ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.4.2022.1
MSPH 90 INS XY
205 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 4/2022-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 91 98 77, jako insolvenčního správce dlužníka ICON Company s. r. o., proti žalované G. K. , narozené XY, bytem XY, o určení pravosti vykonatelných pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ICON Company s. r. o. , se sídlem v Praze 5, V zářezu 902/4, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24 85 30 46, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2021, č. j. 205 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemám právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 26. dubna 2021, č. j. 205 ICm XY, zastavil řízení ve věci určení pravosti popřené vykonatelné pohledávky č. 2 ve výši 12.686.845,- Kč (dílčí pohledávka č. 1) a ve výši 2.956.034,89 Kč (dílčí pohledávka č. 2) pro překážku věci zahájené (§83, §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 28. června 2021, č. j. 205 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obsahu insolvenčního spisu plyne, že:
1) Insolvenční soud k návrhu dlužníka usnesením ze dne 2. listopadu 2020, č. j. MSPH 90 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Zůzu (dále jen „původní insolvenční správce“).
2) Na přezkumném jednání konaném dne 29. ledna 2021 popřel původní insolvenční správce (mimo jiné) pravost přihlášených vykonatelných pohledávek žalované, konkrétně dílčí pohledávku č. 1 ve výši 12.686.845,- Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 2.956.034,89 Kč. Insolvenční soud na přezkumném jednání poučil původního insolvenčního správce, aby do 30 dnů od přezkumného jednání podal u insolvenčního soudu žalobu, kterou uplatní své popření proti žalované (B-7). Po skončení přezkumného jednání následovala schůze věřitelů, která rozhodla o odvolání původního insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce (žalobce); insolvenční soud usnesením ze dne 29. ledna 2021, č. j. MSPH 90 INS XY, posledně označené rozhodnutí schůze věřitelů potvrdil (a na usnesení vyznačil doložku právní moci dnem 26. února 2021).
3) Původní insolvenční správce podal dne 14. února 2021 u insolvenčního soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že žalovaná nemá za dlužníkem vykonatelné dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17.841.280,69 Kč a č. 2 ve výši 2.956.034,89 Kč; řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm XY.
4) V projednávané věci podal žalobce u insolvenčního soudu dne 26. února 2021 žalobu, kterou se vůči žalované domáhá určení, že přihlášené dílčí vykonatelné pohledávky č. 1 ve výši 12.686.845,- Kč a č. 2 ve výši 2.956.034,89 Kč nejsou po právu.
Na tomto základě odvolací soud ‒ vycházeje z týchž ustanovení občanského soudního řádu ustanovení – především zdůraznil, že původní insolvenční správce postupoval při podání žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 205 ICm XY v souladu s ustanoveními §36 odst. 1 a §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když ve shodě s poučením ze strany insolvenčního soudu plnil své zákonné povinnosti; přitom řízení v označené věci dále probíhá a insolvenční soud jako s žalobcem jedná s aktuálním insolvenčním správcem (Indra-Šebesta v. o. s.).
Jelikož mezi týmiž účastníky o téže věci již probíhá řízení na základě žaloby podané 14. února 2021 (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm XY), insolvenční soud řízení v projednávané věci po právu zastavil pro překážku věci zahájené.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které dosud nebyly (podle jeho názoru) dovolacím soudem zodpovězeny, a to zda: a) mohl původní insolvenční správce podat incidenční žalobu, aniž by byl ustanoven odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávky a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů, b) je možné považovat podání takové žaloby za plnění povinností podle ustanovení §36 odst. 1 insolvenčního zákona, a c) je překážka litispendence (§83 o. s. ř.) „uplatnitelná“ v případě, kdy je v pořadí první řízení zahájeno žalobou, kterou podala k tomu neoprávněná (aktivně nelegitimovaná) osoba.
Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení v projednávané věci a ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm XY a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl (počínaje dnem 29. ledna 2021) jedinou osobou, jíž svědčila aktivní legitimace k podání „žalob na určení popřených pohledávek“; přitom původní insolvenční správce neměl po svém odvolání z funkce oprávnění takovou žalobu podat ani podle ustanovení §29 odst. 4 insolvenčního zákona. Zahájení incidenčního sporu k tomu neoprávněnou osobou tak nemohlo založit překážku litispendence ve vztahu k projednávané věci.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, připomenul (poukazuje příkladmo na důvody svého rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§36 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§1400 až §1447 o. z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§1405 až §1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§1409 až §1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).
K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněném pod číslem 34/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021.
Současně Nejvyšší soud v důvodech usnesení sp. zn. 29 Cdo 819/2018 zdůraznil, že k ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku, patří (i) ustanovení §1443 o. z. Přitom z důvodové zprávy (Zvláštní část, k §1438 až §1447) vyplývá, že toto „ustanovení navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu“.
Konečně Nejvyšší soud nepřehlédl, že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§89 odst. 1 insolvenčního zákona). V situaci, kdy se nezměnitelnost rozhodnutí o odvolání původního insolvenčního správce dlužníka z funkce a současném ustanovení nového insolvenčního správce dlužníka pojí až s právní moci takového rozhodnutí (usnesení), která se blíží okamžiku (nebo jej může překročit), k němuž uplyne propadná lhůta stanovená odvolávanému insolvenčnímu správci k určitému procesnímu úkonu (zde lhůta k podání žaloby o určení pravosti vykonatelné pohledávky), je v souladu s požadavkem odborné péče (§36 odst. 1 insolvenčního zákona) jestliže insolvenční správce, vůči němuž je usnesení o odvolání účinné, leč dosud nenabylo právní moci, učiní (v souladu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 819/2018) vše nezbytné k tomu, aby nedošlo ke zmeškání daného procesního úkonu (včetně toho, že „jako insolvenční správce dlužníka“ včas podá odporovou žalobu). V poměrech dané věci je řečené umocněno tím, že v usnesení ze dne 29. ledna 2021, které bylo doručeno původnímu insolvenčnímu správci dne 8. února 2021, stanovil insolvenční soud (současně) původnímu insolvenčnímu správci lhůtu k podání zprávy o své činnosti v délce (do 30 dnů), tj. ve lhůtě přesahující konec zákonné lhůty k podání odporové žaloby podle §199 odst. 1 insolvenčního zákona.
O tom, že původní insolvenční správce byl oprávněn (aktivně legitimován) podat žalobu o popření (vykonatelných) pohledávek žalované (viz řízení vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm XY), ačkoli již byl z funkce odvolán, tak nemá (vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci) ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Nad rámec výše uvedené Nejvyšší soud dodává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2021, č. j. 205 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), k odvolání (tamního) žalobce (Indra-Šebesta v. o. s., který se stal účastníkem řízení poté, kdy byl ustanoven novým insolvenčním správce dlužníka) změnil usnesení ze dne 2. července 2021, č. j. 205 ICm XY, jímž insolvenční soud odmítl žalobu, tak, že se žaloba neodmítá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu