ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.39.2022.1
KSBR 26 INS 25520/2015
74 ICm 3653/2018
sp. zn. 29 ICdo 39/2022-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce O. D. , zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, proti žalovaným 1/ Kancelář správců v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 04204867, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. V., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, a 2/ MERVIMO INVEST s. r. o., se sídlem v Brně, Pěstitelská 196/18, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 07644400, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 3653/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. V. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 25520/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2021, č. j. 74 ICm 3653/2018, 14 VSOL 171/2021-253 (KSBR 26 INS 25520/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce druhého žalovaného.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2021, č. j. 74 ICm 3653/2018-195, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. listopadu 2018 uzavřené mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej v rozsudku blíže specifikovaných nemovitých věcí (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud, cituje §2 písm. g/ (ve znění účinném do 3. ledna 2019), §159 odst. 1 písm. f/, §163 odst. 3 (ve znění účinném do 31. března 2019), §219 odst. 4, §230, §289 a §293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že věřitel CANTABELA SERVIS s. r. o. (dále jen „věřitel C. S.“), jehož pohledávka byla zjištěna ve výši 7 035 109,24 Kč, je zajištěným věřitelem prvním v pořadí, podle znaleckého posudku ze dne 10. října 2016 (B-30) činí obvyklá cena nemovitostí 5 000 000 Kč a pokyn věřitele C. S. ze dne 19. listopadu 2018 uváděl, že zpeněženo má být za částku 4 300 000 Kč ve prospěch druhého žalovaného. Znalecký posudek byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku od 25. července 2018, kdy se s ním mohl věřitel C. S. seznámit. K uzavření kupní smlouvy došlo 30. listopadu 2018 prodejem mimo dražbu za 4 300 000 Kč druhému žalovanému, který řádně uhradil kupní cenu, a vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nastal s účinky ke dni 6. prosince 2018.
3. Insolvenční soud uzavřel, že první žalovaný postupoval v souladu s pokynem zajištěného věřitele C. S. a nebyl tak dán důvod pro aplikaci §293 odst. 2 ve spojení s §230 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť je zřejmé, že na případného dalšího zajištěného věřitele v pořadí se (z výtěžku zpeněžení zajištění) nemohlo dostat ničeho a první žalovaný nemohl ani očekávat, že by předmět zajištění byl zpeněžen za vyšší částku než 7 035 109,24 Kč.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že právní otázka „zda v případě, že zajištěný věřitel první v pořadí ke svému pokynu, jak má být zpeněžena zástava, podle §293 insolvenčního zákona nepřiložil písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, je osoba s dispozičním oprávněním povinna postupovat podle §230 odst. 4 insolvenčního zákona (vyrozumět soud, který má nařídit jednání),“ jež byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena, má být v dané situaci posouzena odlišně. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě bude vyhověno.
6. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou, shrnutou níže, na níž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech:
1/ V usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)]. K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem, případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména právo na co nejvyšší míru uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce, jak plyne z §36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R 34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje §293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
2/ Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle §230 a §293 insolvenčního zákona považují v souladu s §167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti zajištění věřitelé (§2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle §167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle §219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují. Jestliže tedy znalecký posudek dle §219 odst. 4 insolvenčního zákona určí hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky již v pořadí prvního zajištěného věřitele, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle §230 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. února 2021, sp. zn. I. ÚS 2573/20).
3/ Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle §293 odst. 1 poslední věty ve spojení s §167 odst. 1 a 3 a §219 odst. 4 insolvenčního zákona nebo za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle §167 odst. 3 insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle §159 odst. 1 písm. f/ a §289 odst. 3 insolvenčního zákona. Viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018.
9. V poměrech dané věci se uvedené judikatorní závěry promítají následovně. Není pochyb o tom, že podle znaleckého posudku ze dne 10. října 2016 (B-30) byl za zajištěného věřitele (pro účely udílení pokynů ke zpeněžení zajištěného majetku) považován pouze věřitel C. S. Obvyklá cena části souboru nemovitostí označená v soupisu majetkové podstaty jako nemovitosti n3, jež je pro účely znaleckého posudku označena jako část C/ Řeznická výrobna, která byla předmětem zajištění, totiž činila 5 000 000 Kč, přičemž zajištěná pohledávka věřitele C. S. činila 7 035 109,24 Kč. Za zajištěného tak v tomto případě byl soudy považován pouze věřitel C. S., a to v souladu s §167 odst. 3 insolvenčního zákona, nikoliv (též) další v pořadí zajištěný věřitel Maso Čáslav s. r. o. se zajištěnou pohledávkou 123 736,01 Kč.
10. Zbývá dodat, že námitka dovolatele ohledně nepřiléhavosti rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018 pro odlišnost skutkového stavu daného rozdílnou dobou mezi vyhotovením znaleckého posudku a prodejem předmětu zajištění (odůvodněná tím, že „cena nemovitostí v posledních letech prudce stoupala“), neobstojí již proto, že zjištěná zajištěná pohledávka věřitele C. S. převyšovala (dovolatelem zpochybňovanou) obvyklou cenu o více než 2 mil. Kč.
11. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit druhému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. února 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu druhého žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení neplatnosti kupní smlouvy podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona je ve smyslu §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal druhému žalovanému k tíži žalobce.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn skutečností, že prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu