ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.72.2021.1
KSBR 26 INS 30085/2013
sp. zn. 29 NSČR 72/2021-B-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Č. B. , zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 30085/2013, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání věřitelky L. H. , zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2021, č. j. KSBR 26 INS 30085/2013, 3 VSOL 4/2021-B-97, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. KSBR 26 INS 30085/2013-B-74, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) udělil insolvenčnímu správci dlužníka (Indra-Šebesta v. o. s.) souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Bazcom, a. s. (dále též jen „zajištěný věřitel“) ve výši 6.211.637,03 Kč.
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Zajištěný věřitel dal insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění, nemovitostí dlužníka zapsaných na LV č. XY v katastrálním území XY, veřejnou dobrovolnou dražbou, vedenou dražební společností Prokonzulta, a. s. Zajištěný věřitel souhlasil s odečtením nákladů spojených se správou a zpeněžením nemovitostí maximálněv rozsahu stanoveném v §298 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[2] Insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu žádost o udělení souhlasus vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, s tím, že předmět zajištění byl zpeněžen za částku 13.500.000 Kč, náklady za zpeněžení činily 675.000 Kč a náklady za správu předmětu zajištění pak 4.828 Kč. Po odečtení těchto nákladů od kupní ceny lze ze zbývajícího výtěžku uspokojit pohledávku zajištěného věřitele ve výši 100 %, tj. 6.211.637,03 Kč. Odměnu si insolvenční správce vyčíslil na částku 361.143,23 Kč (včetně daně z přidané hodnoty).
[3] Insolvenční soud zveřejnil návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli vyhláškou v insolvenčním rejstříku dne 24. srpna 2020. Proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení podala včasné námitky věřitelka L. H. (dále jen „L. H.“ nebo „věřitelka“), která odkázala na ustanovení §293 ve spojení s ustanovením §230 odst. 3 insolvenčního zákona, dle něhož náklady spojené s provedením pokynu, nese zajištěný věřitel ze svého. Náklady na správu a náklady na zpeněžení mají být dle věřitelky odečteny od výše zjištěné pohledávky zajištěného věřitele, tedy od částky 6.211.637,03 Kč, pročež k vydání zajištěnému věřiteli náleželo toliko 5.531.809,03 Kč.
3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení §293 a §298 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 28. února 2012, č. j. KSPL 20 INS 3876/2010, VSPH 175/2012-B-30 – uzavřel, že v situaci, kdy výtěžek zpeněžení převyšoval pohledávku zajištěného věřitele, není žádný důvod, pro který by taková pohledávka nemohla být uspokojena v celé výši. Přitom zdůraznil, že v dané věci byl dodržen limit nákladů spojených se správou a zpeněžením (ve výši 4 %, respektive 5 % výtěžku zpeněžení), přičemž tyto náklady byly uhrazeny z výtěžku zpeněžení. Za správný nelze považovat názor, podle kterého náklady na správu a na zpeněžení věci musí vždy jít k tíži zajištěného věřitele. To by znamenalo, že ustanovení §298 insolvenčního zákona vylučuje, aby pohledávka zajištěného věřitele byla plně uspokojena i v případech, kdy po odečtení těchto nákladů
a odměny správce postačuje zůstatek výtěžku zpeněžení na její plnou úhradu. Tak tomu může být jen tehdy, nedosáhne-li zůstatek výtěžku zpeněžení po provedeném odpočtu výše pohledávky zajištěného věřitele. Jestliže dosažený výtěžek postačí k úhradě zmíněných nákladů a odměny insolvenčního správce, jakož i na plné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, bude použit zůstatek výtěžku jakožto součást majetkové podstaty na úhradu dalších pohledávek v insolvenčním řízení.
4. Tomuto závěru podle přesvědčení insolvenčního soudu nasvědčují také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018, sen. zn. 29 NSČR 79/2018, jež se zabývala otázkou odměny insolvenčního správce v souvislosti s hyperochou vzniklou při zpeněžení majetku sloužícího k zajištění. Přestože se tato rozhodnutí týkala uspokojování věřitelů v oddlužení, není podle insolvenčního soudu důvod, proč by se závěr dovolacího soudu, podle něhož lze uspokojit pohledávky věřitelů v plné výši, nemohl uplatnit i v konkursu.
5. K odvolání L. H. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2021, č. j. KSBR 26 INS 30085/2013, 3 VSOL 4/2021 B-97, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
6. Odvolací soud – cituje ustanovení §230 a 298 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. července 2017 do 31. května 2019, pro věc rozhodném) – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že zajištěný věřitel má v poměrech dané věci nárok na uspokojení své zjištěné pohledávky ve výši 100 %.
7. K odvolací námitce L. H., podle níž náklady spojené s provedením pokynu nese zajištěný věřitel ze svého, což by mělo plynout z ustanovení §293 odst. 3 insolvenčního zákona, odvolací soud uvedl, že vydá-li zajištěný věřitel insolvenčnímu správci pokyn ve věci správy majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, má povinnost uhradit dle §230 odst. 3 insolvenčního zákona náklady spojené s provedením tohoto pokynu. Jestliže zajištěný věřitel neprovede předběžné financování nákladů souvisejících s udělením svých pokynů, budou tyto náklady uhrazeny srážkou z výtěžku zpeněžení podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona. Ustanovení §230 odst. 3 insolvenčního zákona však nelze vykládat tak, že náklady spojené s provedením pokynu, jenž udělí zajištěný věřitel, je třeba odečíst z výše jeho zjištěné pohledávky; tyto náklady (pokud nebyly předem zaplaceny zajištěným věřitelem) se odečítají z výtěžku zpeněžení. Postup navrhovaný L. H., tedy odečtení nákladů od zjištěné pohledávky zajištěného věřitele, neplyne ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněného pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“), na něž věřitelka odkazuje; naopak i z tohoto rozhodnutí vyplývá, že neuhrazené náklady spojené s provedením pokynu zajištěného věřitele se odečtou v plné výši od výtěžku zpeněžení. Obdobně tomu je i v případě odměny insolvenčního správce, jak se podává z ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona.
8. V projednávané věci, pokračoval odvolací osud, zajištěný věřitel nedal insolvenčnímu správci žádný konkrétní pokyn ke správě majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, pouze obecně uvedl, že souhlasí s tím, aby náklady spojené se správou a zpeněžením nemovitostí byly odečteny maximálně v rozsahu stanoveném §298 odst. 4 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že do doby zpeněžení předmětu zajištění zajištěný věřitel žádné finanční prostředky na správu předmětu zajištění neuhradil, postupoval insolvenční správce (potažmo insolvenční soud) správně, jestliže od výtěžku zpeněžení, kupní ceny ve výši 13.500.000 Kč, odečetl náklady na zpeněžení ve výši 675.000 Kč, náklady na správu ve výši 4.828 Kč a zálohu na odměnu insolvenčnímu správci ve výši 361.143,23 Kč (včetně daně z přidané hodnoty).
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala L. H. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatelka nepovažuje za správný závěr soudů obou stupňů, podle kterého v případě dosažení výtěžku zpeněžení přesahujícího výši zajištěné pohledávky mají být náklady vzniklé v souvislosti s udělením pokynu ke správě a zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, jakož i odměna insolvenčního správce odečteny z výtěžku zpeněžení, s tím, že dojde k úplnému uhrazení pohledávky zajištěného věřitele. Dovozuje (s poukazem na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu), že tyto náklady nelze hradit z majetkové podstaty v neprospěch ostatních věřitelů; insolvenční správce (a následně insolvenční soud při rozhodování podle §298 insolvenčního zákona) by je měl v plné výši odečíst od výtěžku zpeněžení „v části připadající na zajištěného věřitele“. Jinak řečeno, v této části by měla být zkrácena výplata zajištěnému věřiteli na zajištěnou pohledávku.
11. V této souvislosti předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení rovněž otázku vztahu ustanovení §230 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s §293 insolvenčního zákona a §298 insolvenčního zákona ve spojení s §305 insolvenčního zákona, přičemž argumentuje ve prospěch závěru, že §230 odst. 3 insolvenčního zákona je ustanovením speciálním. Polemizuje též s významem výrazu „výtěžek zpeněžení“ uvedeném v §298 insolvenčního zákona a dospívá k závěru, že v daných souvislostech musí být výtěžek zpeněžení chápán jen jako částka (určená k vydání zajištěnému věřiteli) odpovídající výši zajištěné pohledávky.
12. Dovolatelka konečně podrobuje kritice postup soudů nižších stupňů, jež se nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami, zejména pak s otázkou speciality ustanovení §230 odst. 3 insolvenčního zákona, pročež má tato rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
13. Zajištěný věřitel ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za věcně správné.
14. Dovolání věřitelky proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovoláníve smyslu §237 o. s. ř.
16. Ve vztahu k otázkám uspokojení zajištěného věřitele s ohledem na povinnost nést náklady související s jeho pokyny, právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 49).
[2] Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění (srov. R 34/2016 a usnesení Nejvyššího souduze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015).
[3] K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015) .
[4] Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklév souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ustanovení §298 odst. 3 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [srov. R 34/2016], k témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil při výkladu §298 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 137/2016.
[5] Tyto judikatorní závěry formulované k nákladům na správu předmětu zajištění jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrech nákladů spojených se zpeněžením předmětu zajištění. S přihlédnutím k tomu, jak je v ustanovení §283 odst. 1 insolvenčního zákona definováno zpeněžení majetkové podstaty (veškerého majetku, který do ní náleží), platí, že zpeněžením předmětu zajištění se rozumí převedení předmětu zajištění na peníze, a to primárně za účelem uspokojení zajištěného věřitele. Náklady spojenými se zpeněžením tedy ve smyslu ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona jsou náklady účelně vynaložené [a to (ve smyslu ustanovení §286 insolvenčního zákona) i ve vazbě na zvolený způsob zpeněžení] na převedení předmětu zajištění na peníze [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2020“)].
[6] Jestliže insolvenční soud rozhoduje o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli podle §298 insolvenčního zákona, zabývá se účelností (a rozsahem) nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění (jež se spolu se zálohou na odměnu insolvenčního správce v souladu s ustanovením §298 odst. 2 insolvenčního zákona odečítají od dosaženého výtěžku zpeněžení pro účely určení tzv. „čistého výtěžku zpeněžení zajištění“) již v usnesení, jímž onen čistý výtěžek zpeněžení zajištění vydává zajištěnému věřiteli. Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona mohou ostatní věřitelé a dlužník vznášet v určené lhůtě námitky, k jejichž projednání nařizuje insolvenční soud jednání (§298 odst. 3 insolvenčního zákona) a osoby uvedené v §298 odst. 7 insolvenčního zákona pak mohou podat proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona odvolání. Takový postup (věcné prověření účelnosti a rozsahu nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění, jež mají být odečteny od dosaženého výtěžku zpeněžení) rozhodnutím podle §298 insolvenčního zákona plyne i z judikatury Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2014, uveřejněné pod číslem 12/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo R 101/2020. Rozsah odečítaných nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění vždy ovlivňuje výslednou výši částky vydávané takovým rozhodnutím zajištěnému věřiteli coby čistý výtěžek zpeněžení zajištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 103/2020, uveřejněné pod číslem 10/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] Při zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty, který tvoří předmět zajištění přihlášených zajištěných věřitelů, při němž vznikne po plném uspokojení zajištěných věřitelů přebytek výtěžku (hyperocha), nastavuje insolvenční zákon jiná pravidla podle §398 odst. 2 a §408 (pro formu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) a jiná v §398 odst. 3 a §409 (pro oddlužení plněním splátkového kalendáře) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018, sen. zn. 29 NSČR 79/2018].
17. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Nemůže být pochyb o tom, že v situaci, kdy výtěžek zpeněžení činil 13.500.000 Kč a i po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením, jakož i odměny insolvenčního správce dle §298 odst. 2 a 6 insolvenčního zákona byl tzv. čistý výtěžek dostatečný k plnému uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, postupoval insolvenční správce, jenž navrhl vydání této částky, jakož i soudy nižších stupňů, které o vydání rozhodly, způsobem souladným s uvedenými judikatorními závěry.
18. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
19. Rovněž Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
20. Poměřováno těmito závěry, dotčená rozhodnutí zjevně nebyla nepřezkoumatelná, když z nich zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zajištěnému věřiteli má být vydán výtěžek zpeněžení ve výši 6.211.637,03 Kč. Tomu ostatně odpovídá i argumentace obsažená v dovolání.
21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu