ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.36.2021.1
KSHK 45 INS XY
45 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 36/2021-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Petry Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Š. K., narozeného XY, zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, PSČ 530 02, proti žalované JUDr. Šárce Veskové , se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, PSČ 500 06, jako insolvenční správkyni dlužníka BERIL - EXIM s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BERIL - EXIM s. r. o. , se sídlem ve Vysokově 140, PSČ 549 12, identifikační číslo osoby 25945840, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 45 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Mgr. Ing. Petra Hýsková, jako insolvenční správkyně dlužníka Š. K.) domáhala vůči žalované [JUDr. Šárce Veskové, jako insolvenční správkyni dlužníka BERIL - EXIM s. r. o. (dále též jen „B. s. r. o.“)] určení, že pohledávka Š. K. (dále též jen „Š. K.“) ve výši 13 452 758,89 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (B. s. r. o.) je po právu a považuje se zjištěnou co do pravosti a výše (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že nárok žalobkyně není promlčen. Cituje ustanovení §193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na protokol z přezkumného jednání ze dne 7. března 2017, odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož popěrný úkon žalované odpovídá procesnímu úkonu dle §42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jeho obsah je jasný a srozumitelný. Na neúčinnost popěrného úkonu nelze usuzovat ani z toho, že důvody popření „se nacházejí na formuláři“ v kolonce „důvod vzniku zajištění“. Z přezkumného listu plyne, že žalovaná pohledávku popřela proto, že dlužník neodpovídá za vznik škody, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti dlužníka. Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud posoudil kupní smlouvu ze dne 22. května 2007 uzavřenou mezi Š. K. (jako kupujícím) a dlužníkem B. s. r. o. (jako prodávajícím) jako smlouvu platnou, když s odkazem na §409 a §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, konstatoval, že ve smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávajícího. Smlouvu ze dne 26. června 2007, o záměně účastníků oné kupní smlouvy, vyhodnotil odvolací soud jako nepojmenovanou smlouvu, kterou Š. K. nebyl zmocněn k vymáhání škod po dodavateli (dlužníku B. s. r. o.). Rovněž leasingovou smlouvu uzavřenou mezi Š. K. a společností Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o. (dále jen „společnost DL“) odvolací soud posoudil jako platnou. Uzavřel, že v dané věci není žalobkyně věcně legitimována. Š. K. se nikdy nestal vlastníkem autojeřábu; po zaplacení kupní ceny se jeho vlastníkem stala společnost DL.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. S odkazy na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se určuje, že pohledávka dovolatelky je po právu ve výši 13 452 758,89 Kč.
5. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil popěrný úkon žalované, který je podle dovolatelky neúčinný z důvodu neurčitosti. Uvádí, že formulace žalované uvedená při popření u zvláštního přezkumného jednání „popírá v plné výši co do pravosti a výše“, i ve vyrozumění ze dne 23. března 2018, v němž je uvedeno „insolvenční správce popírá pravost pohledávky, a to v plné výši“ je nesrozumitelná. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“).
6. Dále dovolatelka tvrdí, že odvolací soud vydal překvapivý rozsudek, když účastníky řízení nepoučil o svém odlišném právním názoru o neexistenci věcné legitimace žalobkyně. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16.
7. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
8. Dovolatelka podala dovolání výslovně „do všech bodů výroku“ rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl bez dalšího podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (přípustnost dovolání vylučuje §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
9. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o účincích popěrného úkonu insolvenční správkyně), je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud v R 76/2002, jehož závěry se uplatní i v insolvenčních poměrech (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 137/2017) a k nimž se Nejvyšší soud přihlásil mimo jiné např. v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“), nebo v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval úsudek, podle něhož popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání).
12. Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [R 39/2019]. V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. Srov. opět R 39/2019, nebo důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 110/2017, a ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021.
13. Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce. K tomu viz R 39/2019.
14. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 54/2021 pak Nejvyšší soud doplnil, že při výkladu popěrného úkonu, jímž insolvenční správce popírá celou výši přihlášené nevykonatelné pohledávky věřitele, je nutné přihlížet k důvodům popření, které insolvenční správce může doplňovat nebo měnit (v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
15. Na výše shrnutých závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že popěrný úkon insolvenční správkyně (žalované) je – s ohledem na důvod popření zaznamenaný v přezkumném listě – srozumitelný a určitý, jenž představuje popření pravosti pohledávky dovolatelky.
16. K dovolatelkou namítané „překvapivosti“ rozhodnutí co do závěru o nedostatku její aktivní věcné legitimace vzhledem k výhradě vlastnického práva obsažené v kupní smlouvě (tedy k námitce podložené poukazem na odstavec 20. bod [2] odůvodnění napadeného rozhodnutí), Nejvyšší soud uvádí, že námitku výhrady vlastnického práva (ve spojení s tvrzením, že nebylo prokázáno, že Š. K. uhradil kupní cenu) uplatnila žalovaná v řízení před insolvenčním soudem v závěrečném návrhu z 25. července 2019 (č. l. 219-220) a zopakovala ji též ve vyjádření k odvolání dovolatelky (podání datované 8. října 2019, č. l. 241-244). Závěr, že Š. K. se nestal vlastníkem autojeřábu, obsahuje již rozsudek insolvenčního soudu (srov. odstavce 24. a 25. jeho odůvodnění). Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že byla-li určitá právní otázka (zde otázka vlastnictví autojeřábu, z jejíhož zodpovězení plyne závěr o nedostatku věcné legitimace dovolatelky) zkoumána (ať již bez podnětu účastníků nebo na základě jimi formulovaných námitek) již v řízení před soudem prvního stupně, pak rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu mohl být „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí odvolacího soudu není „překvapivé“ jen proto, že otázku spornou již v řízení před soudem prvního stupně řeší jinak než soud prvního stupně.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. března 2021).
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu