ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.91.2022.1
MSPH 90 INS 19722/2020
206 ICm 589/2021
sp. zn. 29 ICdo 91/2022-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčního správce dlužníka ICON Company s. r. o., proti žalovanému Ostravská KP společnost s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 04712684, o určení pravosti vykonatelných pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 589/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ICON Company s. r. o. , se sídlem v Praze 5, V zářezu 902/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 24853046, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 19722/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2021, č. j. 206 ICm 589/2021, 101 VSPH 549/2021-13 (MSPH 90 INS 19722/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 12. května 2021, č. j. 206 ICm 589/2021-7, zastavil řízení ve věci určení pravosti popřených vykonatelných pohledávek ve výši 1 000 000 Kč a 118 987,59 Kč pro překážku věci zahájené (§83 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“) [bod I. výroku] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obsahu insolvenčního spisu plyne, že:
[1] Insolvenční soud k návrhu dlužníka usnesením ze dne 2. listopadu 2020, č. j. MSPH 90 INS 19722/2020-A-11, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Zůzu (dále jen „původní insolvenční správce“).
[2] Na přezkumném jednání konaném dne 29. ledna 2021 popřel původní insolvenční správce (mimo jiné) pravost přihláškou č. P1 přihlášených vykonatelných pohledávek žalovaného, konkrétně dílčí pohledávku ve výši 1 000 000 Kč a dílčí pohledávku ve výši 118 987,59 Kč. Insolvenční soud na přezkumném jednání poučil původního insolvenčního správce, aby do 30 dnů od přezkumného jednání podal u insolvenčního soudu žalobu, kterou uplatní své popření proti žalovanému (B-7). Po skončení přezkumného jednání následovala schůze věřitelů, která rozhodla o odvolání původního insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce (žalobce); insolvenční soud usnesením ze dne 29. ledna 2021, č. j. MSPH 90 INS 19722/2020-B-14, posledně označené rozhodnutí schůze věřitelů potvrdil (a na usnesení vyznačil doložku právní moci dnem 26. února 2021).
[3] Původní insolvenční správce podal dne 14. února 2021 u insolvenčního soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelné dílčí pohledávky ve výši 1 000 000 Kč a ve výši 118 987,59 Kč; řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021.
[4] V projednávané věci podal žalobce u insolvenčního soudu dne 26. února 2021 žalobu, kterou se vůči žalovanému domáhá určení, že přihlášené dílčí vykonatelné pohledávky ve výši 1 000 000 Kč a ve výši 118 987,59 Kč nejsou po právu.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ vycházeje z §83, §103 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. – především zdůraznil, že původní insolvenční správce postupoval při podání žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 205 ICm 400/2021 (správně sp. zn. 206 ICm 400/2021) v souladu s §36 odst. 1 a §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když ve shodě s poučením insolvenčního soudu plnil své zákonné povinnosti; přitom řízení v označené věci dále probíhá a insolvenční soud jako s žalobcem jedná s aktuálním insolvenčním správcem (Indra-Šebesta v. o. s.).
5. Jelikož mezi týmiž účastníky o téže věci již probíhá řízení na základě žaloby podané 14. února 2021 (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021), insolvenční soud řízení v projednávané věci po právu zastavil pro překážku věci zahájené.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které dosud nebyly (podle jeho názoru) dovolacím soudem zodpovězeny, a to zda: a/ mohl původní insolvenční správce podat incidenční žalobu, aniž by byl ustanoven odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávky a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů, b/ je možné považovat podání takové žaloby za plnění povinností podle §36 odst. 1 insolvenčního zákona, a c/ je překážka litispendence (§83 o. s. ř.) „uplatnitelná“ v případě, kdy je v pořadí první řízení zahájeno žalobou, kterou podala k tomu neoprávněná (aktivně nelegitimovaná) osoba.
7. Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení v projednávané věci a ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021 a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl (počínaje dnem 29. ledna 2021) jedinou osobou, jíž svědčila aktivní legitimace k podání „žalob na určení popřených pohledávek“; přitom původní insolvenční správce neměl po svém odvolání z funkce oprávnění takovou žalobu podat ani podle §29 odst. 4 insolvenčního zákona. Zahájení incidenčního sporu k tomu neoprávněnou osobou tak nemohlo založit překážku litispendence ve vztahu k projednávané věci.
8. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, připomenul (poukazuje příkladmo na důvody svého rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§36 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§1400 až §1447 o. z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§1405 až §1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§1409 až §1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).
12. K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněném pod číslem 34/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021.
13. Současně Nejvyšší soud v důvodech usnesení sp. zn. 29 Cdo 819/2018 zdůraznil, že k ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku, patří (i) §1443 o. z. Přitom z důvodové zprávy (Zvláštní část, k §1438 až §1447) vyplývá, že toto „ustanovení navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu“.
14. Konečně Nejvyšší soud nepřehlédl, že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§89 odst. 1 insolvenčního zákona). V situaci, kdy se nezměnitelnost rozhodnutí o odvolání původního insolvenčního správce dlužníka z funkce a současném ustanovení nového insolvenčního správce dlužníka pojí až s právní moci takového rozhodnutí (usnesení), která se blíží okamžiku (nebo jej může překročit), k němuž uplyne propadná lhůta stanovená odvolávanému insolvenčnímu správci k určitému procesnímu úkonu (zde lhůta k podání žaloby o určení pravosti vykonatelné pohledávky), je v souladu s požadavkem odborné péče (§36 odst. 1 insolvenčního zákona), jestliže insolvenční správce, vůči němuž je usnesení o odvolání účinné, leč dosud nenabylo právní moci, učiní (v souladu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 819/2018) vše nezbytné k tomu, aby nedošlo ke zmeškání daného procesního úkonu (včetně toho, že „jako insolvenční správce dlužníka“ včas podá odporovou žalobu). V poměrech dané věci je řečené umocněno tím, že v usnesení ze dne 29. ledna 2021, které bylo doručeno původnímu insolvenčnímu správci dne 8. února 2021, stanovil insolvenční soud (současně) původnímu insolvenčnímu správci lhůtu k podání zprávy o své činnosti v délce (do 30 dnů), tj. ve lhůtě přesahující konec zákonné lhůty k podání odporové žaloby podle §199 odst. 1 insolvenčního zákona.
15. O tom, že původní insolvenční správce byl oprávněn (aktivně legitimován) podat žalobu o popření (vykonatelných) pohledávek žalovaného (viz řízení vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021), ačkoli již byl z funkce odvolán, tak nemá (vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci) ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
16. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedené závěry odpovídají těm, které v typově shodné věci (v jiném odporovém sporu zahájeném žalobou téhož insolvenčního správce) formuloval již v usnesení ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 4/2022.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu