ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.179.2022.1
KSPA 65 INS 17833/2021
sp. zn. 29 NSČR 179/2022-A-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. S. , zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 65 INS 17833/2021, o insolvenčním návrhu věřitelky P. S. , zastoupené JUDr. Ilonou Dorkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 237, PSČ 530 02, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2022, č. j. KSPA 65 INS 17833/2021, 2 VSPH 633/2022-A-47, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. února 2022, č. j. KSPA 65 INS 17833/2021-A-30, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“), rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelky P. S., (mimo jiné) tak, že zjistil úpadek dlužníka (P. S.) [bod I. výroku] a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud uzavřel ve vztahu k výroku o zjištění úpadku, že dlužník má více věřitelů, jejichž pohledávky jsou po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Za osvědčenou měl pohledávku insolvenční navrhovatelky „minimálně“ ve výši 241 777 Kč, přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2020, č. j. 8 C 48/2019-142, jenž nabyl právní moci dne 25. listopadu 2020 a vykonatelnosti dne 29. listopadu 2020.
Za osvědčenou měl rovněž pohledávku společnosti MARO s. r. o., obchod a projekce, (dále jen „věřitel M“) ve výši 89 242,81 Kč, splatnou dne 13. ledna 2020. Dále podle insolvenčního soudu z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že je vůči dlužníku vedeno exekuční řízení pro vymožení zajištěných pohledávek Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „věřitel F“), přičemž soudní exekutor již „v některých případech“ vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí dlužníka v katastrálním území XY (dále jen „nemovité věci“). Vzhledem ke zjištění úpadku ve formě platební neschopnosti se insolvenční soud nezabýval otázkou, zda je dlužník (též) předlužen. Výrok o prohlášení konkursu insolvenční soud odůvodnil tím, že dlužník přes poučení nepodal návrh na povolení oddlužení a jeho úpadek nelze řešit reorganizací.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2022, č. j. KSPA 65 INS 17833/2021, 2 VSPH 633/2022-A-47, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodě I. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105 odst. 1 věty první před středníkem, §136 odst. 1 a §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti. Za osvědčené měl pohledávky insolvenční navrhovatelky, věřitele M a dalších devíti věřitelů (včetně zajištěného věřitele F) ve výši zhruba 6 000 000 Kč. K obraně dlužníka, že vlastní nemovité věci v hodnotě 10 590 000 Kč, konstatoval, že věřitelé nemohou své pohledávky bez obtíží vymoci výkonem rozhodnutí či exekucí. Nemovité věci jsou zatížené zástavním právem ve prospěch věřitele Raiffeisenbank a. s., věřitele F a dalších věřitelů pro jejich pohledávky převyšující zhruba 7 250 000 Kč, přičemž „nejméně v 10 případech“ byly od srpna 2018 k vymožení těchto pohledávek zahájeny exekuce. Dlužník tak „není (nebyl) schopen“ bez obtíží „využít (zpeněžit)“ nemovité věci k uspokojení svých věřitelů, o čemž svědčí právě okolnost, že exekuční prodej je „bezvýsledně nařizován“ již od roku 2018.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud řešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu (poměřováno obsahem dovolání) k řešení otázku, za jakých okolností může věřitel vydobýt „bez obtíží“ svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce), jestliže majetek dlužníka doposud nebyl exekučně zpeněžen pro nečinnost třetích osob (zejména soudních exekutorů), popřípadě pro zákonné omezení prodeje nemovitých věcí uvedené v §336i odst. 2 o. s. ř. Má za to, že nelze usuzovat
na nemožnost vydobytí pohledávek věřitelů „bez obtíží“ pouze ze skutečnosti, že nemovité věci jsou zajištěny zástavním právem; hodnota nemovitých věcí (totiž) převyšuje hodnotu zajištěných pohledávek a „stačila by“ tak v plném rozsahu k jejich uspokojení včetně uspokojení pohledávky insolvenční navrhovatelky.
7. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.,a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
9. Již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 80/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků (dluhů), nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona insolvenčního zákona, v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 43/2012“)].
10. Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se tedy posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti. K tomu srov. R 43/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2014“).
11. V R 43/2012 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení §1
písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil například v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sb. rozh. obč., R 45/2014, nebo usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, uveřejněném pod číslem 154/2018 Sb. rozh. obč.
12. Ve shodě s těmito závěry Nejvyšší soud např. usnesením ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 180/2016, nebo usnesením ze dne 31. května 2022,
sen. zn. 29 NSČR 126/2020, odmítl tamní dovolání uzavíraje, že pro účely zjištění úpadku je bez významu majetek, se kterým dlužník nemůže nakládat, jsa omezován právy třetích osob (zástavními právy).
13. Za situace, kdy soudy nižších stupňů vyšly ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud vázán a které ostatně dovolatel nijak nezpochybňuje), že nemovité věci jsou zatíženy zástavním právem a exekučně postiženy, přičemž věřitelé se vydobytí svých osvědčených pohledávek nedomohli ani v exekučních řízeních trvajících bezvýsledně již několik let (lhostejno z jakého důvodu), je závěr odvolacího soudu o platební neschopnosti dovolatele v souladu s výše odkazovanou judikaturou.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu