ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.37.2023.1
KSPL 66 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 37/2023-B-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků J. Š. , narozeného XY, a D. Š. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 66 INS XY, o zrušení schváleného oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2023, č. j. KSPL 66 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 6. prosince 2022, č. j. KSPL 66 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zrušil oddlužení dlužníků J. Š. a D. Š. (bod I. výroku), insolvenční řízení zastavil (bod II. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (bod III. výroku), rozhodl o způsobu úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (bod IV. výroku) a zprostil insolvenčního správce funkce (bod V. výroku).
2. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a V. výroku.
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 22. dubna 2021, č. j. KSPL 66 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
[2] Dne 10. října 2022 zaslal insolvenčnímu soudu nepřihlášený věřitel BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE SA (dále jen „věřitel B“) podnět ke zrušení schváleného oddlužení manželů (B-33), neboť dlužnice byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. srpna 2022, sp. zn. 7 T 17/2022, uznána vinnou spácháním pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 36 měsíců. Z odkazovaného rozsudku se podává, že se dlužnice dopustila řady podvodných finančních jednání v časovém rozpětí od 21. října 2019 do 26. května 2021, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 1 190 458,28 Kč, po zápočtu úhrad ve výši 26 541,72 Kč a škodu ve výši nejméně 545 900 Kč se způsobit pokusila. Povinnost uhradit škodu věřiteli B byla dlužnici uložena v částce 167 322 Kč.[1]
[2] Dlužníci ve svém písemném vyjádření ze dne 21. října 2022 (B-36) navrhli, aby bylo v jejich schváleném oddlužení pokračováno s tím, že nepřihlášený věřitel B mohl vznášet námitky proti oddlužení již dříve. Dále uvedli, že dlužnice odsuzující rozsudek akceptovala, jelikož v té době musela řešit velmi vážné onemocnění manžela trvalejšího charakteru, pročež měla za to, že tím bude celá věc vyřešena. Nedomnívala se, že trestní odsouzení bude mít negativní dopad na probíhající insolvenční řízení.
[3] Insolvenční správce dlužníků ve svém stanovisku popsal, že dlužníci hradili plnění do majetkové podstaty pravidelně do měsíce srpna 2021, že byly následně zasílány finanční prostředky nepravidelně a v nedostatečné výši a že vznikl dlužníkům dluh na splátkách v celkové výši 27 800 Kč. Dlužník je od února 2022 v pracovní neschopnosti, byl mu sice přiznán invalidní důchod II. stupně, ten mu však není vyplácen. Dlužnice byla v pracovní neschopnosti od dubna 2021 do října 2021 a od té doby je vedena jako uchazečka o zaměstnání. Dlužnici byl přiznán příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši 4 000 Kč. V oddlužení bylo doposud plněno nezajištěným věřitelům celkovou částkou 4 765 Kč. Pokud jde o škodu způsobenou trestnou činností, dlužnice insolvenčnímu správci sdělila, že jí s hrazením dlužné částky pomáhá matka s tím, že dělají maximum pro umoření tohoto dluhu.
2. Na tomto základě odvolací soud – cituje §395 odst. 1 a 2 a §418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – konstatoval, že přípustnost oddlužení ve smyslu §389 odst. 1 insolvenčního zákona a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v §395 insolvenčního zákona zkoumá insolvenční soud jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení).
3. Odvolací soud ve shodě se závěry insolvenčního soudu uzavřel, že dlužnice neplnila od samého počátku řádně své povinnosti podle schváleného oddlužení, a naopak k nim přistupovala lehkomyslně či nedbale (§395 odst. 2 insolvenčního zákona), navíc sledovala podáním návrhu nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Tvrzení dlužnice, že zrušení schváleného oddlužení by nebylo v ekonomickém zájmu přihlášených věřitelů, odmítl s tím, že předpokládaná celková míra uspokojení jejich nezajištěných věřitelů činí toliko 0,76 % hodnoty jejich pohledávek.
4. Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podali dlužníci „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, případně posoudil otázku doposud v soudní praxi neřešenou. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
6. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.1.
2. Napadené rozhodnutí se nijak neprotiví závěrům, které Nejvyšší soud zformuloval při posuzování obecných kritérií pro přijetí závěru o nepoctivém záměru dlužníka ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona již v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“).
3. Podle R 14/2012 platí, že §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nepoctivý záměr tak může být vyvozen např. z jednání směřujícího k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionovaného normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, ze zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.
4. Odvolací soud svůj závěr o nepoctivém záměru dlužnice náležitě odůvodnil, přičemž zejména přihlédl k tomu, že dlužnice byla v době trvání účinků schváleného oddlužení pravomocně odsouzena za majetkový trestný čin, který páchala i v době po zahájení insolvenčního řízení a po schválení oddlužení, jakož i ke skutečnosti, že své pravomocné odsouzení insolvenčnímu soudu ani insolvenčnímu správci nesdělila. Odvolací soud rovněž přiléhavě odkázal na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2020, pod číslem 63, dle nichž nelze opomenout, že v insolvenčním řízení postačí, že lze nepoctivý záměr dlužníka toliko „důvodně předpokládat“. Nejde tedy o to, aby byl nepoctivý záměr dlužníku nadevší pochybnost prokázán, nýbrž o to, že zjištěné skutečnosti odůvodňují předpoklad, nikoli jistotu, že dlužník takový záměr sleduje.
5. Argument dovolatelů, že „otázka ohledně podmínek pro zrušení schváleného oddlužení při novém závazku jednoho z dlužníků, tedy i otázka závažnosti nově vzniklého dluhu a jeho splatnosti jednoho z dlužníků na zrušení oddlužení pro oba dlužníky – manžele“ a „posouzení toho, jaký vliv na další průběh oddlužení může mít výrazné zhoršení zdravotního stavu jednoho z manželů, a to ve vztahu k výši splátek na plnění oddlužení“ jsou otázkami doposud v „soudní praxi“ neřešenými, rovněž přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolateli předložené otázky totiž nepředstavují otázky, na jejichž řešení by dovoláním napadené usnesení záviselo ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelé především (posuzováno i podle následné argumentace) rozporují naplnění podmínek pro zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 insolvenčního zákona, tedy vznik nového peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v důsledku zaviněného jednání dlužnice. Usnesení odvolacího soudu a potažmo i insolvenčního soudu však vychází ze závěru o naplnění hypotézy §418 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 insolvenčního zákona (resp. též §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), tedy z toho, že dlužnice neplnila podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (že se nevyvarovala protiprávního jednání a že neinformovala insolvenční soud a insolvenčního správce o svém pravomocném odsouzení za majetkový trestný čin) a že oddlužením sledovala nepoctivý záměr.
6. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení (v bodě II. výroku), o určení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (v bodě III. výroku) a o zproštění insolvenčního správce funkce (v bodě V. výroku), je důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení, o určení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce a o jeho zproštění funkce. Přestože uvedené výroky mají (v dané věci) povahu výroků závislých na výroku o zrušení oddlužení, nic to nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být v uvedeném rozsahu přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly tyto výroky samostatně obstát. 1.
2. Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu