ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.23.2021.1
MSPH 94 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 23/2021-B-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitelky H. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2020, č. j. MSPH 94 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. října 2020, č. j. MSPH 94 INS XY, mimo jiné rozhodl, že dlužník (M. Š.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku) a schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud ̶ odkazuje na podaná vyjádření a stanoviska dlužníka, věřitelů č. 16, č. 20 a č. 28 a insolvenčního správce ̶ dospěl k závěru, že nesouhlasy věřitelů včetně jejich odůvodnění nejsou způsobilé prokázat nepoctivý záměr dlužníka v insolvenčním řízení. Dlužníkovi bylo oddlužení zpřístupněno až po změnách insolvenčního zákona účinných od 1. června 2019. „Nová právní úprava“ nestanoví povinnost dlužníka „oznámit“ všechny své věřitele a výši závazků. I kdyby dlužník věděl, že má více dluhů a více věřitelů než uvedl v insolvenčním návrhu, nelze z toho dovozovat jeho nepoctivý záměr. V dané věci nebylo prokázáno, že dlužník ve svých podáních uvedl nepravdivé údaje. Závěrem insolvenční soud uvedl, že „v návaznosti na rozhodnutí o povolení oddlužení dlužníka opakovaně“ uzavírá, že dlužník je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť je v úpadku a je fyzickou osobou, jejíž dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením. S odvoláním na zprávu insolvenčního správce o přezkumu insolvenční soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
3. K odvolání věřitelky H. Z. (dále jen „H. Z.“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2020, č. j. MSPH 94 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku.
4. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož v řízení nebyl prokázán nepoctivý záměr dlužníka, který věřitelka H. Z. spatřovala jednak v tom, že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl část věřitelů a dále v tom, že věřitelé dosáhnou nižšího uspokojení pohledávek oproti předpokladu dlužníka. Odvolací soud odkazuje na ustanovení §392 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019, konstatoval, že seznam závazků již není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Dále uvedl, že dlužník v insolvenčním návrhu uvedl všechny podstatné okolnosti týkající se nemovitosti a z pouhé skutečnosti, že otec dlužníka požadoval vrácení daru, nelze dovozovat nepoctivý záměr dlužníka. Závěrem odvolací soud vyložil důsledky novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 191/2020 Sb. na závazky z podnikání.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala věřitelka H. Z. dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované dovolatelkou označenými usneseními Nejvyššího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dlužník podáním návrhu na oddlužení nesledoval nepoctivý záměr, a opětovně popisuje jednání dlužníka, které předcházelo podání insolvenčního návrhu. Nepoctivý záměr dlužníka spatřuje v tom, že souhlasil s odvoláním daru (podílu na nemovitosti) měsíc před podáním návrhu na povolení oddlužení a dárci (otci dlužníka) poskytl při odvolání daru součinnost a dále v tom, že v návrhu na povolení oddlužení uvedl „celkem osm věřitelů, dvě banky a rodiče dlužníka“ s celkovou výší pohledávek 3 271 824 Kč, přičemž do insolvenčního řízení se přihlásilo 31 věřitelů s pohledávkami ve výši 7 415 318 Kč.
7. Dovolání věřitelky H. Z. proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
8. Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník nesledoval nepoctivý záměr) je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
10. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
11. V usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval závěr, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo.
12. K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 NSČR 129/2019, uveřejněném pod číslem 87/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2021“). V něm dospěl k závěru, že účelem novelizace ustanovení §389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. července 2017 bylo co nejdříve (v dané fázi) insolvenčního řízení vyjasnit, zda je dlužník legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Novelizované znění §397 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu vypořádat se s nesouhlasným stanoviskem věřitele podle §389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona a rozhodnout, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nejpozději v rozhodnutí o schválení oddlužení podle §404 insolvenčního zákona (popřípadě o neschválení oddlužení podle §405 insolvenčního zákona). Insolvenční soud tak musí rozhodnout o této otázce samostatným výrokem [nikoliv pouze v rámci řešení předběžné otázky při rozhodování o (ne)schválení oddlužení], neboť podle §397 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona má dlužník a věřitel, který uplatnil nesouhlasné stanovisko, právo proti rozhodnutí (o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení) podat odvolání.
13. V R 87/2021 Nejvyšší soud též dovodil, že věřitel může v námitkách podle §403 odst. 2 insolvenčního zákona obecně poukazovat na to, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (typicky předestřít tvrzení o nepoctivém záměru dlužníka). Námitky může věřitel uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů nebyla v daném insolvenčním řízení svolána, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. Podmínkou uplatnění námitek je, že věřitel hlasoval o přijetí způsobu oddlužení.
14. Ze shora ustaveného judikatorního rámce zejména plyne, že nepoctivý záměr dlužníka je třeba vždy zkoumat v každém konkrétním případě samostatně při zohlednění všech skutečností, které v řízení vyjdou najevo. Oba soudy dostatečně zohlednily specifika dané věci, kdy seznam závazků již není (od 1. června 2019) povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení, a zabývaly se hodnocením skutečností a údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu ve smyslu insolvenčním zákonem požadovaných informací. Ani z (pouhé) skutečnosti, že dlužník dva měsíce před podáním návrhu na povolení oddlužení poskytl svému otci součinnost při odvolání daru (podílu na nemovitosti), nelze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka. Potud dlužník konkrétní okolnosti před věřiteli, insolvenčním soudem ani insolvenčním správcem nezatajil.
15. Závěr odvolacího soudu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení, ani jednáním v průběhu insolvenčního řízení nesledoval nepoctivý záměr, nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k závěru o neexistenci nepoctivého záměru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
16. Tvrdí-li dovolatelka, že dosud nebyla vyřešena otázka nepoctivého záměru dlužníka „v kontextu novely insolvenčního zákona účinné od 1. června 2019“, pak z této námitky není patrno, jaký právní závěr odvolacího soudu touto námitkou zpochybňuje. Tím méně je pak zřejmé, v čem má spočívat nesprávnost takového (blíže neurčeného) závěru.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu