ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.58.2022.1
MSPH 98 INS 7232/2017
198 ICm 245/2018
sp. zn. 29 ICdo 58/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce R MALEC s. r. o. , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Karlov 153, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 25596314, zastoupeného JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, PSČ 674 01, proti žalovanému Česká insolvenční v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28810341, jako insolvenčnímu správci dlužníka IMOS group s. r. o., zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, za účasti C. , se sídlem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm 245/2018 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka IMOS group s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na Kampě 513/10, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27756971, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7232/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 198 ICm 245/2018, 104 VSPH 820/2021-131 (MSPH 98 INS 7232/2017), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 6. září 2021, č. j. 198 ICm 245/2018-118, připustil vstup společnosti C. (dále též jen „společnost C“) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce (R MALEC s. r. o.).
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 198 ICm 245/2018, 104 VSPH 820/2021-131 (MSPH 98 INS 7232/2017), potvrdil k odvolání žalovaného ( České insolvenční v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka IMOS group s. r. o.) usnesení insolvenčního soudu.
3. Odvolací soud – cituje ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – vyšel při svém rozhodnutí (v návaznosti na obsah spisu) z následujících skutečností:
4. Podáním datovaným dne 12. února 2021 (č. l. 60) společnost C navrhla svůj vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce. Návrh odůvodnila tím, že dne 24. března 2017 uzavřela (coby postupitel) se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky za dlužníkem ve výši 7 849 164 Kč (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“); tuto pohledávku žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a o určení její pravosti a výše se vede tento incidenční spor (dále jen „sporná pohledávka“).
5. Společnost C (jako žalobce) a žalobce (jako žalovaný) vedou spor o zaplacení úplaty ve výši 7 064 247 Kč za postoupení sporné pohledávky u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „okresní soud“). Okresní soud usnesením ze 28. ledna 2021, č. j. 13 C 52/2020-89, přerušil řízení do skončení tohoto incidenčního sporu.
6. Žalobce proti vstupu vedlejšího účastníka „ničeho nenamítal“; žalovaný vznesl námitky podáním ze dne 26. května 2021 (č. l. 68).
7. Na uvedeném podkladě se odvolací soud ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že společnost C má právní zájem na výsledku projednávaného incidenčního sporu o určení pravosti a výše sporné pohledávky. Výsledek bude mít „rozhodující význam“ pro řízení o zaplacení úplaty za postoupení sporné pohledávky vedené u okresního soudu, „když úspěch žalobce bude mít vliv na míru uspokojení jeho zjištěné pohledávky“.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu v tom duchu, že „zamítne vstup“ společnosti C do řízení, popřípadě aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel pokládá otázku, zda lze spatřovat právní zájem společnosti C na výsledku tohoto incidenčního sporu v tom, že je vedeno řízení o zaplacení úplaty za postoupení sporné pohledávky. S odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu má za to, že nejde „o relevantní právní zájem“; žádá, aby věc byla posouzena i z širšího hlediska „přirozenoprávního, respektive hodnotového“, když postup společnosti C má v tomto ohledu za „zcela účelové jednání“.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že společnost C není motivována snahou pomoci žalobci v incidenčním sporu, ale chce si vyjasnit vlastní postavení pro účely řízení vedeného u okresního soudu. V přihlášce pohledávky totiž žalobce uvedl, že měl být při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky společností C „vědomě uveden v omyl“ o tom, že dlužník svůj dluh dne 22. března 2017 písemně uznal; žalobce od smlouvy o postoupení pohledávky z uvedeného důvodu odstoupil. Vstup společnosti C do řízení je tak „nemístný“ a „nelogický“ bez ohledu na to, že žalobce proti němu nemá námitek. Výsledek incidenčního sporu nemá přímý vliv na zájmy společnosti C i s ohledem na ustanovení §527 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle něhož neexistence postupované pohledávky nemá za následek neplatnost dohody o jejím úplatném postoupení. Podle dovolatele může vstup společnosti C do řízení rovněž zmařit případný svědecký výslech jejího jednatele.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně vedlejšího účastenství v incidenčních sporech (ohledně výkladu §93 o. s. ř. a §16 odst. 2 insolvenčního zákona) ustálena v následujících závěrech:
[1] Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).
[2] Určuje-li ustanovení §93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
[3] Vedlejší́ účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle §93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].
[4] Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (incidenčních sporech) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 89/2013 (dále jen „R 89/2013“), včetně tam citované judikatury].
[5] Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sb. rozh. obč. a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
14. Ke shora uvedeným závěrům dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod číslem 51/2018 Sb. rozh. obč., a usnesení ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 65/2017, uveřejněné pod číslem 14/2020 Sb. rozh. obč.
15. Otázku položenou dovolatelem Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 26. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 75/2020, v návaznosti na shora uvedená obecná východiska tak, že postupitel má zásadně jako vedlejší účastník na straně postupníka právní zájem na výsledku incidenčního sporu o určení pravosti a výše postoupené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka. Vyhoví-li totiž insolvenční soud žalobě o určení pravosti (postoupené) pohledávky, projeví se výsledek sporu v poměrech postupitele (vedlejšího účastníka) v tom, že postupník (žalobce) dosáhne (částečného) uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení dlužníka, čímž (částečně) zanikne (potencionální) povinnost postupitele zaplatit postupníku neuhrazenou část pohledávky z titulu odpovědnosti za dobytnost postoupené pohledávky (až) do výše přijaté úplaty podle §1885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
16. Námitky dovolatele tak nemohou zpochybnit závěr, že výsledek incidenčního sporu má právní význam pro žalobce i společnost C, neboť bude mít vliv na vypořádání jejich vzájemných závazků vzniklých v souvislosti s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky.
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž by vstupem společnosti C byl zmařen výslech jejího jednatele jako svědka, poněvadž Nejvyšší soud výslovně přijal opačný závěr v usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013. Napadené usnesení odvolacího soudu neodporuje ani rozhodovací praxi Ústavního soudu, na niž dovolatel poukazuje.
18. Dovolatel odkazoval též na svá předchozí podání a argumentaci tam uvedenou; přihlížet k obsahu těchto podání Nejvyššímu soudu zapovídá §241a odst. 4 o. s. ř.
19. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu