ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.79.2021.1
KSUL 43 INS XY
43 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 79/2021-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce PRODECA s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25463098, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, PSČ 460 01, proti žalované V. K. , narozené XY, bytem XY, o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 43 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 43 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobce (PRODECA s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice V. K.) určení, že „přihláška“ žalobce č. P-1 je po právu, vykonatelná a že nárok žalobce na uspokojení ze zajištění zpeněžením nemovitostí, které jsou součástí majetkové podstaty dlužnice, přihlášený pod č. P-1, je po právu a v pořadí dle této přihlášky (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu a obsahu insolvenčního spisu plyne, že:
[1] Smlouvou o úvěru ze dne 24. listopadu 1992, č. 391/0/92, poskytla AB Banka, a. s. (dnes AB Banka, a. s. v likvidaci; dále jen „banka A“), úvěr J. K. (podnikajícímu pod obchodní firmou J. K. – T. d. v. D.), manželu žalované, jenž zemřel dne 26. června 1995 (dále jen „J. K.“). K zajištění úvěru uzavřely strany téhož dne smlouvu č. 396/92 o zřízení zástavního práva k nemovitostem (tehdy ve vlastnictví J. K.) zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“).
[2] Kupní smlouvou ze dne 19. prosince 1995, uzavřenou mezi dědičkami po J. K. a PUROCLIMA s. r. o. (dále jen „společnost P“), byly nemovitosti převedeny na společnost P. Na majetek společnosti P byl prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty banky A do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti P přihlásila pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 24. listopadu 1992 (dále jen „pohledávky“) s právem na oddělené uspokojení, jež bylo zjištěno do výše 103 778 001,89 Kč. Konkurs prohlášený na majetek společnosti P byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2008 zrušen pro nedostatek majetku, avšak ještě předtím dědičky po J. K. odstoupily od kupní smlouvy ze dne 19. prosince 1995. Nemovitosti nebyly v označeném konkursním řízení zpeněženy.
[3] Usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 36 D 973/1995-1703, Okresní soud v Teplicích schválil dědickou dohodu. Žalovaná získala v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a podílu na dědictví po J. K. „majetek a dluhy o velikosti 5/8“.
[4] K návrhu správkyně konkursní podstaty banky A Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 14. července 2009, č. j. 13 C 108/2002-145, nařídil prodej nemovitostí coby zástavy k uspokojení pohledávek ze smlouvy o úvěru ve výši 103 778 001,89 Kč.
[5] Pohledávky nabyl žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. září 2009 uzavřenou mezi správkyní konkursní podstaty banky A jako postupitelkou a žalobcem jako postupníkem.
[6] Usnesením ze dne 25. července 2011, č. j. 62 EXE 5183/2011-16, nařídil Okresní soud v Liberci exekuci prodejem zástavy (nemovitostí) k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 103 778 001,89 Kč.
[7] Usnesením ze dne 2. prosince 2016, č. j. KSUL 43 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalované, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil AS ZIZLAVSKY v. o. s.
[8] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované přihláškou č. P1 pohledávky (po následném částečném zpětvzetí) v celkové výši 137 901 105,24 Kč s tím, že jde o pohledávky vykonatelné a zajištěné zástavním právem k nemovitostem.
[9] Při přezkumném jednání dne 22. března 2017 insolvenční soud rozhodl, že pohledávky budou přezkoumány jako nevykonatelné. Žalovaný popřel pohledávky žalobce co do pravosti a pořadí; namítal promlčení pohledávek ze smlouvy o úvěru a neprokázání práva na uspokojení ze zajištění zástavním právem k nemovitostem.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v aktuálním znění, §174 odst. 3 a 4, §176 větu první, §177, §191 odst. 2 a §198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ve znění do 30. června 2017, §151 a odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění do 31. prosince 1992, §100 odst. 1 a 2 a §101 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2002, a §387 odst. 1 a 2, §388 odst. 1, §391 odst. 1, 392 odst. 1 větu první, §397 a §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – uvedl, že mezi účastníky není sporu o původu pohledávek a jejich nabytí žalobcem smlouvou o postoupení pohledávek, ani o zajištění pohledávek zástavním právem zřízeným k nemovitostem, k nimž dlužnice nabyla vlastnické právo spolu s ostatními (třemi) dědičkami v dědickém řízení po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví s J. K. Sporným naopak zůstává „charakter“ pohledávky uplatněné žalobce v insolvenčním řízení a z toho pramenící otázka jejího promlčení, které namítal insolvenční správce v popěrném úkonu.
5. Dále odvolací soud konstatoval, že přihláška pohledávek (P1) je co do řádné identifikace jejich důvodu, výše a pořadí přezkoumatelná; případné nedostatky v doložení existence přihlašovaných pohledávek nejsou důvodem k odmítnutí přihlášky pohledávky, mohou však vést k popření přezkoumávané pohledávky. Insolvenční soud nepochybil, rozhodl-li při přezkumném jednání, že pohledávky budou přezkoumány jako nevykonatelné. Usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16, jímž Okresní soud v Liberci nařídil exekuci prodejem zástavy (nemovitostí) a jímž se žalobce snažil doložit vykonatelnost přihlášených pohledávek, totiž nepředcházelo rozhodnutí v soudním nebo rozhodčím řízení, kterým by byly pohledávky přiznány.
6. K posouzení otázky promlčení odvolací soud uvedl, že čtyřletá promlčecí doba pohledávek začala běžet 26. září 1998. Jakkoli správkyně konkursní podstaty banky A dne 22. března 2002 přihlásila v konkursním řízení právo banky A na oddělené uspokojení pohledávek ze zpeněžení nemovitostí vůči společnosti P v postavení zástavního dlužníka (zástavce) a toto právo na oddělené uspokojení bylo zjištěno a dále dne 18. března 2002 podala Okresnímu soudu v Teplicích návrh na soudní prodej zástavy (nemovitostí), jemuž bylo usnesením č. j. 13 C 108/2002-145, jež nabylo dne 29. srpna 2009 právní moci, vyhověno, nejde – dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 132 – o rozhodnutí, jimiž by bylo správkyni konkursní podstaty banky A přiznáno právo (ze zástavní smlouvy) ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. Žalobce poté, co usnesení o nařízení prodeje zástavy (nemovitostí) nabylo právní moci, a poté, co nabyl pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek, nepokračoval v přiměřené lhůtě v soudním prodeji zástavy (nemovitostí), když usnesení (62 EXE 5183/2011-16), jímž byla nařízena exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), bylo vydáno v řízení zahájeném s více než roční prodlevou.
7. Odvolací soud uzavřel, že pohledávky i právo na uspokojení ze zajištění zástavním právem byly promlčeny ještě před tím, než žalobce podal u Okresního soudu v Liberci návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), tj. před zahájením řízení, v němž bylo vydáno usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16.
8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel především namítá, že:
[1] Odvolací soud se odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, když konstatoval, že nebylo možné dovodit, z jakého titulu se žalobkyně svých nároků domáhá, tj. zda z titulu smlouvy o úvěru, či z titulu smlouvy o zástavě. Žalovaný insolvenční správce pochybil již při přezkumu přihlášených pohledávek. Neměl totiž postaveno najisto, zda je důvodem přihlášení pohledávky obligační nárok (ze smlouvy o úvěru), nebo závazek ze zástavní smlouvy. Měl-li pochybnosti o důvodu přihlášení pohledávky, měl vyzvat dovolatele k opravě nebo doplnění přihlášky pohledávky dle §188 odst. 2 insolvenčního zákona.
[2] Odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020, když bez dalšího tvrzení a dokazovaní přijal závěr, že dovolatel nepodal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě po doručení usnesení o nařízení prodeje zástavy, vycházeje toliko z okolnosti, že mezi nabytím právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a zahájením exekučního řízení uběhl více než jeden rok (v důsledku čehož nedošlo po dobu prodlevy ke stavení promlčecí doby zástavního práva, které bylo v tomto časovém intervalu promlčeno).
[3] Odvolací soud se odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 2 a 3 o. s. ř.“. Dospěl-li odvolací soud k názoru, že přihlášenou pohledávkou dovolatele není pohledávka ze zástavní smlouvy, že nejde o vykonatelnou pohledávku nebo že námitka promlčení vznesená původním žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, měl dovolatele poučit o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř.
[4] Rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, totiž otázky: „Je na místě přihlédnout k námitce promlčení vznesené dlužnicí a ostatními spoluvlastnicemi v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájeném po 1. lednu 2002, kterou se soud rozhodující v tomto řízení zabýval, prováděl k vyjasnění vznesené námitky dokazování, a dospěl k závěru, že vnesená námitka není opodstatněná, případně může mít takto vznesená námitka za následek, že se usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy bude považovat za rozhodnutí ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák., s důsledky pro promlčení nároku?“
10. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 13. června 2022, č. j. KSUL 43 INS XY (které nabylo právní moci dne 2. srpna 2022), zrušil konkurs na majetek dlužnice podle ustanovení §308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona po splnění rozvrhového usnesení. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, jde o případ předvídaný §159 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož v incidenčním sporu lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu. Dnem skončení insolvenčního řízení se účastníkem incidenčního sporu ve smyslu §159 odst. 5 insolvenčního zákona stala místo insolvenčního správce dlužnice, přičemž spor o určení pravosti a pořadí pohledávky se nadále považuje za spor o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud promítl též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatel sám v dovolání neoznačil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého by bylo možné usuzovat (ve vazbě na §118a odst. 2 a 3 o. s. ř.) na rozpor s ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Obecně [bez potřeby reagovat na konkrétní (jelikož dovolatelem neoznačenou) judikaturu] lze ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k označeným ustanovením shrnout v těchto závěrech:
[1] Poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. shodně např. odstavec [18] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89.
[2] Poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 (odstavec [20] odůvodnění), nebo odstavec 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Důvod založit přípustnost dovolání pro rozpor s touto (ustálenou) judikaturou Nejvyšší soud nemá, když napadené rozhodnutí není rozhodnutím, u kterého by jiná právní kvalifikace věci vyžadovala doplnění žalobních tvrzení (a tedy poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.), ani rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene žalobcem (poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.).
K posouzení přihlášky
15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolání není přípustné k posouzení dovolatelem předestřené otázky náležitostí přihlášky již proto, že dovolatel při její formulaci vychází z jiných než odvolacím soudem formulovaných závěrů. Dovolatel se mýlí, když tvrdí, že odvolací soud konstatoval, že „nebylo možné dovodit, z jakého titulu se žalobce svých nároků domáhá“. Odvolací soud naopak vyšel z toho, že žalobce uplatnil jak „obligační pohledávku“ (pohledávku z úvěrové smlouvy za dlužnicí), tak i „zástavní pohledávku“, tedy že současně uplatnil právo na uspokojení přihlášené pohledávky za dlužnicí ze zajištění nemovitostmi.
17. Poměřováno skutkovým stavem dané věci, je způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou, co je důvodem vzniku přihlášené pohledávky (ve smyslu §174 odst. 2 insolvenčního zákona), souladný rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 21/2016, na který poukazuje dovolatel, a obecněji pak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu promítnutou např. v odstavci [20] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v odstavci [37] odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněného pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K podání exekučního návrhu prodejem zástavy v přiměřené lhůtě
18. I v posouzení postupu zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr odvolacího soudu, že zástavní věřitel nepokračoval v soudním prodeji zástavy řádně (bez zbytečných průtahů), neboť prodleva mezi právní mocí usnesení o nařízení prodeje zástavy a zahájením exekučního řízení prodejem zástavy činila déle než jeden rok, zcela odpovídá závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 38/2020 je nutno konstatovat, v tamní věci bylo rozhodováno na základě jiných skutkových okolností než v projednávané věci.
K významu posouzení námitky promlčení v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájeném po 1. lednu 2002
19. Ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Vznesení námitky promlčení v řízení, ve kterém se zánik nebo promlčení předmětného práva nezkoumá (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010), nemůže výslednému rozhodnutí „vtělit“ vlastnosti rozhodnutí, kterým se ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. právo přiznává, a to ani tehdy, je-li v tomto směru v daném řízení prováděno dokazování a zjišťování skutkového stavu.
20. Nejvyšší soud proto dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu