ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.47.2021.1
KSHK 35 INS XY
35 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 47/2021-85
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Comfort Money s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 24209589, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, proti žalovanému Mgr. Danielu Tomíčkovi , se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice I. D., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice I. D. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 35 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 35 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) dne 18. prosince 2019 se žalobce (Comfort Money s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Danielu Tomíčkovi, jako insolvenčnímu správci dlužnice I. D.) určení pořadí svých vykonatelných, nezajištěných pohledávek za dlužnicí (I. D.) ve výši 292 036,47 Kč, 2 788 Kč a 576 610,80 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 6. srpna 2020, č. j. 35 ICm XY, insolvenční soud odmítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném určení, že má v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 35 INS XY (dále jen „insolvenční řízení dlužnice“) vykonatelnou, nezajištěnou pohledávku ve výši 224 000 Kč (evidovanou pod P-2/1) s tím, že tato pohledávka je pohledávkou nepodřízenou (bod I. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/1) je ve výši 68 036,47 Kč pohledávkou podřízenou (bod II. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/2) je ve výši 2 788 Kč pohledávkou podřízenou (bod III. výroku), určil, že pohledávka žalobce v insolvenčním řízení dlužnice (evidovaná pod P-2/3) je ve výši 576 610,80 Kč pohledávkou podřízenou (bod IV. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V. výroku).
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Smlouvou o úvěru ze dne 6. února 2015 (dále jen „smlouva o úvěru“) se žalobce zavázal poskytnout dlužnici a jejímu manželovi (dále společně jen „manželé“) spotřebitelský úvěr ve výši 112 000 Kč a manželé se zavázali poskytnutou částku vrátit spolu s úroky. Úrok byl sjednán ve výši 28 % ročně. Úvěr měl být splacen ve 120 měsíčních splátkách po 2 788 Kč (od února 2015 do ledna 2025). Poplatek za sjednání závazku činil 12 000 Kč a byl započten oproti čerpání úvěru. Pro případ porušení závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každý kalendářní den, kdy trvá porušení závazku.
[2] Notářským zápisem ze dne 6. února 2015 sepsaným notářským kandidátem Mgr. Leošem Mitáčkem pod NZ 49/2015 (dále jen „notářský zápis“) manželé uznali vůči žalobci závazek ze smlouvy o úvěru a dali svolení k přímé vykonatelnosti tohoto zápisu.
[3] Usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
[4] Přihláškou pohledávky ze dne 26. září 2019, evidovanou v insolvenčním rejstříku pod P2, uplatnil žalobce v insolvenčním řízení dlužnice nezajištěné, vykonatelné a nepodřízené pohledávky v celkové výši 871 435,27 Kč, a to na základě notářského zápisu. Šlo o pohledávku P-2/1 ve výši 292 036,47 Kč [jistina 112 000 Kč a smluvní úrok a úrok z prodlení 292 036,47 Kč (správně 180 036,47 Kč)], pohledávku P-2/2 ve výši 2 788 Kč (splatná pohledávka podle exekučního titulu) a pohledávku P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč (smluvní pokuta od 26. února 2015 do 28. července 2019).
[5] V seznamu přihlášených pohledávek ze dne 21. října 2019 (B-4) popřel žalovaný co do pořadí pohledávku P-2/1 v částce 68 036,47 Kč, pohledávku P-2/2 v částce 2 788 Kč (v celém rozsahu) a pohledávku P-2/3 v částce 576 610,80 Kč (v celém rozsahu) z důvodu, že jde o podřízené pohledávky podle §172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť převyšují přihlášenou jistinu.
[6] Žalovaný uvědomil žalobce vyrozuměním ze dne 5. prosince 2019 o popření jeho pohledávek.
[7] Usnesením ze dne 20. prosince 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, insolvenční soud mimo jiné schválil zprávu o přezkumu a schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesení nabylo právní moci dne 20. prosince 2019.
[8] Žalobce podal dne 18. prosince 2019 žalobu o určení pořadí pohledávek.
4. Na základě těchto skutkových zjištění insolvenční soud k pohledávce P-2/1 v části „240 000 Kč“ (správně 224 000 Kč) uvedl, že žalovaný její pořadí nepopřel, žalobce tak nebyl osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby, proto žalobu v této části odmítl.
5. U pohledávek P-2/1 v části 68 036,47 Kč a pohledávek P-2/2 a P-2/3 se zabýval tím, zda podle §172 odst. 2 insolvenčního zákona jde o pohledávky podřízené. Uvedl, že „konec“ citovaného ustanovení byl doplněn novelou insolvenčního zákona [zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] s účinností k 1. červnu 2019. Žádné přechodné ustanovení citované novely insolvenčního zákona nestanoví, že by se za podřízené považovaly pouze ty pohledávky, které vznikly po datu účinnosti této novely. Aplikací uvedeného ustanovení na pohledávky vzniklé i před 1. červnem 2019 tak podle insolvenčního soudu nedochází k retroaktivitě.
6. Výše jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku činila 112 000 Kč, úrok, úrok z prodlení a smluvní pokuta přihlášené do insolvenčního řízení činí 759 435,27 Kč. Nepodřízené pohledávky tak jsou pouze co do výše 224 000 Kč (jistina ve výši 112 000 Kč a příslušenství v téže výši), ve zbytku, tj. co do výše 647 435,27 Kč, jde o pohledávky podřízené, neboť převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.
7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II., III. a IV. výroku tak, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávky žalobce evidované pod P-2/1 ve výši 68 036,47 Kč, pod P-2/2 ve výši 2 788 Kč a pod P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč jsou pohledávkami nepodřízenými (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
8. Odvolací soud považoval shodně s insolvenčním soudem žalobu za podanou v zákonem stanovené lhůtě a osobou aktivně věcně legitimovanou. Šlo sice o pohledávky vykonatelné, popřeny však byly toliko co do pořadí, proto měl legitimaci k podání žaloby věřitel.
9. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu obsahovalo veškeré zákonné náležitosti podle §157 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Cituje dále §172 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019, jakož i čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 31/2019 Sb., odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že aplikace aktuálního znění insolvenčního zákona v projednávaném případě není nepřípustnou pravou retroaktivitou.
11. Nepřípustnost pravé retroaktivity se zásadně dotýká hmotněprávní úpravy. Ve vztahu k procesním předpisům byla pravá retroaktivita shledána Ústavním soudem nepřípustnou zásadně jen za situace, kdy došlo ke změně procesních pravidel v průběhu již zahájeného řízení. V tomto směru odkázal odvolací soud na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/2014, a ze dne 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Ustanovení §172 odst. 2 insolvenčního zákona upravuje postup při uspokojování určitého typu pohledávek, a jde tedy o ustanovení procesního charakteru. Čl. II. zákona č. 31/2019 Sb. vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, přitom zůstávají zachovány. V insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku do 1. června 2019, je nutné hledět na pohledávky uvedené v novelizovaném §172 odst. 2 insolvenčního zákona jako na nepodřízené, naopak v řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku po 31. květnu 2019, je nutné na takové pohledávky pohlížet jako na podřízené.
12. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno v červenci 2019, tj. v době účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., a žalobce tak byl povinen vycházet z §172 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění po novele. V době, kdy žalobce podával přihlášku pohledávek, měl pohledávky v části přihlásit jako podřízené. Jestliže tak neučinil, byl správný postup žalovaného, který pořadí pohledávek popřel.
13. Za nepřiléhavou považoval odvolací soud námitku žalobce, že aplikací §172 odst. 2 insolvenčního zákona došlo k zásahu do jeho právní jistoty a tím i legitimního očekávání, neboť uvedené ustanovení platilo dříve, než si žalobce své pohledávky do insolvenčního řízení přihlásil, a byl mu znám postup při jejich uspokojování.
14. Změnu bodu II., III. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud tím, že žalobce se žalobou domáhal určení, že jeho pohledávky nejsou podřízené, proto insolvenční soud, dospěl-li k závěru, že nárok žalobce není důvodný, měl žalobu zamítnout. Určit, že sporné pohledávky jsou podřízené, nemohl, neboť by rozhodoval o jiném než žalobcem uplatněném nároku.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že pohledávky žalobce P-2/1 ve výši 68 036,47 Kč, P-2/2 ve výši 2 788 Kč a P-2/3 ve výši 576 610,80 Kč jsou pohledávkami nepodřízenými.
16. Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku, zda lze §172 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění po novele učiněné zákonem č. 31/2019 Sb., vztáhnout i na pohledávky vzniklé před účinností této novely.
17. Podřízené pohledávky považuje dovolatel za pohledávky nižší kvality, a to proto, že tyto se uspokojují až po uhrazení všech ostatních pohledávek, kterých se insolvenční řízení týká, není s nimi spojeno hlasovací právo na schůzi věřitelů, jakož i proto, že dlužník se může podle §412a odst. 3 insolvenčního zákona úspěšně oddlužit, aniž na takové pohledávky cokoliv plní. V důsledku novely tak došlo ke změně kvality pohledávek vzniklých z titulu úroků, úroků z prodlení, poplatků z prodlení a smluvních pokut sjednaných pro případ prodlení (tyto pohledávky označuje dovolatel zkratkou „sankce“), a to v neprospěch věřitelů, kdy z původně nepodřízených pohledávek se staly pohledávky podřízené.
18. Podle dovolatele lze novelizované ustanovení §172 odst. 2 insolvenčního zákona aplikovat pouze na pohledávky, které vznikly až po nabytí účinnosti novely, když opačný výklad by byl v rozporu se zákazem pravé retroaktivity právních norem a tím i zásady legitimního očekávání.
19. Ustanovení §172 odst. 2 insolvenčního zákona není procesněprávní normou, jak uvedl odvolací soud, ale naopak má hmotněprávní charakter, a to s ohledem na důsledky jeho užití. Jeho aplikací v insolvenčním řízení se rozšiřuje okruh podřízených pohledávek. Pro účely insolvenčního řízení jsou za podřízené pohledávky považovány i pohledávky vzniklé z titulu sankcí, které ovšem hmotné právo za podřízené pohledávky samo o sobě nepovažuje. Proto uvedené ustanovení v rozporu s hmotným právem stanovuje přednostní uspokojení pohledávek ostatních věřitelů před pohledávkami věřitelů vzniklých ze sankcí.
20. S poukazem na „rozhodnutí“ Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2018, sen. zn. 4 VSOL 547/2018, a na „rozhodnutí“ Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 4 Afs 224/2016, uvádí, že rovněž úprava pohledávek osob odpovědných za správu domu a pozemku souvisejících s jejich správou podle §298 odst. 8 insolvenčního zákona, respektive pohledávek za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, má hmotněprávní konsekvence či hmotněprávní účinky. Z uvedeného vyvozuje, že rovněž §172 odst. 2 insolvenčního zákona patří k normám, jež mají hmotněprávní charakter, a dotýká se ho tak nepřípustnost pravé retroaktivity i v případě, že k jeho změně došlo před zahájením insolvenčního řízení, do něhož mají být pohledávky věřitele přihlášeny.
21. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 15. září 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14, ze dne 24. května 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 605/06, a nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, vztahující se k výkladu zákazu retroaktivity, principu právní jistoty, důvěry v právo a ochrany nabytých práv, dovolatel tvrdí, že insolvenčním zákonem ve znění před účinností novely se musí řídit nejenom vznik pohledávek z titulu sankcí vzniklých před její účinností, ale i jejich následná kategorizace předurčující způsob jejich uspokojení v insolvenčním řízení. V době vzniku pohledávek měl věřitel legitimní očekávání, že v případě zjištění úpadku dlužníka budou jeho pohledávky uspokojeny jako pohledávky nepodřízené.
22. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení dovolatelem předložené otázky, k níž se dovolací soud dosud výslovně nevyjádřil.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Podle §172 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v §170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu (odstavec 1). Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2).
26. Podle §172 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019 (po změně učiněné zákonem č. 31/2019 Sb.), po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v §170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu (odstavec 1). Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v §170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku (odstavec 2).
27. Podle čl. II zákona č. 31/2019 Sb. se v insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
28. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se tedy ve výše uvedeném právním rámci zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu dovoláním vymezené otázky aplikace §172 odst. 2 insolvenčního zákona.
29. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval výkladem zpětné účinnosti zákona. Srov. např. usnesení ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v insolvenčních poměrech usnesení ze dne 24. února 2021, sen. zn. 29 NSČR 38/2020, uveřejněné pod číslem 88/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2021“). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem 35/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněné pod číslem 25/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
30. Ústavní soud se k problematice pravé a nepravé retroaktivity vyjádřil např. v (dovolatelem odkazovaném) nálezu svého pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ve kterém ve shodě s článkem TICHÝ, L. K časové působnosti novely občanského zákoníku, uveřejněným v časopise Právník, č. 12, ročník 1984, s. 1104, zdůraznil, že pravá retroaktivita „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých.“ (PROCHÁZKA, A. Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800).
31. S ohledem na dikci přechodného ustanovení obsaženého v čl. II. zákona č. 31/2019 Sb. lze konstatovat, že právní vztahy vzniklé v řízení, v němž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka před nabytím účinnosti tohoto zákona, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu (k tomu srov. R 88/2021). Ve světle výše nastíněné judikatorní praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nutno dojít k závěru, že citované ustanovení nepůsobí v procesněprávní rovině nikterak retroaktivně.
32. Dále je třeba zdůraznit, že novelizované ustanovení §172 odst. 2 insolvenčního zákona definující podřízené pohledávky, a tedy určující jejich postavení v insolvenčním řízení, není ustanovením hmotněprávním, upravujícím charakter takových pohledávek či jejich uplatňování (kdekoliv) mimo insolvenční řízení, nýbrž procesněprávním ustanovením sloužícím toliko pro potřeby speciálního (insolvenčního) civilního řízení. Případné „hmotněprávní konsekvence“, jichž se dovolatel dovolává, tedy spočívají výhradně ve způsobu uspokojování pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Ani v tomto případě však nelze hovořit o retroaktivitě pravé, neboť nová právní úprava nedává vzniknout novým právním vztahům před nabytím vlastní účinnosti a ani již vzniklé právní vztahy s účinky před okamžikem vlastní účinnosti nemění, nýbrž pouze na již vniklé pohledávky do budoucna (pro insolvenční řízení zahájená až po nabytí účinnosti zákona č. 31/2019 Sb.) váže jiná procesní práva a povinnosti, než tak činila úprava předchozí. Poukazy dovolatele na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2018, sen. zn. 4 VSOL 547/2018, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017, č. j. 4 Afs 224/2016-34, v daných souvislostech nejsou případné. V první z označených věcí šlo o to, že absentovalo přechodné ustanovení a soud prvního stupně aplikoval novelizované ustanovení insolvenčního zákona na již probíhající insolvenční řízení. V druhé věci pak byl závěr o hmotněprávních účincích §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona obsažen toliko v naraci argumentace Krajského soudu v Brně a Nejvyšší správní soud se v tomto směru nijak nevyjadřoval.
33. Rozhodnou pro aplikaci znění insolvenčního zákona účinného od 1. června 2019 (jak ostatně vyplývá i přímo z dikce přechodného ustanovení čl. II zákona č. 31/2019 Sb.) je tedy skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno a bylo v něm vydáno rozhodnutí o úpadku po nabytí účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., tj. po 1. červnu 2019.
34. V době po 1. červnu 2019 si dovolatel (coby věřitel dlužnice) již musel být vědom toho, že bude-li rozhodnuto o úpadku dlužnice a bude-li způsobem řešení jejího úpadku oddlužení, bude část jeho pohledávek v insolvenčním řízení považována za pohledávky podřízené ve smyslu §172 insolvenčního zákona. Na tom nic nemění skutečnost, že v době vzniku pohledávky toto pravidlo nebylo upraveno v insolvenčním zákoně. Úprava způsobu oddlužení a jednotlivých konkrétních pravidel, která mohou ovlivnit výši uspokojení pohledávek věřitelů (jako např. délka trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře a případné stanovení minimální výše uspokojení pohledávek věřitelů), je totiž zcela na vůli zákonodárce, přičemž věřitel nemá jistotu, zda pravidla, která platí v době vzniku jeho pohledávky za dlužníkem, budou ve stejné podobě platit i v době, kdy bude svou pohledávku za dlužníkem vymáhat v insolvenčním řízení.
35. K uvedenému lze doplnit, že Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 vysvětlil (při úvaze o ústavněprávní akceptovatelnosti nepravé retroaktivity), že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, respektive ochrany základních práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
36. Ani těmto závěrům se předmětná úprava neprotiví. Srov. dále (v konkursních poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) ve srovnatelných souvislostech výklad podaný ke změně pořadí přihlášených pohledávek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 519/2001, uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
37. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu