ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.201.2022.1
KSOS 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 201/2022-B-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka R. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení, o dovolání společnosti jmt insol, v. o. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05 27 64 54, insolvenčního správce dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2022, č. j. KSOS 37 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. srpna 2022, č. j. KSOS 37 INS XY, udělil insolvenčnímu správci dlužníka (jmt insol, v. o. s.) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 5 – Komerční bance, a. s. (dále jen „banka“) a uložil mu, aby vyplatil bance uvedenou částku do 15 dnů od právní moci usnesení (výrok I.), a (dále) uložil insolvenčnímu správci, aby podal insolvenčnímu soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku zpeněžení bance do 30 dnů od právní moci usnesení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 6. října 2022, č. j. KSOS 37 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 17. června 2021, č. j. KSOS 37 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (R. B.) a povolil mu oddlužení; usnesením ze dne 16. listopadu 2021, č. j. KSOS 37 INS XY, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
2) Při přezkumném jednání konaném dne 16. září 2021 „byla zjištěna“ (mimo jiné) pohledávka banky ve výši 3.847.849,90 Kč jako zajištěná (označenými) nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka (dále jen „zajištěný majetek“).
3) Zajištěný majetek zpeněžil v exekučním řízení (vedeném na návrh banky proti dlužníku) soudní exekutor JUDr. Jiří Trojanovský, LL.M., který (následným) usnesením ze dne 13. května 2022, č. j. 143 EX 01104/19-333, rozhodl, že z dosud nerozděleného vymoženého plnění ve prospěch banky se vydává insolvenčnímu správci dlužníka (po odpočtu nákladů exekuce) částka 2.012.688,90 Kč.
4) Podáním ze dne 17. června 2022 (B-22) insolvenční správce požádal insolvenční soud o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení bance; potud navrhl, aby byl bance vydán výtěžek zpeněžení v částce 2.012.688,90 Kč snížený o jeho odměnu určenou podle ustanovení §5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“).
5) Proti tomuto návrhu podala banka námitky, majíc za to, že insolvenčnímu správci nenáleží odměna z výtěžku zpeněžení, když zajištěný majetek byl zpeněžen v rámci exekučního řízení a do majetkové podstaty byl vydán tzv. čistý výtěžek zpeněžení [§46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů]; insolvenční soud tyto námitky projednal u jednání dne 4. srpna 2022.
Na tomto základě se odvolací soud – cituje ustanovení §298 odst. 1 až 3 a 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněné pod číslem 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2020“) – ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož insolvenčnímu správci nenáleží odměna z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku.
Přitom zdůraznil, že v přezkoumávané věci byl zajištěný majetek zpeněžen v exekučním řízení, tj. mimo insolvenční řízení a mimo dobu insolvenční správy tohoto majetku. Současně nepovažoval insolvenčním správcem odkazované povinnosti („komunikovat s exekutorem, zaslat mu číslo majetkové podstaty, schraňovat výtěžek, podat příslušný návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a následně výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli vyplatit) za „mimořádné aktivity“, za které by mu měla být přiznána odměna ve smyslu R 39/2020, když šlo o běžné činnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (podle jeho názoru) dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, a to, zda má insolvenční správce nárok na odměnu za činnost, kterou vykonal v situaci, kdy byl zajištěný majetek zpeněžen v rámci exekučního řízení, ale „výtěžek byl vydán insolvenčním správcem v řízení insolvenčním“.
Dovolatel akcentuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož nemá nárok na „žádnou odměnu“, je v rozporu s insolvenčním zákonem a Ústavou České republiky.
Současně je přesvědčen, že závěry formulované Nejvyšším soudem v R 30/2020 nejsou v poměrech dané věci aplikovatelné, když označené rozhodnutí bylo vydáno ještě před „novelou vyhlášky“, která „nově upravila odměnu insolvenčního správce v oddlužení“; navíc se označené rozhodnutí „zmiňuje o možnosti zvýšit konečnou odměnu insolvenčního správce za vymezených podmínek“, přičemž v souzené věci je nutné určit odměnu insolvenčního správce „z výtěžku určeného k vyplacení zajištěnému věřiteli“ (a nikoli na úkor nezajištěných věřitelů).
„Právní výklad odvolacího soudu“ považuje za nespravedlivý a protizákonný (i) proto, že „si exekutor v dané věci přijde na plnou odměnu přesto, že celý proces vyplacení výtěžku zpeněžení ani zdaleka nedokončil“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a stanovil (pro danou situaci) pravidla pro výpočet odměny insolvenčního správce.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástava) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle ustanovení §337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.
2) Přitom není zcela vyloučeno uvažovat o případném zvýšení konečné odměny insolvenčního správce (§38 odst. 3 insolvenčního zákona) v souvislosti s mimořádnými aktivitami, které byl případně nucen vyvinout při správě exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli (a pro tento případ provést odečet předpokládaného navýšení odměny v režimu §298 odst. 2 insolvenčního zákona tak, aby ke zvýšení odměny za činnosti vyvinuté ve prospěch zajištěného věřitele nedošlo jen na úkor nezajištěných věřitelů).
K tomu srov. např. R 39/2020, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 NSČR 44/2019 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. března 2020, sp. zn. I. ÚS 251/20, v jehož důvodech poukázal též na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. Pl. ÚS 14/17, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva zmíněné v jejich důvodech), v usnesení ze dne 29. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 7/2019, jakož i v rozsudku ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3924/2020.
Přitom Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že závěry plynoucí z výše citované judikatury se plně prosadí i při výkladu ustanovení §38 insolvenčního zákona a ustanovení §3 vyhlášky ve znění účinném od 1. června 2019 (tj. v aktuálním znění).
Konečně nelze přehlédnout, že insolvenční správce v podaném dovolání nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze považovat jeho činnost v souvislosti se správou a vydáním výtěžku zpeněžení bance za „mimořádnou aktivitu“, za kterou by mu náležela odměna ve smyslu R 39/2020.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu