ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.54.2022.1
KSPA 44 INS 4748/2021
53 ICm 1781/2021
sp. zn. 29 ICdo 54/2022-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka MIKA, a. s., se sídlem v České Třebové, Skalka 1858, PSČ 560 02, identifikační číslo osoby 48154890, zastoupeného Mgr. Janem Vytiskou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 4748/2021, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. KSPA 44 INS 4748/2021, 4 VSPH 560/2021-A-13, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích pod sp. zn. 53 ICm 1781/2021, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022, č. j. 53 ICm 1781/2021, 103 VSPH 908/2021-22 (KSPA 44 INS 4748/2021), takto:
I. Dovolání proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022, č. j. 53 ICm 1781/2021, 103 VSPH 908/2021-22 (KSPA 44 INS 4748/2021), jíž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2021, č. j. 53 ICm 1781/2021-10, o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. KSPA 44 INS 4748/2021, 4 VSPH 560/2021-A-13, pokud jím bylo odmítnuto odvolání věřitele LETRANS s. r. o., se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022, č. j. 53 ICm 1781/2021, 103 VSPH 908/2021-22 (KSPA 44 INS 4748/2021), a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2021, č. j. 53 ICm 1781/2021-10, se v rozsahu, ve kterém jimi bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost podané proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. KSPA 44 INS 4748/2021, 4 VSPH 560/2021-A-13, jíž bylo odmítnuto odvolání dlužníka, zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 15. září 2021, č. j. 53 ICm 1781/2021-10, zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž se dlužník (MIKA, a. s.) domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. 4 VSPH 560/2021-A-13 (správně jde o usnesení č. j. KSPA 44 INS 4748/2021, 4 VSPH 560/2021-A-13).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužník dne 12. března 2021 podal insolvenční návrh, v němž tvrdil svůj úpadek a navrhoval, aby insolvenční soud zjistil úpadek a současně prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Insolvenční soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 24. března 2021, č. j. KSPA 44 INS 4748/2021-A-6, jímž mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku). Proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu podal dlužník odvolání s odůvodněním, že není osobou, u níž je vyloučena reorganizace (za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu vykázal čistý obrat ve výši 59 048 000 Kč), z čehož dovozoval, že rozhodnutí o prohlášení konkursu bylo vydáno v rozporu s §148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Na změnu názoru (o způsobu řešení úpadku) má dlužník právo a naopak insolvenční soud není jeho návrhem vázán. Ze stejného důvodu podal odvolání proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku i věřitel LETRANS s. r. o. (dále jen „věřitel L“). Vrchní soud v Praze obě odvolání odmítl usnesením ze dne 20. května 2021, č. j. KSPA 44 INS 4748/2021, 4 VSPH 560/2021-A-13, s odůvodněním, že věřitel L není řádně přihlášeným věřitelem (a tedy osobou legitimovanou k podání odvolání), a že dlužník není osobou subjektivně legitimovanou k podání odvolání, neboť bylo plně vyhověno jeho návrhu na prohlášení konkursu.
3. Insolvenční soud, vycházeje z §229 odst. 4, §234 odst. 1 a §235f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a poukazuje na usnesení ze dne 12. července 2021, sp. zn. I. ÚS 1705/21 (jímž Ústavní soud odmítl dlužníkovu ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. března 2021 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021) dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost je včasná a přípustná podle §229 odst. 4 o. s. ř., když byla podána do pravomocného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dlužníkovo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu (soudu prvního stupně), avšak dlužník není k podání žaloby pro zmatečnost subjektivně oprávněn. Insolvenčním návrhem ze dne 12. března 2021 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a zároveň prohlášení konkursu na svůj majetek (výroky I. a II. navrženého petitu). Insolvenční soud tomuto návrhu usnesením ze dne 24. března 2021 plně vyhověl a následné odvolání dlužníka (proti výroku o prohlášení konkursu) odvolací soud odmítl z důvodu nedostatku subjektivní oprávněnosti dlužníka k jeho podání. Z toho insolvenční soud dovodil, že žaloba pro zmatečnost je podána „dlužníkem jako osobou bez subjektivní legitimace, neboť dlužník se jí domáhá navození stavu“, kdy by Vrchní soud v Praze měl věcně přezkoumávat rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž bylo plně vyhověno návrhu dlužníka na prohlášení konkursu.
4. „Ve vztahu“ k odmítnutí odvolání věřitele L je podle insolvenčního soudu dlužníkova žaloba pro zmatečnost podána osobou neoprávněnou, neboť odmítnutí odvolání jiné osoby se dlužníka netýká a případný opravný prostředek může podat jen tato osoba.
5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
6. Odvolací soud, cituje §229 odst. 4, §234, §235 odst. 2, §235e odst. 2 větu první a §235f o. s. ř., §96 odst. 2 větu první insolvenčního zákona a závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1705/21, uvedl, že insolvenční soud ve věci rozhodl správně a pro stručnost odkázal na jím vyslovené závěry, s nimiž se ztotožňuje, shodně jako se závěry obsaženými v označeném usnesení Ústavního soudu.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, z nichž některé nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny a některé jsou dovolacím soudem rozhodovány odlišně. Tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. V dovolání namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku jeho oprávnění podat žalobu pro zmatečnost proti usnesení o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“), dlužník argumentuje ve prospěch závěru, že insolvenční soud nemohl rozhodnout o způsobu řešení úpadku společně s rozhodnutím o úpadku, nýbrž samostatným rozhodnutím v souladu s §149 odst. 1 insolvenčního zákona. Zároveň má za to, že splňuje podmínky pro řešení úpadku reorganizací a že rozhodnutí insolvenčního soudu mu způsobilo újmu spočívající v odepření možnosti reorganizace.
9. Dále dlužník míní, že insolvenční soud ani odvolací soud nerespektovaly §229 odst. 4 o. s. ř., když se omezily pouze na konstatování, že dlužník není subjektivně legitimován k podání této žaloby, aniž se zabývaly jeho argumentací zpochybňující postup obou soudů při rozhodování o způsobu řešení úpadku. K tomu odkazuje na „usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 489/2005“ (správně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005.
10. Dlužník také považuje obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť soudy pochybily, když se nezabývaly judikaturou a odbornou literaturou, kterou uváděl na podporu své argumentace. Namítá, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když pouze odkázal na rozhodnutí insolvenčního soudu a usnesení Ústavního soudu.
11. Konečně dlužník namítá, že soudy postupovaly přepjatě formalisticky, neboť bez přihlédnutí ke skutkovým tvrzením a zákonným podmínkám pouze vždy uvedly, že není aktivně legitimován k podání opravných prostředků.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
14. Dlužník podal dovolání proti napadenému usnesení „do celého jeho rozsahu“. V dovolání však nikterak nebrojil proti závěru odvolacího soudu (který se potud přihlásil k rozhodnutí insolvenčního soudu), podle něhož dlužník nebyl oprávněn podat žalobu pro zmatečnost proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, kterou odvolací soud odmítl (též) odvolání věřitele L proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dlužník nijak nezpochybnil závěry obou soudů, že proti této části rozhodnutí Vrchního soudu v Praze mohl podat opravný prostředek (žalobu pro zmatečnost) pouze věřitel L. Nadto ve vztahu k této části rozhodnutí nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
15. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
16. Údaj o tom, v čem dlužník spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby pro zmatečnost, kterou se dlužník domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jímž bylo odmítnuto odvolání věřitele L, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dlužník spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
17. Ve zbylém rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky subjektivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech:
21. Z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit).
K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 73, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 17/2015, jakož i důvody usnesení ze dne 19. července 2017, sp. zn. 27 Cdo 2504/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 117/2017.
22. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 489/2005, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 783/2005).
23. Oba soudy (jak uvedeno výše, odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry insolvenčního soudu) shledaly žalobu pro zmatečnost v rozsahu, v němž dlužník napadl tu část usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021, jíž odvolací soud odmítl jeho odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu, sice přípustnou podle §229 odst. 4 o. s. ř., avšak zamítly ji pro nedostatek dovolatelovy subjektivní legitimace.
24. Posledně uvedený závěr je v rozporu s výše shrnutou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Bylo-li odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu odmítnuto, je nepochybné nejen to, že žaloba pro zmatečnost je přípustná podle §229 odst. 4 o. s. ř. (směřuje proti v označeném ustanovení vypočtenému rozhodnutí), ale současně i to, že odvolací soud nerozhodl v dlužníkův prospěch. Dlužník požadoval, aby odvolací soud přezkoumal věcnou správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu a navrhoval zrušení onoho rozhodnutí. Z procesního hlediska tedy dlužník v odvolacím řízení úspěšný nebyl a újma tímto rozhodnutím mu způsobená je odstranitelná zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí (o odmítnutí odvolání).
25. Soudy tedy nesprávně uzavřely, že dlužník není subjektivně legitimován podat žalobu pro zmatečnost [což není totéž jako věcná (ne)správnost žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí]. S ohledem na to, že již tento závěr je důvodem pro zrušení napadeného usnesení, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) další dovolací argumentací.
26. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud tudíž zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
28. V dalším řízení soudy nižších stupňů posoudí důvodnost žaloby pro zmatečnost, tj. věcnou správnost usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na jeho majetek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákona, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu