ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.87.2022.1
KSHK 35 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 87/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BHJ správci v. o. s., se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860098, jako insolvenčního správce dlužníka L. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Slámou, advokátem, se sídlem v Kosičkách 81, PSČ 503 65, proti žalovaným 1/ A. H. , narozené XY, a 2/ V. H. , narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupenými JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2022, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 3.400 Kč, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že vůči insolvenčním věřitelům je neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti, uzavřená dne 7. března 2014 mezi dlužníkem (L. H.) a žalovanými (1/ A. H. a 2/ V. H., rodiči dlužníka) [dále jen „smlouva o zřízení věcného břemene“], jejímž prostřednictvím dlužník bezúplatně zatížil ve výroku specifikované nemovitosti v jeho vlastnictví zapsané na listu vlastnictví číslo XY, vše v obci XY (dále jen „nemovitosti“).
[2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci (BHJ správci v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 13.600 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovaným zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 5.000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 40 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 5.320 Kč (druhý výrok).
3. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2020, č. j. 29 ICdo 98/2018-128, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. prosince 2017 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Usnesením ze dne 18. prosince 2020, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 14. prosince 2016 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Insolvenční soud rozsudkem ze dne 2. září 2021, č. j. 40 ICm XY:
[1] Určil, že smlouva o zřízení věcného břemene je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 55.265 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovaným zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 5.000 Kč (bod III. výroku).
6. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 40 ICm XY , 101 VSPH XY (KSHK 40 INS XY ):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 2. září 2021 (první výrok).
[2] Uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 5.740 Kč (druhý výrok).
7. Oba soudy (insolvenční soud v rozsudku ze dne 2. září 2021 a odvolací soud v rozsudku ze dne 17. února 2022) při aplikaci ustanovení §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na danou věc shodně dospěly ve skutkové rovině (a následně i v rovině právní) k závěru, že za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni neposkytli žalovaní dlužníku žádné přiměřené protiplnění.
8. K námitce, že zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni bylo vyhověno ohledům slušnosti (§240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona), měl insolvenční soud v rozsudku ze dne 2. září 2021 za dostatečné závěry formulované k této otázce odvolacím soudem v rozsudku ze dne 7. prosince 2017 a dovolacím soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. března 2020.
9. Odvolací soud pak v rozsudku ze dne 17. února 2022 uvedl, že ohledy slušnosti představují výjimečný korektiv základní definice jednání bez přiměřeného protiplnění jako jednání neúčinného. Aby došlo k potlačení této základní definice, a tedy k potlačení společného zájmu dlužníkových věřitelů a k upřednostnění individuálního zájmu osoby mající z neúčinného jednání dlužníka prospěch, musí být splněny nejméně tyto předpoklady: „Projev slušnosti“ musí být projevem svobodným a prostým jakýchkoliv přímých vnějších tlaků, ať již sociálních, nebo v daném případě ekonomických. Tento pojem musí být také posuzován s ohledem na dobu, v níž byl učiněn sporný úkon. V dané věci by bylo možné uvažovat o „projevu slušnosti“, kdyby k předmětnému úkonu došlo v době, kdy žalovaní nemovitosti dlužníku darovali, eventuálně prodali, což se nestalo.
10. Ke zřízení bezplatného věcného břemene užívání nemovitostí žalovanými došlo nejen řadu let poté, kdy je dlužník získal do svého vlastnictví od žalovaných, ale i čtyři roky poté, kdy dlužník ze svého vynaložil náklady na zateplení domu a výměnu oken. Dlužník na předmětných nemovitostech zřídil zástavní právo pro zajištění závazků za svými věřiteli a teprve v roce 2014, kdy již byl v úpadku a tyto zajištěné závazky a řadu dalších závazků vůči ostatním věřitelům nebyl schopen splácet a byl si vědom, že mu hrozí exekuční, eventuálně insolvenční řízení, uzavřel se žalovanými smlouvu o zřízení věcného břemene. To, že si dlužník byl v roce 2014 vědom toho, že není schopen vysoké dluhy splácet, a že mu hrozí exekuční řízení, eventuálně insolvenční řízení, vyplývá i z toho, že stejné bezplatné právo užívání zřídil ve prospěch své manželky v jiné své nemovitosti v XY.
11. Pojem „ohledy slušnosti“ použitý v ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona je vždy třeba vykládat tak, že plnění poskytnuté dlužníkem musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k žalovaným, tak ve vztahu k dlužníku (s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům a k výši jejich dluhů v době zřízení bezplatného věcného břemene), přičemž je zřejmé, že plnění poskytnuté dlužníkem žalovaným podle smlouvy o zřízení věcného břemene nebylo přiměřené jeho majetkovým poměrům s ohledem na výši jeho dluhů v době uzavření sporné smlouvy.
12. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. února 2022 podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je k tomu, aby právní jednání nebylo považováno ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona za právní jednání bez přiměřeného protiplnění, zapotřebí, aby veškerá jednání související „s určitým předmětem“ byla učiněna v blízké časové souvislosti?
[2] Jaké okolnosti mají být posuzovány při aplikaci ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona? Je při posouzení, zda poskytnutím plnění bylo vyhověno pravidlům slušnosti, rozhodné pouze chování samotného dlužníka, nebo je třeba brát v úvahu i další okolnosti?
13. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé k položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (K časové souvislosti poskytnutého protiplnění)
15. Odvolací soud zejména nezohlednil, že mezi dlužníkem a žalovanými se událo několik na sebe navazujících jednání, a to:
[1] Převod nemovitostí z žalovaných na dlužníka.
[2] Umožnění žalovaným nadále nemovitosti užívat.
[3] Provedení rekonstrukce nemovitostí dlužníkem.
[4] Zhoršení zdravotního stavu žalované.
[5] Tlak bratra dlužníka na zřízení věcného břemene pro žalované.
[6] Poskytnutí peněžní částky dlužníku žalovanými.
16. Je přitom zřejmé, že všechny výše uvedené kroky byly učiněny s velkými časovými odstupy.
17. V této souvislosti je však velice důležité, že svědek XY (rozuměj V. H., syn dovolatelů, bratr dlužníka) výslovně potvrdil, že otázka zřízení věcného břemene byla „na pořadu dne“ již od okamžiku převodu nemovitostí dlužníku. Tento svědek na dlužníka dlouhodobě naléhal, a to již v době, kdy dlužník ani nebyl v úpadku.
18. Následně bylo výpověďmi dlužníka a všech svědků prokázáno, že ke zřízení věcného břemene došlo v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu dovolatelky.
19. Bylo též spolehlivě prokázáno, že právě v březnu roku 2014 dovolatelé předali dlužníku částku 500.000 Kč. Dovolatelé nerozumí vyjádření odvolacího soudu, jenž tuto skutečnost nevzal za prokázanou, ač o tom vypovídají všichni svědci.
20. Ze svědeckých výpovědí je též patrno, že dovolatelé považovali za potřebné vyrovnat před zřízením věcného břemene dlužníku platbu za rekonstrukci provedenou v roce 2010. Tato potřeba přitom vycházela z jejich přesvědčení; dlužník po nich ani v roce 2010 ani v roce 2014 žádnou platbu nepožadoval a danou rekonstrukci provedl bez dalšího. V této souvislosti považují dovolatelé za zvláštní, že z nepřesného vyjádření žalovaného odvolací soud dovozuje, že platbu za rekonstrukci poskytli dlužníku již v roce 2010, ačkoli pro to nesvědčí žádné důkazy. Za této situace se o to více jeví zvláštním postoj odvolacího soudu k platbě z března 2014 (kterou nemá za prokázanou).
21. Dovolatelé mají naopak za to, že všechny výše uvedené skutečnosti a dosud provedené důkazy svědčí o tom, že podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene (vyslovenou jimi, nikoli dlužníkem) bylo poskytnutí peněžitého plnění. Všechny okolnosti (tedy) svědčí pro to, že věcné břemeno bylo zřízeno za poskytnuté protiplnění. Oba soudy pochybily, jestliže přijaly opačný závěr, nadto v důsledku hrubě zkresleného hodnocení provedených důkazů.
22. Dovolatelům též není zřejmo, zda odvolací soud již opustil původní chybnou úvahu, že věcné břemeno bylo zřízeno bez přiměřeného protiplnění proto, že podle smlouvy o zřízení věcného břemene bylo věcné břemeno zřízeno bezúplatně. Míní, že oni, svědci i dlužník dostatečně ozřejmili, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně za situace, kdy dlužník již měl jistotu předání výše uvedených peněz.
K otázce č. 2 (K ohledům slušnosti)
23. Jakkoli je aplikace ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona namístě jen tehdy, bylo-li věcné břemeno zřízeno bez přiměřeného protiplnění, odvolací soud pochybil, jestliže dané ustanovení v této věci neaplikoval. Úvahy odvolacího soudu v dotčeném ohledu mají dovolatelé za nesprávné a zavádějící.
24. K údajným ekonomickým tlakům dovolatelé uvádějí, že žádné takové „tlaky“ nebyly v řízení prokázány, a není jasné, co tím je myšleno. Stejně mají za nezřetelné, co je míněno „sociálními tlaky“; dlužník se rozhodl zřídit věcné břemeno zcela svobodně, kdyby je nezřídil, žádný postih mu nehrozil.
25. Již sám pojem „ohledy slušnosti“ zahrnuje nejen subjektivní přesvědčení dlužníka, že jedná slušně, nýbrž určitou obecnou definici toho, co je ve společnosti vnímáno jako slušné; opačné jednání (neposkytnutí plnění) je společností vnímáno jako nevhodné (neslušné). Podle logiky odvolacího soudu se každé takové jednání „pod tlakem, byť společenským“, musí považovat za nesvobodné; to je však absurdní výklad ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona, jdoucí proti vůli zákonodárce.
26. Jestliže se (tedy) dlužník rozhodl zřídit věcné břemeno poté, co se zhoršil zdravotní stav dovolatelky (jeho matky) a co vyslyšel naléhání svého bratra, a co sami dovolatelé podmínili uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene náhradou nákladů za dříve vynaloženou rekonstrukci, nešlo o žádný ekonomický či sociální nátlak (jak konstruuje odvolací soud).
27. Je příznačné, že ve výčtu okolností, které byly nebo měly být spojeny s uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene, chybí zmínka o zásadní okolnosti, kterou bylo zhoršení zdravotního stavu dovolatelky, ač právě tato úvaha dlužníka byla rozhodující pro uzavření oné smlouvy. Pokouší-li se odvolací soud naznačit, že zřízení věcného břemene bylo účelové, jde o nesprávný závěr, který neodpovídá stavu dokazování.
28. Dovolatelé naopak tvrdí, že zřídil-li dlužník věcné břemeno pro svou nemocnou matku, zcela jistě tím vyhověl ohledům slušnosti. Úvahy soudu, že se tak nestalo již při darování nemovitostí, nejsou rozhodné; hledisko slušnosti není tímto odstupem nijak oslabeno.
29. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, poukazuje i na to, že obdobným právním jednáním (smlouvou o zřízení věcného břemene ve prospěch manželky) se dlužník snažil vyhnout zpeněžení svého majetku ve věci, v níž Nejvyšší soud odmítl dovolání pod sen. zn. 29 ICdo 178/2017 (správně platí, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, odmítl dovolání jen v rozsahu, v němž se týkalo nákladů řízení a poplatkové povinnosti, co do výroku o věci samé dovolání zamítl), a na to, že dlužník byl pravomocně odsouzen za krácení věřitelů. Dále žalobce uvádí, že dovolatelé neprokázali, že by dlužníku poskytli úplatu za zřízení služebnosti (hovořili jen o úplatě za rekonstrukci).
30. Za nepřiléhavou má žalobce i argumentaci k ohledům slušnosti, uváděje, že tu odmítl dovolací soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. března 2020. Zřízení služebnosti „zvysoka“ převyšovalo majetkové možnosti dlužníka, jenž sám vypověděl, že by své rodiče nechal v domě dožít i bez zřízení věcného břemene.
31. K otázce č. 1 žalobce dodává, že ta nezakládá přípustnost dovolání proto, že dovolatelé neprokázali, že by kdy poskytli dlužníku protiplnění za zřízení služebnosti. Dovolání nemá žalobce za přípustné ani pro zodpovězení otázky č. 2, akcentuje, že předmětné právní jednání bylo vedeno úmyslem zkrátit věřitele dlužníka a vybočovalo z hospodářských poměrů dlužníka.
32. Následně žalobce poukazuje i na to, že dovolání obsahuje tvrzení, která nevycházejí ze skutkového stavu, z nějž vyšly oba soudy. Konkrétně jde o to, že:
[1] Dovolatelé nikdy neprokázali špatný zdravotní stav dovolatelky (lékařské zprávy, jež sami navrhli k důkazu, nepředložili).
[2] Nebylo prokázáno, že by v roce 2014 předali dovolatelé dlužníku jakékoli peněžní prostředky.
[3] Z provedených důkazů neplyne, že by poskytnutí úplaty bylo podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene; účastníci podpisem smlouvy stvrdili, že ji uzavřeli bezúplatně.
33. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
34. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu se závěry označenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, k čemuž lze v podrobnostech doplnit následující:
K otázce č. 1 (K časové souvislosti poskytnutého protiplnění)
35. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [ srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ]. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, pak vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 8. března 2023, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. U otázky č. 1 oba soudy poté, co splnily pokyny zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 k důkaznímu řízení, ve skutkové rovině uzavřely, že za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni neposkytli dovolatelé dlužníku žádné přiměřené protiplnění. Dovolatelé pak k této otázce zčásti předestírají dovolacímu soudu vlastní skutková tvrzení (jiná než ta, z nichž vyšly oba soudy), jednak provádějí ve skutkové rovině vlastní skutkové hodnocení provedených důkazů (činí na základě provedených důkazů jiné skutkové závěry než soudy nižších stupňů). To je ovšem postup, který (jak shrnuto v předchozím odstavci) nelze akceptovat ani při zkoumání přípustnosti dovolání. Lze doplnit, že s amotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
37. V rovině právní pak závěr napadeného rozhodnutí, že smlouva o zřízení věcného břemene byla ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, odpovídá oněm skutkovým závěrům i závěrům formulovaným na dané téma v odstavcích [41] až [43] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 .
K otázce č. 2 (K ohledům slušnosti)
38. Také závěry napadeného rozhodnutí k pojmu „ohledy slušnosti“ ve smyslu ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona odpovídají závěrům formulovaným na dané téma v odstavcích [31] až [40] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 . K tomu lze dodat, že dovolatelé kladou při výkladu uvedeného pojmu důraz na zhoršení zdravotního stavu dovolatelky. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou okolnost, že jde o tvrzení, k němuž soudům nižších stupňů nenabídli důkazy, je zjevné, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, jenž nepopírá, že dlužník se takto zachoval ke svým rodičům „slušně“, leč ve shodě s tím, co bylo na dané téma uvedeno zejména v odstavcích [33] a [34] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 , má dané právní jednání za nepřiměřené majetkovým poměrům dlužníka.
39. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. června 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu částka 50.000 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde celkem o částku 3.400 Kč, k jejíž úhradě žalobci zavázal Nejvyšší soud žalované s ohledem na povahu výroku o věci samé společně a nerozdílně.
40. Pro dovolací řízení byl rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. března 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu