ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.209.2022.1
KSBR 30 INS 6039/2022
sp. zn. 29 NSČR 209/2022-A-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka L. R. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 6039/2022, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hőlblingem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 24, PSČ 738 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2022, č. j. KSBR 30 INS 6039/2022, 3 VSOL 371/2022-A-19, takto:
I. Dovolání dlužníka proti té části usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2022, č. j. KSBR 30 INS 6039/2022, 3 VSOL 371/2022-A-19, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 23. května 2022, č. j. KSBR 30 INS 6039/2022-A-13, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka (L. R.) ze dne 7. dubna 2022 spojeném s návrhem na povolení oddlužení (A-1) tak, že (mimo jiné):
[1] Zjistil úpadek dlužníka (bod II. výroku).
[2] Zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod I. výroku).
[3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).
[4] Ustanovil insolvenčního správce dlužníka (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §395 a §396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl ve vztahu k bodům I. a III. výroku k následujícím závěrům:
3. Z insolvenčního návrhu je zřejmé, že dlužníkův závazek (dluh) ve výši 731.458,30 Kč vůči společnosti Zavolejsikurýra.cz a. s. (dále jen „společnost Z“) vznikl v důsledku trestné činnosti páchané dlužníkem, který v letech 2018 a 2019 opakovaně zpronevěřil svěřené finanční prostředky (eventuálně zboží), čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 811.888 Kč.
4. Nadto je insolvenčnímu soudu známo, že u něj již probíhalo insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (pod sp. zn. KSBR 38 INS 16972/2016), a úpadek byl řešen oddlužením. Předmětné řízení skončilo 30. listopadu 2020 zrušením schváleného oddlužení a zastavením řízení pro neplnění povinností dlužníkem.
5. Insolvenční soud má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že v nedávné době (méně než 18 měsíců před podáním insolvenčního návrhu) dlužníku bylo zrušeno oddlužení proto, že neplnil své povinnosti, nadto v situaci, kdy se dlužník dlouhodobě a opakovaně dopouštěl trestné činnosti, nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení oddlužení. Z předchozího přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy probíhalo předchozí insolvenční řízení, dlužník páchal majetkovou trestnou činnost [čímž došlo k navýšení jeho závazků (dluhů)], insolvenční soud dovozuje, že v jednání dlužníka nedošlo k takové změně, kterou by bylo možné hodnotit jako poctivý záměr dlužníka vyrovnat se se svými věřiteli; podaným insolvenčním návrhem je sledován nepoctivý záměr.
6. Insolvenční soud proto postupem podle ustanovení §396 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka, neboť k zastavení insolvenčního řízení pro absenci dostatečného majetku dlužníka by mohlo dojít jedině na základě výsledku majetkového šetření insolvenčního správce; úsudek o nedostatečnosti majetku dlužníka nelze učinit jen na základě insolvenčního návrhu dlužníka nebo na základě návrhu na povolení oddlužení. Srov. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze „ve věci 4 VSPH 586/2022“ (správně jde o usnesení ze dne 11. dubna 2022, č. j. MSPH 78 INS 23271/2021, 4 VSPH 586/2022-A-12).
7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. srpna 2022, č. j. KSBR 30 INS 6039/2022, 3 VSOL 371/2022-A-19, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku.
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ a §396 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených k (ne)poctivosti dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 14/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněném pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2018“), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
9. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavírá, že je důvod zamítnout návrh na povolení oddlužení podle ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Námitkám dlužníka lze přitakat pouze potud, že pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje dlužník nepoctivý záměr. To však neznamená, že by soud při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení neměl přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na jeho majetkové poměry (jinak řečeno, aby v této souvislosti ve skutkové rovině nezohlednil chování, pro které bylo proti dlužníku vedeno trestní stíhání, jež skončilo rozhodnutím, jímž byl dlužník uznán vinným ze spáchání konkrétního skutku).
10. Nelze pominout, že dobrodiní v podobě institutu oddlužení, kterým mohl dosáhnout po splnění zákonných podmínek osvobození od zbytku svých závazků (dluhů) neuspokojených v insolvenčním řízení, bylo dlužníku již jednou poskytnuto (v předchozím insolvenčním řízení mu bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře a v rámci tohoto řízení mu nadto byla i stanovena nižší než zákonná výše splátek). Přitom právě v průběhu onoho insolvenčního řízení (které skončilo zrušením schváleného oddlužení a zastavením insolvenčního řízení) se dlužník [jak vyplývá z okolností popsaných ve skutkových větách rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „trestní soud“) ze dne 29. března 2021 sp. zn. 88 T 9/2021] dopustil (v době od září 2018 do května 2019) úmyslných jednání, jež byla (následně) kvalifikována jako přečin zpronevěry, a měla dopad i na jeho majetkové poměry [v důsledku této trestné činnosti mu vznikly závazky (dluhy) z titulu náhrady škody ve značné výši].
11. Dlužník podal další insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 7. dubna 2021, bezprostředně poté, co byl (rozsudkem trestního soudu) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a zavázán k náhradě škody. I podle přesvědčení odvolacího soudu tyto v řízení najevo vyšlé okolnosti (skutečnosti), týkající se charakteru jednání dlužníka, jehož se dopustil v době před podáním dalšího návrhu na povolení oddlužení, odůvodňují předpoklad, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.
12. Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítl; správný je také jeho závěr o řešení úpadku dlužníka konkursem, k čemuž odvolací soud odkazuje na přiléhavé závěry insolvenčního soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové povahy okolností, z níž lze bez přihlédnutí ke konkrétním skutečnostem a k době, která uplynula od spáchání trestného činu, dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr?
14. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že mu povolí oddlužení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
16. Rozhodovací praxe insolvenčních soudů a odvolacích soudů není jednotná. S oběma soudy lze souhlasit potud, že při rozhodování „o schválení oddlužení“ (správně o povolení oddlužení) jsou povinny zkoumat poctivost dlužníka, a to vždy podle konkrétních okolností (dané věci). Odvolací soud však v této věci dovodil nepoctivý záměr dovolatele pouze z toho, že se v minulosti dopustil protiprávního jednání (došel k závěru, že lze předpokládat, že oddlužením sleduje dlužník nepoctivý záměr).
17. Podle trestního rozsudku se dovolatel dopustil protiprávního jednání v době od září 2018 do května 2019, tedy tři roky před podáním insolvenčního návrhu. Dovolatel nadto tuto skutečnost při podání insolvenčního návrhu nezamlčel, ale naopak na ni již v (insolvenčním) návrhu sám upozornil. Dovolatel rozumí opatrnosti soudů, ale má za to, potrestání v rámci trestního řízení a zastavení předchozího insolvenčního řízení jsou dostatečným postihem a není nutné jej opakovaně trestat za stejný skutek. Mimo to soudy neodůvodnily svá rozhodnutí v tom smyslu, jaká doba musí podle nich uplynout od spáchání trestného činu, aby mohl být dovozen poctivý záměr dlužníka.
18. Nelze též souhlasit s názorem odvolacího soudu, že dovolatel podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení 7. dubna 2021, „bezprostředně“ poté, co byl (rozsudkem trestního soudu) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zák. Insolvenční návrh byl (totiž) podán 7. dubna 2022, tedy více než rok po vydání trestního rozsudku.
19. Odvolací soud se při posouzení poctivosti záměru dovolatele zabýval pouze tím, co se dělo několik let před podáním insolvenčního návrhu a nevzal v potaz, že si dovolatel v mezidobí našel stabilní práci, ve které je kladně hodnocen, nevytváří nové dluhy, snaží se splácet stávající dluhy a začlenit se zpět do společnosti. Dovolatel má proto za to, že u něj došlo k takové změně chování, jež by bylo možné hodnotit jako poctivý záměr (čímž se ale odvolací soud nezabýval). Srov. k tomu i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, „sp. zn. 29 NSČR 29/2021-31“ (správně jde o usnesení č. j. KSOL 16 INS 3690/2020, 29 NSČR 29/2021-B-31).
III. Přípustnost dovolání
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
21. Dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
22. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
23. Dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje (samostatné) předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu. Nejvyšší soud proto v této části dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
24. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, je přípustné podle §237 o. s. ř., když potud jde o věc dovolacím soudem v daných poměrech beze zbytku neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
28. Ve skutkové rovině není pochyb o tom, že:
[1] V předchozím insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSBR 38 INS 16972/2016 na základě insolvenčního návrhu dlužníka ze dne 20. července 2016, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení usnesením ze dne 1. září 2016, usnesením ze dne 24. února 2017 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a povolil mu nižší splátky, a usnesením ze dne 30. listopadu 2020, které nabylo právní moci dne 29. prosince 2020, zrušil schválené oddlužení (s odůvodněním, že dlužník ve smyslu ustanovení §418 odst. 1 písm. a/ neplní své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když poslední splátku uhradil v dubnu 2020 a je nekontaktní) a zastavil insolvenčního řízení.
[2] Rozsudkem trestního soudu ze dne 29. března 2021, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2021, byl dlužník uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zák. pro skutky, jichž se dopustil v době od 14. září 2018 do května 2019, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále byl zavázán nahradit škodu České poště, s. p., ve výši 208.000 Kč a společnosti Z ve výši 603.888 Kč.
[3] Insolvenční návrh v této věci podal dlužník 7. dubna 2022.
29. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež od vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nedoznalo změn):
§395 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr,
(…)
(2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
(…)
(4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno.
(…)
(6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění.
(…)
30. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
31. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (R 86/2013).
32. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
33. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (R 14/2012).
34. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017].
35. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
36. Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“) ] .
37. V poměrech dané věci lze souhlasit s dovolatelem, že napadené usnesení neobstojí co do závěru, že dlužník podal další insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení „bezprostředně“ poté, co byl rozsudkem trestního soudu uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zák. Bez zřetele k tomu, zda šlo o úsudek vyvolaný chybou v psaní ohledně data podání insolvenčního návrhu v této věci („7. dubna 2021“ namísto správného 7. dubna 2022), nebo o úsudek formulovaný ve vazbě na skutečný den podání insolvenčního návrhu (7. dubna 2022), jde o úsudek nesprávný; insolvenční návrh (spojený s návrhem na povolení oddlužení) podaný s odstupem 1 roku od právní moci trestního rozsudku, nelze hodnotit jako podání učiněné v „bezprostřední“ časové návaznosti na právní moc trestního rozsudku.
38. Poměřováno výše shrnutými judikatorními závěry však Nejvyšší soud i se zohledněním tohoto pochybení odvolacího soudu shledává jeho závěr, že je důvod zamítnout návrh na povolení oddlužení podle §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, ve výsledku správným.
39. V porovnání s demonstrativně uvedenými příklady životních situací, jež při snaze dlužníka poctivě se vypořádat se svými věřiteli nemusí být (v kontextu dalšího chování dlužníka) překážkou povolení oddlužení (srov. R 112/2012), je v této věci zjevné, že dlužník páchal trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, v průběhu prvního insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek (poté, co mu insolvenční soud povolil a schválil oddlužení, v jehož rámci mu stanovil i nižší než zákonné splátky oddlužení), přičemž své povinnosti v oddlužení řádně neplnil. Poměřováno dobou, která uplynula od skončení předchozího insolvenčního řízení (od 29. prosince 2020, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž insolvenční soud zrušil schválené oddlužení pro neplnění povinností dlužníkem a zastavil insolvenčního řízení), bylo možné (ve spojení se shora popsanými skutečnostmi) v době podání insolvenčního návrhu v této věci (7. dubna 2022) i v době, kdy insolvenční soud rozhodl o tomto insolvenčním návrhu a o návrhu na povolení oddlužení, stále důvodně předpokládat, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr.
40. K námitce, že soudy neodůvodnily svá rozhodnutí v tom smyslu, jaká doba musí podle nich uplynout od spáchání trestného činu, aby mohl být dovozen poctivý záměr dlužníka, Nejvyšší soud uvádí, že paušální závěr v dotčeném směru ani nelze přijmout. Pro závěr, že návrh na povolení oddlužení má být zamítnut podle §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, má větší význam než to, že dlužník před zahájením insolvenčního řízení spáchal přečin zpronevěry, skutečnost, že šlo (ve spojení s neplněním povinností, pro které insolvenční soud zrušil dříve schválené oddlužení dlužníka) o jednání, jehož se dlužník dopouštěl v průběhu dříve povoleného a schváleného oddlužení.
41. Dovolání proto není opodstatněné.
42. Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu