ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.22.2023.1
MSPH 79 INS 2884/2021
sp. zn. 29 NSČR 22/2023-B-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka TRANSLIGNUM s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56/802, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25017853, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 2884/2021, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, o dovolání Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, insolvenční správkyně dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. MSPH 79 INS 2884/2021, 3 VSPH 1190/2022-B-115, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 21. července 2022, č. j. MSPH 79 INS 2884/2021-B-94, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) udělil insolvenční správkyni dlužníka (Mgr. Monice Cihelkové) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení tam uvedeným věřitelům (bod I. výroku) a rovněž souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení věřiteli č. 26 (Lesní společnost Přimda, s. r. o., dále jen „věřitel č. 26“) také ve výši 965 213,49 Kč (bod II. výroku). Zároveň uložil insolvenční správkyni povinnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení (bod III. výroku) a zastavil řízení o jejím návrhu na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům ze dne 18. ledna 2022 (bod IV. výroku).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenční správkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku.
3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že zpeněžení předmětu zajištění (nemovitostí) v souladu s usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. února 2021 o předběžném opatření [§82 odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] provedla v exekučním řízení soudní exekutorka, která dosažený výtěžek ve výši 19 942 427,51 Kč vydala do majetkové podstaty dlužníka. Jelikož tak byl majetek tvořící předmět zajištění v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení, insolvenční správkyni nenáleží odměna ve výši 965 213,49 Kč za zpeněžení předmětu zajištění (analogicky určená dle §3 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů), kterou by si postupem podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona mohla odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli. Ohledně této části výtěžku (ve výši odpovídající insolvenční správkyní nárokované odměny) proto bylo samostatně v bodu II. výroku insolvenčního soudu rozhodnuto o jejím vydání věřiteli č. 26.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro dovolací věc rozhodném (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení dovolacím soudem vyřešené právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o otázku určení odměny insolvenčního správce v situaci, kdy zpeněžení předmětu zajištění provedl soudní exekutor. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že jí za činnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení nenáleží odměna. Míní, že takový výklad odporuje §5 insolvenčního zákona, neboť kromě práv insolvenční správkyně i nespravedlivě poškozuje nezajištěné věřitele dlužníka, kteří ponesou veškeré náklady na odměnu správce, a to i za činnosti související se zajištěným majetkem. Nadto tvrdí, že v souvislosti s vydáním výtěžku zpeněžení provedla mimořádné činnosti, které byly soudy nesprávně posouzeny. Především však namítá, že jí náleží odměna i za „běžné činnosti“ související s vydáním výtěžku zpeněžení, i když samotné zpeněžení provedl soudní exekutor. Za nesprávné proto pokládá závěry Nejvyššího soudu obsažené zejména v usnesení ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněném pod číslem 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 39/2020“).
6. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
7. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 39/2020. V něm Nejvyšší soud (v návaznosti na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, uveřejněném pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle §337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.
8. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že je-li do majetkové podstaty vydáván exekuční výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, je vyloučeno uvažovat o odečtení jakéhokoli dalšího nákladu spojeného se zpeněžením, jež se událo v exekuci. Z téže příčiny je vyloučeno uvažovat o odměně insolvenčního správce jakkoli navázané (jak předjímá ustanovení §298 insolvenčního zákona) na zpeněžení předmětu zajištění, k němuž nedošlo v rámci insolvenčního řízení. Není zcela vyloučeno uvažovat o případném zvýšení konečné odměny insolvenčního správce (§38 odst. 3 insolvenčního zákona) v souvislosti s mimořádnými aktivitami, které byl případně nucen vyvinout při správě exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli (a pro tento případ provést odečet předpokládaného navýšení odměny v režimu §298 odst. 2 insolvenčního zákona tak, aby ke zvýšení odměny za činnosti vyvinuté ve prospěch zajištěného věřitele nedošlo jen na úkor nezajištěných věřitelů).
9. Na tyto závěry pak Nejvyšší soud odkázal např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 NSČR 44/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. března 2020, sp. zn. I. ÚS 251/20, či v usnesení ze dne 29. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 7/2019.
10. Jestliže v poměrech dané věci odvolací soud vyšel z toho, že dovolatelce (coby insolvenční správkyni) nenáleží odměna za zpeněžení předmětu zajištění, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak je shrnuta výše. Potřebu korigovat závěry vyslovené v R 39/2020 neshledává Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani výhrada dovolatelky, podle níž by jí měla být přiznána odměna za provedení jí tvrzených mimořádných činností souvisejících se zajištěným majetkem. Uvedená argumentace má totiž základ v odlišném skutkovém stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.
12. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V těch částech, jimiž dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, jde o polemiku nepřípustnou (nepřípustnou proto, že skutkový dovolací důvod občanský soudní řád v rozhodném znění nezná).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu