ICdo 95/2017 (vydaného v jiném incidenčním sporu vzešlém ze stejného insolvenčního řízení) např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12), usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněné pod číslem 90/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 63/2018.
5. Rovněž v posouzení otázky, zda lze popřít pořadí „nepřednostní“ pohledávky způsobem dovolatelem prosazovaným, odvolací soud nepochybil, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že pohledávku lze popírat co do pořadí pouze na základě tvrzení, že ve skutečnosti jde o pohledávku s horším pořadím, tj. pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§170 insolvenčního zákona), event. pohledávku podřízenou nebo pohledávku společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§172 insolvenčního zákona). K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2017, pod číslem 50.
6. V poměrech projednávané věci je podstatné, že žalovaný svou pohledávku přihlásil jako pohledávku bez práva na přednostní uspokojení, tedy jako pohledávku nezajištěnou. Popírat pořadí pohledávky však nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna, k tomu srov. opětovně i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 95/2017.
7. Na shora uvedených závěrech přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
8. Pro úplnost zbývá dodat, k námitce dovolatele, že shora uvedený výklad charakteru popěrných úkonů a možnosti věřitele disponovat s (přednostním) pořadím své přihlášené pohledávky, vycházející ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 95/2017, není ústavně konformní, že ústavní stížnosti podané dovolatelem proti uvedenému rozsudku Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 18. července 2019, sp. zn. I. ÚS 2298/19, a ze dne 6. srpna 2019, sp. zn. III. ÚS 2419/19.
9. K námitce nepřezkoumatelnosti pak Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že judikatura dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). 1.
2. Napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu uvedené judikatuře neodporuje.
3. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. října 2022), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu