ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.21.2021.1
MSPH 89 INS XY
189 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 21/2021-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce GLOBAL PROPERTIES s. r. o. , se sídlem v Košicích, Trieda KVP 1, PSČ 040 23, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36216071, proti žalované JUDr. Dagmar Mixové , se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181 00, jako insolvenční správkyni dlužníka J. Š., zastoupené Mgr. Hanou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Chládkova 900/4, PSČ 616 00, o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 189 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 189 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), se mění takto:
1/ Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 189 ICm XY, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí – stavební parcely číslo XY, jejíž součástí je stavba XY č. p. XY, stavební parcely číslo XY, jejíž součástí je stavba XY č. p. XY, a pozemků parcelního čísla XY, XY, XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, z majetkové podstaty dlužníka.
2/ Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21.457,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 189 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, jíž se žalobce (GLOBAL PROPERTIES s. r. o.) domáhal vůči žalované (JUDr. Dagmar Mixové, jako insolvenční správkyni dlužníka J. Š.) vyloučení ve výroku označených nemovitých věcí (dále též jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka, a určil, že ke zpeněžení sporných nemovitostí nebo k jinému nakládání s nimi může žalovaná přistoupit před právní mocí tohoto rozhodnutí (bod I. výroku). Dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17.343,20 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud (po provedeném dokazování) vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Důvod, pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, žalobce spatřoval ve skutečnosti, že sám (resp. jeho právní předchůdce) vynaložil značné finanční prostředky na jejich zhodnocení, které přesahuje (podle zpracovaného znaleckého posudku) 90 % hodnoty nemovitostí. Podle žalobce lze považovat toto technické zhodnocení za jinou majetkovou hodnotu, která náleží žalobci a která současně nepřipouští, aby sporné nemovitosti byly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty.
[2] Jako vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsán dlužník.
[3] Dne 1. března 2010 uzavřela společnost ANOBIS, s. r. o. (dále jen „společnost A“) s dlužníkem smlouvu o nájmu nemovitostí (dále jen „smlouva o nájmu“), na jejímž základě přenechal dlužník společnosti A k užívání sporné nemovitosti na dobu 25 let, počínaje 1. březnem 2010. Nájemce ve smlouvě prohlásil, že si je vědom toho, že předmět nájmu nelze v současnosti plnohodnotně užívat a jsou na něm realizovány stavební práce dle zpracované projektové dokumentace. Nájemce se dále zavázal, že zajistí vlastním jménem a na svůj účet dokončení těchto stavebních prací, instalaci technologií a zařízení, s tím, že účelně vynaložené finanční prostředky na dokončení stavby odsouhlasené pronajímatelem budou postupně započteny oproti závazku nájemce z nájemného.
[4] Dne 6. ledna 2014 uzavřeli společnost A (jako nájemce), žalobce (jako nabyvatel) a dlužník (jako pronajímatel) smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o nájmu (dále též jen „smlouva o převodu práv a povinností“), v níž se smluvní strany dohodly na převodu veškerých práv a povinností nájemce vyplývajících ze smlouvy o nájmu na nabyvatele. Nabyvatel se za „postoupení smlouvy o nájmu“ zavázal uhradit nájemci úplatu ve výši 18.000.000 Kč.
[5] Žalobce nepřihlásil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku vzniklou v souvislosti s investicemi vloženými do sporných nemovitostí ve vlastnictví dlužníka.
3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení §160 odst. 4, §224 odst. 1 a 2 a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že žaloba na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka sice byla podána včas, ovšem osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Ž alobce opřel svou aktivní věcnou legitimaci pouze o tvrzení, že do sporných nemovitostí investoval značné finanční prostředky. Taková skutečnost však nezakládá jakékoli právo žalobce ke sporným nemovitostem a nepředstavuje ani důvod, pro který by nemovitosti (ve vlastnictví dlužníka) neměly být sepsány do jeho majetkové podstaty.
4. K tomu insolvenční soud doplnil, že smlouvu o nájmu, na jejímž základě měl právní předchůdce žalobce investovat finanční prostředky do sporných nemovitostí dlužníka, jakož i smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o nájmu, dle které měla všechna práva a povinnosti nájemce přejít na žalobce, navíc shledal absolutně neplatnými, byť se tak stalo v jiném řízení (vedeném pod sp. zn. 189 ICm XY), jež dosud není pravomocně skončeno.
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce zrušil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu odmítl (první výrok), rozhodl, že žalovaná může přistoupit ke zpeněžení či jinému nakládání s nemovitostmi před právní mocí usnesení (druhý výrok), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 21.457,20 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem a zcela se ztotožnil též s jeho právním závěrem, podle kterého žalobce neprokázal právo či jiný důvod bránící zahrnutí sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem sporných nemovitostí, a důvodem pro jejich vyloučení ze soupisu majetkové podstaty nemůže být ani skutečnost, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) jako nájemce investoval finanční prostředky za účelem rekonstrukce sporých nemovitostí, byť se tak stalo se souhlasem dlužníka coby vlastníka sporných nemovitostí. Investice do majetku dlužníka může založit pouze majetkový nárok žalobce vůči dlužníku z titulu smlouvy o nájmu, případně právo na vydání bezdůvodného obohacení, nemohou však představovat důvod, který by měl bránit insolvenční správkyni ve zpeněžení sporných nemovitostí v průběhu insolvenčního řízení.
7. Z uvedených důvodů odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dovodil, že žalobce není osobou oprávněnou podat vylučovací žalobu podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona. Ke zrušení rozsudku insolvenčního soudu a k vydání (nového) usnesení o odmítnutí žaloby pak odvolací soud přistoupil jen proto, že insolvenční soud v rozporu s ustanovením §162 odst. 1 insolvenčního zákona nerozhodl o odmítnutí incidenční žaloby podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona usnesením, ale rozsudkem, tedy formou soudního rozhodnutí, jež je vyhrazena rozhodování o věci samé.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel překládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda skutečnost, že žalobce se souhlasem dlužníka provedl zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, představující více než 90 % hodnoty nemovitostí, zakládá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o vyloučení těchto nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, jinak řečeno, zda popsané zhodnocení sporných nemovitostí ve vlastnictví dlužníka představuje takové právo žalobce nebo takový jiný důvod ve smyslu §225 odst. 1 insolvenčního zákona, pro který by sporné nemovitosti neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka.
10. Dovolatel v obecné rovině poukazuje na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu k otázce podmínek, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona, a dospívá k závěru, že všechny tyto podmínky naplňuje. Nepopírá, že není vlastníkem sporných nemovitostí (to ostatně ani v řízení netvrdil), přesto zde však podle něj existuje jiný důvod, pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. Soudy nižších stupňů se odmítly zabývat dovolatelem nastolenou otázkou „vlastnického práva k technickému zhodnocení nemovitostí, které dnes tvoří naprostou většinu hodnoty předmětných nemovitostí“. Toto technické zhodnocení lze podle dovolatele považovat za jinou majetkovou hodnotu, jejímž vlastníkem je dovolatel.
11. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné. Podle žalované nemůže představovat provedené zhodnocení sporných nemovitostí nic jiného než případný nárok na náhradu vynaložených nákladů. Taková pohledávka však neopravňuje dovolatele k podání vylučovací žaloby podle §225 insolvenčního zákona.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v řešení právní otázky dovolatelem otevřené (týkající se výkladu ustanovení §225 insolvenčního zákona) je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež od podání vylučovací žaloby změn nedoznalo):
§160 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.
(…)
(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat.
(…)
§225 (insolvenčního zákona)
(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
(…)
18. Již v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“) [na který v podrobnostech odkazuje], Nejvyšší soud vysvětlil, že legitimace k podání vylučovací žaloby svědčí osobě (žalobci, vylučovateli), která tvrdí takové skutečnosti, z nichž lze usuzovat, že soupis majetkové podstaty zasahuje do její právní sféry. Srov. shodně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015. Současně musí jít o osobu, která není z možnosti podat vylučovací žalobu vyloučena pro své procesní postavení v daném insolvenčním řízení. Takovou „neoprávněnou“ osobou je dlužník (srov. shodně např. opět R 116/2016 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 28/2020, uveřejněného pod číslem 91/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
19. Skutečnost, že soupis označeného majetku do majetkové podstaty dlužníka sice zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), který není z možnosti podat vylučovací žalobu vyloučen jiným ustanovením zákona, leč žalobcem tvrzené (prokázané) okolnosti nejsou důvodem k vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka (nepředstavují překážku, pro kterou by majetek neměl být zahrnut do soupisu), je důvodem pro zamítnutí vylučovací žaloby, nikoli pro její odmítnutí podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona; žalobce (vylučovatele) nelze jen proto míti za osobu, která k podání vylučovací žaloby nebyla oprávněna.
20. Právní posouzení věci soudy obou stupňů, které možný důvod zamítnutí vylučovací žaloby nesprávně zaměnily s důvodem pro její odmítnutí, tedy správné není.
21. Jakkoli v dotčeném ohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, uvedená skutečnost bez dalšího dovolání důvodným ještě nečiní. Soudy obou stupňů sice nesprávně rozhodly o odmítnutí vylučovací žaloby podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona, současně se však věcně zabývaly důvody, pro které se žalobce domáhal vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a shodně uzavřely, že žalobce v řízení neprokázal, že by mu svědčilo právo vylučující zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu, případně že by zde byl jiný důvod, pro který nemovitosti neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka.
22. Zejména výstupy rozhodovací činnosti insolvenčního soudu lze (zjednodušeně) shrnout tak, že po provedeném dokazování formou rozhodnutí určeného pro rozhodování o věci samé (rozsudek) v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil, přijal závěr o skutkovém stavu a posoudil věc po právní stránce způsobem, jenž měl vyústit ve výrok o zamítnutí vylučovací žaloby (namísto jejího odmítnutí) [chybná byla jen podoba výroku].
23. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého případná existence pohledávky dovolatele vůči dlužníku, vzniklá provedením investic nájemce (společnosti A) do nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, v jejichž důsledku došlo ke zhodnocení pronajatých nemovitostí, nepředstavuje překážku, pro kterou by sporné nemovitosti neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka, přitom nijak nevybočuje z mezí vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení §225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešení otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka (k tomu srov. R 116/2016, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 142/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, uveřejněného pod číslem 28/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2019, uveřejněného pod číslem 98/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že jen na základě dovolatelem uplatněných tvrzení nelze rozumně uvažovat o tom, že by dovolateli svědčilo právo, případně že by zde byl jiný důvod ve smyslu ustanovení §225 odst. 1 insolvenčního zákona, pro který by neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. K tomu, že nešlo o změnu vlastnictví zpracováním věci, srov. v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, uveřejněný pod číslem 28/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu změnil (ve shodě s §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, se zamítá.
26. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů se opírá o §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná, čímž jí vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před oběma soudy.
27. Náklady žalované v řízení před insolvenčním soudem sestávají z odměny její advokátky za tři úkony právní služby ( převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 26. července 2019 a účast na soudním jednání konaném dne 24. září 2019) určené dle §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátní tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 900 Kč) jde o částku 10.200 Kč. Dále žalované náleží cestovné za jízdu její advokátky osobním automobilem k soudnímu jednání na trase Brno – Praha a zpět celkem ve výši 3.133,20 Kč (srov. v podrobnostech vyčíslení nákladů řízení v důvodech rozhodnutí insolvenčního soudu) a náhrada za promeškaný čas cestou na jednání soudu dle §14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu, za 10 půlhodin á 100 Kč (celkem 1.000 Kč). Odměna a náhrady tak činí celkem částku 14.333,20 Kč. S připočtením částky 3.010 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži dovolatele náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před insolvenčním soudem ve výši 17.343,20 Kč.
28. Náklady žalované v odvolacím řízení sestávají z odměny její advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 19. června 2019) ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) , činí náklady žalované v odvolacím řízení celkem 4.114 Kč.
29. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku 21.457,20 Kč .
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl (posuzováno dle konečného výsledku) s dovoláním úspěšný a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. ledna 2021) ve výši 3.100 Kč a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu