ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.187.2022.1
MSPH 98 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 187/2022-B-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka F. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Babická 2379/1, PSČ 149 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2022, č. j. MSPH 98 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 16. února 2022, č. j. MSPH 98 INS XY , Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neschválil oddlužení dlužníka (F. S.) [bod I. výroku] a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §389 odst. 1 písm. b/, §395 odst. 1 písm. a/ a §405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze – dospěl k závěru, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr. Ten shledal především v tom, že dlužník před podáním insolvenčního návrhu (dne 27. října 2020) spojeného s návrhem na povolení oddlužení „převzal“ v době od května do září 2020 „závazky“ vůči patnácti věřitelům, ačkoliv již měl v té doby jiné splatné dluhy. „Závazky převzaté“ v červenci a srpnu 2020 přitom dlužník nezačal splácet a lze předpokládat, že již při jejich vzniku hodlal místo jejich úhrady podat insolvenční návrh. Nadto minimálně při uzavírání smluv s věřiteli BELUGA FINANCE s. r. o. (dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. července 2020) a Credit Makers s. r. o. (dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. září 2020) neuvedl, že má dluhy vůči dalším věřitelům a že mu hrozí úpadek. Dlužník se tak „k řešení své majetkové situace“ nestavěl poctivým způsobem, když se nesnažil uhradit své dluhy a naopak je před podáním insolvenčního návrhu navyšoval. Navíc je dlužník zaměstnán „za velice nízký plat“ na pracovní pozici, ve které by mohl dosahovat několikanásobně vyšších příjmů. Výrok o prohlášení konkursu insolvenční soud odůvodnil tím, že dlužník má majetek, který postačuje alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení; přitom přihlédl k tomu, že ohledně osobního automobilu značky BMW převedeného dlužníkem dne 9. září 2020 na jeho matku je třeba prověřit „možné neúčinné právní úkony s automobilem spojené“.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. června 2022, č. j. MSPH 98 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a II. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §395 a §405 odst. 1 insolvenčního zákona, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Poukázal zejména na zjištění ohledně „vzniku velkého množství pohledávek“ v posledních několika měsících před podáním insolvenčního návrhu v celkové výši více než 570 000 Kč, které se staly splatnými v září roku 2020, tedy bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení. Příslušné smlouvy dlužník uzavřel s věřiteli v době, kdy již byl ve stavu úpadku, čehož si musel být vědom; v insolvenčním návrhu přitom dlužník neuvedl žádné své starší dluhy (splatné před dubnem 2020), aby „vytvořil zdání“, že se do úpadku dostal až na podzim 2020. Převodem osobního automobilu do vlastnictví své matky krátce před zahájením insolvenčního řízení dlužník vytvořil stav, kdy pohledávky matky byly (na rozdíl od pohledávek jiných věřitelů) uspokojeny. Příjem dosahovaný dlužníkem z pracovního poměru je zjevně podprůměrný a neodpovídá jeho věku, zdravotnímu stavu a dosaženému vzdělání; dlužník zároveň ani v insolvenčním návrhu, ani při jednání s insolvenčním správcem neuvedl, že je držitelem živnostenského oprávnění. Správným shledal odvolací soud i výrok o prohlášení konkursu, když „není vyjasněna otázka“, zda do majetkové podstaty dlužníka spadá uvedený osobní automobil.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda lze shledat jeho nepoctivý záměr v tom, že v minulosti čerpal vícero tzv. mikropůjček, jež pravidelně a poctivě splácel, avšak v důsledku pandemie onemocnění Covid-19 se dostal do stavu, kdy přestal být schopen hradit své závazky. Jeho aktivní komunikace s insolvenčním správcem, insolvenčním soudem a věřiteli v průběhu insolvenčního řízení svědčí o jeho poctivém záměru. Dále zdůrazňuje, že mu byla mzda v průběhu insolvenčního řízení zvýšena a že jedná se svým zaměstnavatelem o jejím dalším zvýšení.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. již např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
10. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení §395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
11. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
12. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč.
13. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatele není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře). Odvolací soud zohlednil dobu vzniku jednotlivých dluhů dovolatele a jeho chování před zahájením insolvenčního řízení, na základě čehož uzavřel, že dovolatel před podáním insolvenčního návrhu sjednával u různých věřitelů nové zápůjčky a úvěry s krátkou lhůtou splatnosti, aniž by hradil předchozí dluhy, respektive aniž by je s ohledem na výši svých příjmů z objektivního hlediska vůbec mohl uhradit; přinejmenším ve dvou případech také zatajil novým věřitelům při jednání o uzavření smlouvy existenci dosavadních dluhů. Na závěru o tom, že při přebírání nových dluhů před zahájením insolvenčního řízení byl dlužník veden nepoctivým záměrem, nic nemění ani dlužníkem proklamovaný aktivní přístup při komunikaci s insolvenčním správcem a insolvenčním soudem (což by mělo v insolvenčním řízení představovat ničím výjimečné standardní plnění procesních povinností), ani tvrzená snaha o zvýšení příjmů (mzdy) po zahájení insolvenčního řízení.
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v „bodě II. výroku“ o prohlášení konkursu, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatele má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSCR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
15. Námitka, podle níž se odvolací soud nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s argumenty dovolatele, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, obsahově vystihuje tzv. jinou vadu řízení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je přitom podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. tvrzené nesprávné právní posouzení věci; podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. je naopak výslovně vyloučeno podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. Z toho plyne, že dovolání nelze podáno ani z důvodu tvrzených „jiných vad“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
16. Bez ohledu na doposud řečené Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v intencích závěrů formulovaných na dané téma v R 100/2013 není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu